22 Cdo 241/99
Datum rozhodnutí: 05.06.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 241/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) J. K. a B) V. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: l) M. I., s. r. o. a 2) T. D., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 193/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 1998 č. j. 19 Co 519/97-72, t a k t o :

I. Dovolání se zamítá.



II.Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. dubna 1997 č. j. 10 C 193/96-29, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. února 1998 č. j. 10 C 193/96-46, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou každý jednou polovinou vlastníky domu čp. 89 postaveného na stavební parcele č. 101, pozemkové parcely 514, 515/1, 531/1, 531/2, 531/3, 531/4, 531/5, 533/1 a 533/2 zapsaných na LV č. 27 u Katastrálního úřadu v Ústí nad Orlicí pro obec Ř. a kat. území Ř. a dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaný l) jako kupující a žalobci jako prodávající uzavřeli 5. 4. 1996 kupní smlouvu ohledně shora specifikovaných nemovitostí a tato kupní smlouva včetně jejího dodatku splňovala všechny náležitosti, které zákon pro takový právní úkon stanoví. Proto také bylo vlastnické právo pro nabyvatele podle této kupní smlouvy v příslušném katastru nemovitostí zapsáno. Námitku žalobců, že šlo o smlouvu zástavní, soud odmítl s odkazem na nadpis smlouvy, z něhož je zřejmé, že šlo o smlouvu kupní, která byla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Podpisy na smlouvě byly ověřeny notářem a žalobci měli dostatek času před podpisem smlouvu prostudovat a případně projevit nesouhlas. Soud uvedl, že pokud se týká vypořádání kupní ceny mezi účastníky, a to formou postoupení pohledávky za dceru J. K., tak je pouze věcí účastníků kupní smlouvy, jak mezi sebou kupní cenu vypořádají. Zde v odstavci 3 kupní smlouvy byla tedy postoupena pohledávka za J. K. písemně a J. K. si byla vědoma toho, že tato pohledávka byla postoupena jejím rodičům, tedy navrhovatelům, neboť to byla právě ona, která kupní smlouvu o prodeji nemovitostí rodičům, tedy navrhovatelům, donesla a sama věděla, jak se mezi účastníky vypořádá kupní cena, neboť ještě týž den uzavřela s odpůrcem č. l (shora uvedenou) smlouvu o půjčce .

Odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho doplňujícího usnesení tak, že určil, že žalobci J. K. a V. K. jsou vlastníky domu čp. 89, stavební parcely č. 101, pozemkových parcel č. 514, č. 515/1, č. 531/1, č. 531/2, č. 531/3, č. 531/4, č. 531/5, č. 533/1 a č. 533/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 27 u Katastrálního úřadu v Ústí nad Orlicí pro obec a kat. území Ř., a to každý jednou polovinou . Dospěl k závěru, že projev vůle žalobců nesměřoval k uzavření kupní smlouvy, neboť předmětné nemovitosti měly sloužit jako záruka návratnosti peněz, které si od prvního žalovaného půjčila dcera žalobců, J. K. Jednání prvního žalovaného odvolací soud kvalifikoval jako obcházení ustanovení § 151a a násl. občanského zákoníku, podle kterého je uspokojení pohledávky ze zástavy vázáno na zákonem stanovené postupy. První žalovaný uzavřel s žalobci kupní smlouvu, která sice není v rozporu se zákonem, ale svými účinky, zejména účelem, kterému měla sloužit, zákon a jeho cíle obchází. Z důkazů, které odvolací soud provedl, dovodil, že druhý žalovaný, jako jednatel prvního žalovaného, uvedl žalobce při uzavírání smlouvy v omyl, neboť žalobci se domnívali, že jde o smlouvu zástavní. Odvolací soud proto shledal kupní smlouvu neplatnou ve smyslu § 39 a § 49a občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že první žalovaný převedl kupní smlouvou ze dne 17. 6. 1996 předmětné nemovitosti na druhého žalovaného, zabýval se odvolací soud i platností této kupní smlouvy. Zjistil, že jediným statutárním orgánem prvního žalovaného je jednatel ve funkci ředitele, kterým je druhý žalovaný. Tuto kupní smlouvu uzavřel za prvního žalovaného zmocněnec jednatele, P. J., takže druhý žalovaný nemusel tuto smlouvu podepisovat jako jednatel prodávajícího a zároveň jako kupující. I tato kupní smlouva je podle odvolacího soudu neplatná, protože druhý žalovaný si musel být vědom neplatnosti kupní smlouvy uzavřené s žalobci a první žalovaný pak nemohl převést na druhou osobu více práv, něž měl sám. Jde tedy o kupní smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají dovolání oba žalovaní. Odkazují na právní argumentaci soudu prvního stupně, kterou pokládají za správnou a na argumentaci soudu odvolacího, s níž se neztotožňují. Odvolacímu soudu vytýkají, že na věc nevztáhl kromě § 39 a § 49 občanského zákoníku i § 51 a § 132 občanského zákoníku, s tím, že výčet zajištění závazků v oddíle pátém občanského zákoníku je výčtem demonstrativním . Odkazují na smluvní autonomii a mnohotvárnost společenského života a pružnost potřeb a zájmů účastníků úkonů , přičemž odvolací soud se spokojil jen s aplikací shora zmíněných zákonných ustanovení. Poukazují na § 51 občanského zákoníku, podle něhož lze uzavřít i smlouvu, která není zvláště upravena a není vyloučena ani kombinace jednotlivých prvků smluv upravených - pojmenovaných, i smluv neupravených . Dodávají, že závazky lze zajistit i jiným způsobem, než např. smluvní pokutou, či ručením. S odkazem na § 132 občanského zákoníku dovozují, že kupní smlouva měla být v daném případě chápána jako způsob nabytí vlastnictví s tím, že jde o vzorový případ toho, že tato pojmenovaná smlouva v sobě obsahuje i prvky smlouvy nepojmenované . Odvolací soud nezkoumal možnost odstoupení od smlouvy některým ze smluvních účastníků a pokud uvedl, že kupní smlouva je právním úkonem in fraudem legis , blíže nespecifikoval, jakým způsobem zákon obchází. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu pokud jde o tvrzení, že žalobci měli nedostatečnou představu o právních účincích úkonu. Vůle účastníků byla vážná a svobodná, úkon učiněn určitě a srozumitelně. Nesprávný je i názor odvolacího soudu ohledně další kupní smlouvy - ze 17. 6. 1996, neboť P. J. jednal na základě ověřené speciální plné moci a prodával nemovitosti druhému žalovanému jako fyzické osobě v souladu s platným právem. Proto navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili žalobci, považující rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Ztotožňují se s tím, že sice existuje jistá smluvní autonomie, ale ta má svoje meze, dané např. trestním zákonem . Odvolací soud se opíral nejen o skutková zjištění soudu prvního stupně, ale i o vlastní skutková zjištění a jejich zhodnocením dospěl při posuzování platnosti kupních smluv ke správnému závěru. Poukazují na trestněprávní aspekty dané věci. Z vyjádření plyne, že se domáhají zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že jsou uplatněny způsobilé dovolací důvody, upravené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Odvolací soud opřel své rozhodnutí o dvě skutečnosti. Smlouvu, uzavřenou mezi žalobci a prvním žalovaným považoval za neplatnou, neboť žalobci smlouvu uzavřeli v omylu, vyvolaném prvním žalovaným. Také kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými byla neplatná, neboť druhý žalovaný si byl vědom vad smlouvy, uzavřené mezi prvním žalovaným a žalobci. Odvolací soud též zaujal názor, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a prvním žalovaným byla absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), neboť směřovala k obcházení zákonné úpravy zajištění pohledávky.

Dovolací soud se v první řadě zabýval námitkou dovolatelů, kteří zpochybňují zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalobci uzavřeli předmětnou kupní smlouvu v omylu, který vyvolal první žalovaný. Dovolatelé v této části dovolání opakují, že žalobci smlouvu neuzavřeli v podstatném omylu a že vůle stran nemohla být zaměřena k jinému právnímu úkonu (patrně než ke kupní smlouvě). Zpochybňují tak výsledek hodnocení důkazů, provedeného odvolacím soudem, a uplatňují podle obsahu dovolání dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazu věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci uzavřeli kupní smlouvu v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež byla pro tento úkon rozhodující, a že jejich omyl byl vyvolán prvním žalovaným, na základě hodnocení výpovědí účastníků před ním učiněných. Způsob, jakým odvolací soud důkazy hodnotil není v rozporu s pravidly logického myšlení a vadu hodnocení nelze spatřovat v tom, že bylo možno dospět i k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tak ve věci není dán a dovolací soud nadále vychází ze zjištění odvolacího soudu, že žalobci uzavřeli smlouvu v omylu, vyvolaném prvním žalovaným.

Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (§ 49a obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§ 40a obč. zák).

Dospěl-li odvolací soud ke zjištění, že žalobci uzavřeli kupní smlouvu v omylu ohledně její podstatné náležitosti, který vyvolal první žalovaný, je právní úvaha o neplatnosti smlouvy správná; přitom tuto neplatnost žalobci nejpozději podáním žaloby uplatnili. Je tedy třeba zabývat se právními důsledky skutečnosti, že 17. 6. 1996, tedy ještě před uplatněním námitky relativní neplatnosti, prodal první žalovaný předmětné nemovitosti druhému žalovanému. Již v rozsudku ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1186/98 dovolací soud vyslovil právní názor, že pokud převodce, který je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitost nabyl v dobré víře. Tento závěr opřel o uplatnění principu ochrany dobré víry v občanském právu. Proto v případě, že převodce, který je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, který úmyslně vyvolal skutečnosti, které vedly k odpadnutí právního důvodu vlastnictví převodce, má dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, za následek i zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitost nenabyl v dobré víře.

V dané věci odvolací soud dospěl ke zjištění, že druhý žalovaný jako jednatel prvního žalovaného uvedl žalobce při uzavírání smlouvy v omyl, a proto nemohl být v dobré víře, pokud sám předmětnou nemovitost posléze od prvního žalovaného koupil. Proto v daném případě bylo třeba uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými hodnotit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a který má za následek neplatnost kupní smlouvy (§ 39 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný bez ohledu na to, zda je správný i právní názor odvolacího soudu na to, zda lze uzavřením kupní smlouvy platně obcházet ustanovení týkající se zajištění pohledávky; proto se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie touto otázkou nezabýval.

Dovolací důvody, upravené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 142 odst. l o. s. ř.). Výše nákladů, které jsou povinni společně a nerozdílně žalobcům nahradit, vyplývá z § 7, § 9 odst. l, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), když odměna za sepsání vyjádření k dovolání pro každého z žalobců činí 400,- Kč a každému z nich přísluší i úhrada částky 75,- Kč jako paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 advokátního tarif.



Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5.června 2000

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová