22 Cdo 2401/2010
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 140 obč. zák., § 40a obč. zák., § 39 obč. zák.




22 Cdo 2401/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. V., bytem v P., L. 896/7, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3a, proti žalovaným 1) V. T., bytem v P., M. 4, 2) M. S. , bytem v P., R. 9, 3) S. V. , 4) S. V. a 5) D. V. , žalovaní 3) - 5) bytem v P., T. B. 11, všem zastoupeným JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzni, Slovanská tř. 136, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 106/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2010, č. j. 15 Co 69/2010-206, takto :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.801,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce advokáta JUDr. Ing. Vojtěcha Levory.

O d ů v o d n ě n í :

V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň sever ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 3 C 106/2004-183, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. v k. ú. a obci V., každá podílu o velikosti 3/10 k celku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhla, aby, rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Rozsudek odvolacího soudu se opírá o právní názor, že žalované 1) a 2) převedly platnou kupní smlouvou uzavřenou 19. 4. 2001 se žalovaným 3) každá ideální 3/10 pozemku parc. č. v obci a k. ú. V., neboť uplatnění relativní neplatnosti této smlouvy žalobkyní z titulu porušení jejího předkupního práva jako spoluvlastnice ideální 1/10 tohoto pozemku podle § 140 a § 40a obč. zák. bylo výkonem práva učiněným v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Námitka relativní neplatnosti právního úkonu představuje jednostranný adresovaný hmotně právní úkon, který je-li učiněn po právu vyvolá s účinky ex tunc neplatnost dotčeného právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze den 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009). Vznesení této námitky je tak výkonem práva, který podléhá též kritériím stanoveným v § 39 obč. zák., podle něhož je mimo jiné neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům.
Neobstojí námitka žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, podle kterého nemůže být právo podle § 3 založeno. Žalobkyně totiž nesprávně argumentuje tím, že se řádně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy z 19. 4. 2001 a že žalovaný 3) tak nabyl spoluvlastnické podíly na základě neplatné smlouvy. Přehlíží, že odvolací soud spoluvlastnické právo žalovaného 3) k pozemku podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezaložil (to vzniklo kupní smlouvou), ale že shledal neplatným výkon práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy. Vznesení této námitky je úkonem hmotně právním, podléhajícím kritériím § 39 obč. zák.; přitom je třeba vycházet ze všech okolností případu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2955).
Podle konstantní judikatury platí: Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2084). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5309). To samozřejmě platí i pro úvahu, zda právní úkon se příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák.
Žalobkyně byla původně srozuměna s tím, že pozemek par. č. 1200/24 budou užívat jako cestu vlastníci sousedních stavebních pozemků, tedy že postupně všichni získají příslušný spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku. Žalobkyně spolu s bratrem byli posledními kupujícími stavebních pozemků, a proto již koupili i spoluvlastnické podíly k pozemku. Přesto následně nesouhlasila se zřízením přístupové cesty po pozemku pro žalované 4) a 5) a uplatnila předkupní právo; jeho úspěšným uplatněním by v rozporu s původním záměrem zkomplikovala přístup dalším osobám k jejich pozemkům. Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobkyně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, není vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v rozsudcích, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená; na tom nic nemění skutečnost, že přesnější, než posouzení jednání žalobkyně jen podle § 3 odst. 1, by byla v dané věci aplikace § 39 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolacím řízení úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a které představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále vyhláška ). Podle článku II. vyhlášky č. 64/2012 Sb. se při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, postupuje podle dosavadních právních předpisů. Výše odměny podle 10 odst. 3 a § 5 písm. b) zvýšené podle § 19a o 30 % a snížené o 50 % podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky činí 6.670,- Kč. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 5x 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada 20 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., 1333,50 Kč. Náklady dovolacího řízení činí celkem 9.801,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby žalovaným, oprávněným společně nerozdílně, nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 9.801,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu