22 Cdo 2347/2003
Datum rozhodnutí: 25.02.2004
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2347/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. G., zastoupenému advokátem, o návrhu žalobkyně na povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. Zn. 6 C 193/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2003, č. j. 15 Co 346/2003-46, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 6 C 193/2002-30, povolil k návrhu žalobkyně obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 108/2000. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 4 C 108/2000, který nabyl právní moci 3. 5. 2002, bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení společného nájmu k družstevnímu bytu a o vypořádání ostatních majetkových práv podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ); soud určil cenu členských práv a povinností k bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím ve druhém podlaží domu čp. 240 v D. částkou 430.850,- Kč a cenu povinností s členskými právy souvisejících částkou 57.662,- Kč. Žalobkyně v žalobě na obnovu řízení uvedla, že se 16. 9. 2002 dozvěděla, že byt a členská práva k bytu převedl žalovaný za 800.000,- Kč na třetí osobu. V původním řízení nemohla bez svého zavinění tuto skutečnost uplatnit, když k převodu bytu došlo až 17. 5. 2002. Skutečnost, že žalovaný byt za cenu 800.000,- Kč prodal, soud zjistil na jednání konaném 30. 5. 2003. Soud prvního stupně na základě tohoto zjištění žalobě na obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) vyhověl.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 14. července 2003, č. j. 15 Co 346/2003-46, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na povolení obnovy řízení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem k obnově řízení pouze tehdy, jestliže účastník řízení, který se obnovy domáhá, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, jsou pro něj nové a mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou nové, jestliže je účastník řízení, přestože v době původního řízení existovaly, nemohl bez své viny. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně netvrdila, že by tu bylo nějaké rozhodnutí nebo důkazy, které nemohla bez své viny v původním řízení použít; tvrdila, že je tu nová skutečnost, t. j. taková, která nastala až po skončení řízení. Důkaz potvrzením o zaplacení ceny za převod členských práv k družstevnímu bytu na další osobu a její výpověď nejsou důkazy, odpovídající § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť v době, kdy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, neexistovaly.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a tvrdí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnost, že došlo k převodu práv spojených s předmětným bytem za 800.000,- Kč a tato částka, která je v příkrém rozporu s výší stanovenou znaleckým posudkem, na jehož základě bylo soudem rozhodnuto o obnosu, který byl žalobkyni vyplacen, plně odůvodňuje žalobu na obnovu řízení. S odkazem na § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ pak dovolatelka dodává, že podle výkladu tohoto ustanovení je možné zpochybnit předpoklady, na nichž bylo založeno hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku, který stanovil neodpovídající tržní cenu práv spojených s předmětným družstevním bytem. Neztotožňuje se s výkladem odvolacího soudu ohledně podmínek významných pro povolení obnovy řízení, neboť je v rozporu s judikaturou. V tomto směru v podrobnostech poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983 a tvrdí, že není možné činit rozdíl mezi novými skutečnostmi, důkazy na straně jedné a rozhodnutími na straně druhé, na základě kterých je možné povolit obnovu řízení. Uvádí, že neměla informaci o tom, že žalovaný prodá práva spojená s družstevním bytem za částku dvakrát vyšší než za tržní cenu určenou podle znaleckého posudku. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně by se snažila znalecký posudek zpochybnit a mohla by s předmětem řízení nakládat jinak. Pokud v závěru řízení znalecký posudek nezpochybňovala, je otázkou, zda v této fázi řízení měla z procesního hlediska možnost posudek zpochybnit. Znalec vyšší cenu nepřipustil, a jak se později ukázalo, mýlil se. Při tom neměla žalobkyně reálnou možnost znalecký posudek napadnout. Žalovaný práva spojená s předmětným bytem převedl krátce po právní moci rozsudku. Při výkladu objektivních skutečností podle napadeného usnesení odvolacího soudu by byla žalobkyně postavena do situace, že nelze povolit obnovu řízení a současně nelze ve stejné věci úspěšně vést nové řízení, protože by to bylo vyloučeno podle § 159a odst. 5 OSŘ. Uzavírá, že byla poškozena a byť se jí výše tržní ceny zdála nízká, neměla k dispozici žádný důkaz k tomu, aby znalecký posudek zpochybnila. Takovým důkazem bylo až převedení práv k předmětnému bytu za částku 800.000,-Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný odmítá argumentaci dovolatelky odkazem na správné závěry odvolacího soudu. Uvádí, že pokud žalobkyně spatřuje novou skutečnost v tom, že prodal práva vážící se k předmětnému bytu za částku 800.000,-Kč, zatímco cena bytu byla určena znalcem jinou částkou, pak tato skutečnost existovala již v době vyhlášení rozsudku. Žalobkyně přehlíží rozdílnosti v převodu členských práv k předmětnému bytu v rámci vypořádání společného jmění manželů v soudním řízení a jejich převodem, jak byl realizován po skončení řízení. Ty spočívají i v rozdílném určování výše ceny k bytu. Cena práv k předmětnému bytu ve výši 800.000,- Kč není novou skutečností existující již v době vyhlašování rozsudku, když v této době nedošlo k uzavření dohody o převodu práv k bytu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že řádně zastoupená účastnice řízení podala dovolání včas (§ 240 a § 241 OSŘ), že její dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a § 238 odst. 2 OSŘ. Poté přezkoumal napadené usnesení a shledal, že dovolání není důvodné.



Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 OSŘ).

Otázkou, zda žalobu na obnovu řízení lze opírat o skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, se zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 101/1953 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovolací soud nemá důvod se od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí odchýlit. Toto rozhodnutí bylo sice vydáno na základě občanského soudního řádu č. 142/1950 Sb., v řešené otázce však tento zákon spočíval na stejných principech jako platná právní úprava. V rozhodnutí se uvádí: Důvodem obnovy nemohou však být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, nýbrž jen skutečnosti, které tu byly už před tím. Plyne to nepochybně ze znění § 197 písm. a) OSŘ, podle něhož možno pravomocné usnesení ve věci samé napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu nové skutečnosti, důkazy, nebo pravomocné rozhodnutí soudu nebo orgánu státní správy, jichž účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení, nebo je-li možno provést důkazy nařízené v původním řízení, poněvadž odpadly překážky, které tehdy bránily jich provedení.

Použít v původním řízení bylo by možno jen skutečnosti, které tu v době tohoto řízení byly. Také jen takových skutečností se může týkat ustanovení o nemožnosti účastníka použít jich v původním řízení bez své viny, neboť zákon by nemohl mluvit o nezaviněné nemožnosti použití nových skutečností, kdyby měl na mysli skutečnosti, které v době původního řízení vůbec neexistovaly.

Že může jít jen o skutečnosti, které tu byly již v době původního řízení, plyne konečně i z úvahy, že v řízení podle § 197 OSŘ jde o obnovu původního řízení, nikoli o řízení, v němž by bylo lze uplatňovat změněný skutkový stav, který nastal teprve po pravomocném rozhodnutí v původním řízení .



Je zřejmé, že uvedené úvahy se v plné míře vztahují i na žalobu na obnovu řízení podle § 228 odst. 1 OSŘ v platném znění. Dovolací soud se též ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, na kterou pro stručnost odkazuje.



Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 25. února 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu