22 Cdo 2358/2012
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 130 odst. 1 o. s. ř.




22 Cdo 2358/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. M., bytem ve V., L. 1074, b) V. Č., bytem ve V., R. 1000 a c) J. Č., bytem ve V., 3. k. 1115, právních nástupců po V. Č., zemřelém, naposledy bytem ve V., 3. k. 1115, proti žalované M. H., bytem v M., N. H. 1442/8, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo nám. 220, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 201/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 59 Co 229/2011-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Zlíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. března 2011, č. j. 28 C 201/2010-74, určil, že ke dni 9. 2. 2005 náležely do společného jmění manželů A. a V. Č. nemovitosti v katastrálním území V., a to pozemky parc. č. st. 1432 zastavěná plocha a parc. č. 3364/8 orná půda, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 59 Co 229/2011-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není. Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. I když tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňuje zejména skutková zjištění nalézacích soudů a podává svou verzi skutkového stavu. K těmto námitkám však nelze přihlédnout, což vyplývá výslovně i z § 237 odst. 3 o. s. ř. Tyto námitky ústí ve zpochybnění závěru, že právní předchůdci žalobců nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vzniklo jak právo osobního užívání pozemků, tak posléze právo vlastnické.
Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen Soubor ), usnesení sp. zn. 22 Cdo 751/2011 a další].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu byli právní předchůdci žalobců se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou subjekty práva osobního užívání sporných pozemků i následnou transformaci jejich oprávněné držby na právo vlastnické ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák., a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Jestliže dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 240/2003, odvolací soud správně vysvětlil, že následně došlo k posunu v judikatuře Nejvyššího soudu. Tímto posunem je právní názor vyslovený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2007, č. j. 31 Cdo 1529/2004, publikovaném v Souboru pod č. C 4091 a pod R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo v právo vlastnické. Pro vznik vlastnického práva transformací práva osobního užívání není podstatné, že toto právo bylo zřízeno vadně, rozhodující je okolnost, že subjekt vadně zřízeného práva byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 2550/2006, publikovaný v Souboru pod č. C 4622). Nalézací soudy se tímto právním názorem řídily, odkázaly na něj, a proto jim ani v tomto směru nelze nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobcům náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu