22 Cdo 2400/2004
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 126 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 2400/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně České republiky Ministerstvo obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupeným Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, 160 00 Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalovaným: 1) M. M. a 2) A. M., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 6/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2004, č. j. 19 Co 1059/2004-68, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2004, č. j. 19 Co 1059/2004-68, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-46, ve znění usnesení ze dne 5. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných pozemkových parcel; v příslušném katastru nemovitostí jsou jako jejich vlastníci zapsáni i žalovaní.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-46, ve znění usnesení ze dne 5. března 2004, č. j. 16 C 6/2004-54, určil, že vlastníkem parcel číslo 890 o výměře 527 m2 ostatní plocha, číslo 891/1 o výměře 2539 m2 ostatní plocha, číslo 891/2 o výměře 459 m2 zastavěná plocha a nádvoří, číslo 891/3 o výměře 292 m2 ostatní plocha, číslo 892 o výměře 1169 m2 ostatní plocha a číslo 907 o výměře 333 m2 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na listu vlastnictví číslo 901 pro okres Č., obec L., katastrální území L., je Česká republika, organizační složka příslušná k hospodaření s majetkem státu je Ministerstvo obrany se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6, IČ: 60162694 . Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že pozemkové parcely pod původními parcelními čísly 220, 221 a 229 byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých orgánů a ústavů, a souhrnně s budovami byly jako usedlost čp. 19 v rámci přídělového řízení v roce 1947 přiděleny prarodičům žalované 2). Po vstupu do tamního jednotného zemědělského družstva užívali prarodiče jen dvůr, zahradu a budovu, sporné pozemky obhospodařovaly socialistické organizace. V roce 1984 nemovitosti převedli kupní a darovací smlouvou na svého syna a jeho manželku J. a A. B. a ti je v roce 1989 převedli darovací a kupní smlouvou na žalované. V roce 1996 katastrální úřad zjistil duplicitu v zápisu o jejich vlastnictví. Sporné pozemky byly v roce 1957 opětovně přiděleny, a to Ministerstvu národní obrany; podle geometrického plánu č. 838/SA/53, vyhotoveného v roce 1954, šlo o parcely nově označené jako č. 220/2 a 229/2, přičemž knihovní soud tuto skutečnost zapsal do nové knihovní vložky č. 228. K přečíslování pozemků došlo v průběhu doby několikrát. Na části sporných pozemků, konkrétně na parcelách č. 891/1, 891/2 a 891/3, byla postavena telefonní ústředna kolaudovaná v roce 1960. Příděl pozemků ve prospěch právních předchůdců žalovaných, uskutečněný v roce 1947, nebyl zapsán do knihovní vložky č. 19, ale do vložky č. 162 pro tamní katastrální území jako usedlost čp. 19 bez výslovného vymezení, které parcely tuto usedlost tvoří. Žalovaní nikdy před zjištěním duplicitního zápisu v katastru nemovitostí v roce 1996 žalobkyni nevyzvali k vydání pozemků, byť si byli vědomi, že se zmíněná ústředna nachází na jejich pozemcích. Soud prvního stupně zjistil, že vlastníky pozemků se stali právní předchůdci žalovaných na základě přídělu z roku 1947, takže příděl části těchto pozemků uskutečněný v roce 1957 byl neplatným právním úkonem. Žalující stát však vlastnické právo vydržel. Jeho přesvědčení o vlastnickém právu se opíralo o existenci přídělové listiny z roku 1957. Účelem přídělu bylo zajištění pozemku na stavbu telekomunikační ústředny sloužící Ministerstvu obrany. V knihovní vložce č. 19 nebyl zapsán příděl pro právní předchůdce žalovaných, když ve výpisu z pozemkové knihy byla zapsána pouze usedlost č. 19, aniž bylo zřejmé, které pozemky usedlost tvoří. V průběhu držby neměl stát s užíváním pozemků žádné problémy a soud nepřisvědčil názoru žalovaných, že nemohl být v dobré víře už jen proto, že sám o přídělu rozhodoval. Vznik vlastnického práva vydržením soud zhodnotil podle § 134 odst. 1 ObčZ ve znění provedeném novelou č. 509/1991 Sb., přičemž podmínka oprávněné desetileté držby byla splněna, neboť do běhu této lhůty bylo možno započítat oprávněnou držbu státu i před 1. 1. 1992; žalobkyně (Česká republika) byla oprávněným držitelem pozemků od roku 1957 a vlastníkem se stala k 1. 1. 1992.



Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. června 2004, č. j. 19 Co 1059/2004-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a úplnými. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem s tím, že jej v podrobné analýze věci doplnil o některé aspekty týkající se institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době ve světle tehdejší právní úpravy s přihlédnutím k rozhodným skutkovým okolnostem. K otázce, již charakterizoval jako jádro sporu, zda stát může být v dobré víře, když jeden orgán státu předmětné pozemky v roce 1947 dal přídělem právním předchůdcům žalovaných a v roce 1957 stejný stát znovu rozhodl o přídělu ve prospěch jiného subjektu, resp. československého státu, uzavřel, že ani v takovém případě není dobrá víra vyloučena; vždy záleží na konkrétních okolnostech, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele, že mu věc patří, usuzovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a odůvodňují je odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů k otázce vydržení vlastnického práva sporných pozemkových parcel žalobkyní. Připomínají, že ohledně přídělu sporných pozemků jejich právním předchůdcům byl na základě zákona č. 90/1947 Sb., o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých poměrů vztahujících se na přidělený majetek, proveden v pozemkové evidenci zápis v souladu s § 22 tohoto zákona pouhým zřízením tzv. vložky předběžné. Tak tehdejší nedokonalá legislativa umožnila, že tento stát předmětné nemovitosti na úkor žalovaných nezákonně zcizil. Soudy obou stupňů postavily otázku dobré víry žalobkyně na tom, že ta o vlastnictví právních předchůdců žalovaných nevěděla, resp. vědět nemohla, i když zachovala obvyklou míru opatrnosti. Dovodily tedy dobrou víru státu zakládající jeho oprávněnou držbu a tím i vydržení. Nezabývaly se ale skutečností, že to, že žalovaná o vlastnictví jiného nevěděla a snad ani vědět nemohla, bylo zapříčiněno jedině jednáním žalobkyně. O přídělu rozhodoval stát ve prospěch státu, a byť se jednalo o odlišné organizační složky státu, šlo o týž subjekt. Měl by být proto přehodnocen právní pohled soudů obou stupňů na skutečnost, kdy stát nedbalým jednáním při vedení evidence v pozemkových knihách umožnil sám sobě z této situace profitovat. Dobrou víru nelze dovozovat z protiprávního jednání. Žalobkyně jednala v rozporu se zákonem, neboť si přivlastnila něco, co již bylo předmětem vlastnictví právních předchůdců žalovaných. Sporné pozemky byly v době, kdy mělo k vydržení vlastnického práva dojít, v obhospodařování socialistické organizace. V minulém režimu žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nemohli svoje pozemky užívat a těžko si lze představit, že by v té době proti tomu mohli nějak vystoupit a dokonce docílit přerušení vydržecí doby. Pak nechápou, jak by mohla být držba pozemků žalobkyní držbou oprávněnou. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Soudy v nalézacím řízení řešily problematiku dvojího přídělu téže nemovitosti v případě, že druhým přídělem byla nemovitost přidělena státu, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; proto má daná věc po právní stránce zásadní význam.

Podle § 134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Na držbu státu v letech 1950 až 1990 však judikatura dovolacího soudu pohlíží i z toho hlediska, že to byl právě stát, který opuštěním tradičních zásad evidence nemovitostí vyvolal nepořádek ve vlastnických vztazích; stát by rozhodně neměl mít prospěch právě z nepřehledného stavu, který sám vytvořil. Například v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 30, č. C 2732, se uvádí: Také pokud jde o hodnocení držby státu jako neoprávněné, je třeba vyjít z toho, že stát mohl a měl mít v evidenci nemovitostí takový pořádek, aby zjistil, zda je vlastníkem pozemku, který přiděluje; pokud přidělil jeden pozemek postupně nejprve fyzické osobě a poté prostřednictvím národního podniku vlastně sobě, nemohl být nejsou-li prokázány výjimečné okolnosti - se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem, a tudíž ani oprávněným držitelem pozemku (§ 130 odst. 1 ObčZ) . Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 469/2004, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 29, č. C 2549, platí: Pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy umožnil, aby se detentorem věci stal stát, nelze o zásadě, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, uvažovat .

V dané věci stát, který přiděloval konfiskovaný majetek, musel při zachování obvyklé opatrnosti zjistit, že pozemky užívá jednotné zemědělské družstvo a měl si položit otázku, na základě jakého právního důvodu pozemky družstvo užívá. Kdyby takto postupoval, zjistil by, že pozemky jsou ve vlastnictví fyzických osob. Pokud však se právními vztahy k pozemkům blíže nezabýval a vyšel jen z výpisu z pozemkové knihy, aniž vzal v úvahu nespolehlivost údajů v pozemkové knize, kterou sám přivodil, nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu (jím samotným) přidělené pozemky náleží a nebyl tudíž ani držitelem oprávněným; sporné pozemky pak nemohl vydržet. [Jiným možným způsobem nabytí a pozbytí vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001) se dovolací soud, vázaný obsahem dovolání, nemohl zabývat].

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu