22 Cdo 2355/2000
Datum rozhodnutí: 11.07.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2355/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 935/85, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 1998, č. j. 10 Co 434/97-189, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 1989, č. j. 14 C 935/85-71, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité, mimo jiné obývací stěnu Intertekta v tmavém provedení s imitací dřeva, v celkové ceně 14 232,- Kč, žalovanému přikázal blíže označené věci movité včetně obývací stěny Intertekta v sestavě 6 krát modul 80, osobního automobilu VAZ 2101 SPZ ULD 00-60 a obytné Avie v celkové ceně 87 255,- Kč. Žalovanému uložil, aby na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatil žalobkyni 36 511,50 Kč. Soud prvního stupně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nezahrnul a nevypořádal sedací soupravu Poprad, pračku Tatramat a nákladní automobil AVIA, a stejně tak nevypořádal částku 22 400,-, aniž své rozhodnutí odůvodnil. Pokud jde o cenu obytné Avie, vycházel z částky 15 000,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 25. května 1990, č. j. 12 Co 207/90-81, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné odůvodnění a neúplná skutková zjištění.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 10. dubna 1995, č. j. 14 C 935/85-157, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal tytéž blíže označené movité věci jako ve svém předchozím rozsudku v celkové ceně 11 608,- Kč s tím rozdílem, že místo obrazu od H. Kisza motiv Rujana a jednoho porcelánového hrnku jí přikázal obraz od H. Kisza Kadaň a sadu porcelánových hrnků, a dále jí přikázal dva spací pytle a vařič. Žalovanému přikázal blíže označené movité věci včetně osobního automobilu VAZ 2101, obytného vozu AVIA a nákladního automobilu AVIA v celkové ceně 134 960,- Kč. Oproti předchozímu rozsudku žalovanému nepřikázal dva spací pytle, vařič, broušenou mísu, pět pánví a sadu nádobí, ale naopak mu přikázal sedací soupravu Poprad a pračku Tatramat. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu 62 676,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem manželství k 18. 9. 1985 a že k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Na podkladě provedeného dokazování do bezpodílového spoluvlastnictví zahrnul věci, které učinil předmětem vypořádání. Do bezpodílového spoluvlastnictví mimo jiné zařadil obývací stěnu Intetektu, sedací soupravu Poprad, pračku Tatramat a nákladní automobil AVIA SPZ UL 58-02. Neuvěřil tvrzení žalovaného, že obývací stěna byla zakoupena z peněz za prodaný nábytek, který měl žalovaný před uzavřením manželství, neboť žalovaný shodně se žalobkyní původně potvrdil, že tato stěna patří do jejich bezpodílového spoluvlastnictví a také si ji nechal ocenit. Neprokázal, že by takto získané peníze, zasílané paní P. ve splátkách v průběhu roku 1977, šetřil a poté za ně koupil zmíněnou obývací stěnu. Uvěřil žalobkyni, že sedací souprava a pračka byly zakoupeny ze společných prostředků účastníků. S ohledem na rozpory ve výpovědích rodičů žalovaného považoval tvrzení žalovaného, že sedací soupravu jim zapůjčili jeho rodiče a pračku koupila jeho matka, za nevěrohodné. Nebylo prokázáno rovněž tvrzení žalovaného, že mu na zakoupení nákladního automobilu rodiče půjčili 38 000,- Kč. Tyto peníze byly uložené na vkladní knížce, o níž svědkyně V. tvrdila, že na ni šetřila peníze pro žalovaného. Předmětný automobil byl pořízen a přihlášen u dopravního inspektorátu 29. 1. 1985 a peníze z vkladní knížky byly vybrány 15. 8. 1986. Tento rozpor se soudu prvního stupně pro odmítnutí součinnosti žalovaného nepodařilo odstranit. Částku 22 400,- Kč, představující žalovaným tvrzené úspory, nevypořádal z toho důvodu, že Česká spořitelna pro nedostatek identifikace vkladní knížky pohyb na ní a zůstatek ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví nepotvrdila a výši zůstatku nebylo možno zjistit ani z potvrzení tehdejšího zaměstnavatele žalobkyně. Uvěřil žalobkyni, že úložky podle potřeby z vkladní knížky vybírala a že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví žádné úspory na ni neměla. Při vypořádání vycházel ze stejných podílů obou účastníků.

Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. ledna 1998, č. j. 10 C 434/97-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nezařadil nákladní automobil AVIA SPZ UL 58-02 a žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílu zaplatil 43 281,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O návrhu žalovaného na připuštění dovolání nerozhodl. V důsledku vyřazení tohoto sporného automobilu z bezpodílového spoluvlastnictví snížil výši částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu. Jinak se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že soud prvního stupně neodstranil rozpory, které podle zrušujícího usnesení odvolacího soudu měl odstranit, a téměř všechny důkazy hodnotil ve prospěch žalobkyně, i když podle jeho názoru k takovému hodnocení důkazů neexistoval ve věci objektivní důkaz . Jde o věci, které do bezpodílového spoluvlastnictví nepatřily, a to: obývací stěnu Intertekta, sedací soupravu Poprad a pračku Tatramat, kdy i z hodnocení důkazů soudem prvního stupně vyplývá, že věci nebyly v bezpodílovém spoluvlastnictví, ale maximálně v podílovém spoluvlastnictví. Zaujatým vůči němu bylo i hodnocení důkazů pokud jde o částku 22 400,- Kč, kdy bylo zhodnoceno ve prospěch žalobkyně to, že si na nic nepamatovala a nedokázala identifikovat vkladní knížku. Dále vytýká soudu, že ohledně ceny obytné Avie vyšel z názoru znalce, který není znaleckým posudkem, ani výpovědí svědka, tedy takovou skutečností, která by umožňovala soudu stanovit cenu tohoto vozidla částkou 50 000,- Kč. Poukázal na to, že žalobkyně v návrhu uvedla cenu tohoto vozidla ve výši 15 000,- Kč, s čímž souhlasil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení). V dovolání se žalovaný takových vad sám výslovně nedovolává a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ došlo.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle citovaného ustanovení je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

Podle § 242 odst. l OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ [k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1999 a rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), svazku 2, pod C 132].

Dovolání může podat jen ten účastník řízení (§ 240 odst. 1 OSŘ), kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. K tomu srov. rozhodnutí publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 20, ročník 1993.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nezařadil nákladní automobil AVIA SPZ UL 58 02 a v důsledku jeho vyřazení z masy společného majetku tvořícího bezpodílové spoluvlastnictví účastníků snížil částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci na vyrovnání jejího podílu. Rozsudek odvolacího soudu je v tomto rozsahu rozsudkem měnícím, avšak jím bylo vyhověno žalovanému, kterému tím žádná újma nevznikla. Proto pokud žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu změny rozsudku soudu prvního stupně, nelze v daném rozsahu na dovolání pohlížet jinak, než jako na dovolání podané osobou neoprávněnou [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b) OSŘ].

Podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné v rozsahu, kdy soud prvního stupně ohledně dvou spacích pytlů, vařiče, broušené mísy, pěti pánví, sady nádobí, sedací soupravy Poprad a pračky Tatramat rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí, které však bylo zrušeno z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, aniž v něm odvolací soud vyslovil právní názor. Podle rozhodnutí uveřejněného v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16, ročník 1993, právním názorem soudu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. . Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v uvedeném rozsahu proto podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ není přípustné.

Předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku dále upravuje § 239 OSŘ. Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 23, svazek 1, dovodil, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů . Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právní významu.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud řešil právní otázky, které by měly mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a také se z něho nepodává, že by se odvolací soud při rozhodování odchýlil od stávající judikatury týkající se vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně námitky vznesené žalovaným v dovolání se převážně týkaly hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, čili dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, který z hlediska § 239 odst. 2 OSŘ nepřichází v úvahu, neboť podle posledně uvedeného paragrafu lze dovolání podat jen pro řešení právních otázek z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Potom ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ není dána.

Dovolání žalovaného bylo proto za použití § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ odmítnuto jako nepřípustné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ se mohl stát předmětem přezkumu jen v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Úspěšné žalobkyni dovolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, na kterou by jinak měli právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ); vyšel z toho, že ve vyjádření k dovolání se nezabývá jeho přípustnosti, a proto náklady na vyjádření nejsou náklady účelně vynaloženými.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. František Balák, v. r.