22 Cdo 2334/2005
Datum rozhodnutí: 02.06.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2334/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 76/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2005, č. j. 13 Co 415/2004-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. Š.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. března 2004, č. j. 11 C 76/2003-28, zamítl návrh na určení neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění účastníků pro dobu po rozvodu, uzavřené 7. 2. 2000, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 10. 2. 2000, č. j. 8 C 259/98-10, který nabyl právní moci 15. 5. 2000. V řízení o rozvod manželství žalobkyně předložila dohodu o majetkovém vypořádání účastníků pro dobu po rozvodu ze 7. 2. 2000, podle níž pod bodem III. se účastníci dohodli, že majetková práva k družstevnímu bytu č. 30 v P., budou převedena na žalovaného s tím, že žalobkyně bude mít právo v bytě bydlet do doby zajištění náhradního bytu, v čemž jí bude žalovaný nápomocen. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a dále proto, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že dohodu o majetkovém vypořádání ze 7. 2. 2000 uzavřela pod nátlakem a za nápadně nevýhodných podmínek. Nedostatek naléhavého právního zájmu odůvodnil tím, že žalobkyně mohla podat v zákonné tříleté lhůtě pro vypořádání majetkových vztahů rozvedených manželů žalobu na jejich vypořádání, kdy otázka platnosti označené dohody by byla řešena jako otázka předběžná.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 13 Co 415/2004-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na Občanský soudní řád, komentář, 9. vydání, C. H. Beck, k § 80, bod 4, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR pod č. 11, ročník 1994, zaujal právní názor, že pokud byla podávána žaloba na určení neplatnosti dohody v době, kdy bylo možno podat žalobu na vypořádání společného jmění účastníků, v jejímž rámci by se řešila platnost uvedené dohody jako předběžná otázka, není na určení neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění bývalých manželů naléhavý právní zájem, tak jak jej má na mysli § 80 písm. c) OSŘ .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že jí nezbývalo nic jiného, než podat návrh na určení neplatnosti předmětné dohody, neboť na dopis z 11. 1. 2003, jímž oznámila žalovanému, že od dohody o vypořádání majetkových vztahů po rozvodu manželství odstupuje, žalovaný reagoval tak, že na dohodě trvá. Pokud by podala v zákonem stanovené lhůtě žalobu na vypořádání společného jmění účastníků, mohla by být tato žaloba zamítnuta právě s ohledem na uzavřenou dohodu o majetkovém vyrovnání. Protože společné jmění účastníků bylo vypořádáno dohodou, nelze dohodu považovat jako otázku předběžnou, ale zásadní, a jiná právní otázka v dané věci absentuje . Na požadovaném určení má naléhavý právní zájem. Soud při posuzování jejího naléhavého právního zájmu nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí a skutečnosti, že žalovaný byt zcizil bez ohledu na svůj závazek v dohodě. Vadu řízení spatřuje v tom, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 2 OSŘ, s tím, že pokud by soud postupoval podle tohoto paragrafu, bylo možné právnímu názoru soudu vyhovět a žalobu změnit. Protože první jednání u soudu prvního stupně se konalo po uplynutí tříleté lhůty, nebylo možné věc řešit podle právního názoru soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání s tím, že žalobkyně namísto předestření zásadní právní otázky požaduje jiné hodnocení důkazů a namítá neúplnost dokazování.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení oba nalézací soudy posoudily v souladu se stávající bezrozpornou soudní praxí a není v rozporu s hmotným právem. Lze především odkázat na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, v němž byl vysloven právní názor, že žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) OSŘ . Jestliže podle žalobkyně je dohoda o vypořádání společného jmění účastníků neplatná a k jinému (platnému) vypořádání mezi účastníky nedošlo, nic žalobkyni nebránilo, aby se ve lhůtě tří let od zániku manželství účastníků domáhala řádného vypořádání společného jmění účastníků. Pokud došlo k vypořádání mezi účastníky na základě neplatné dohody, není totiž takové vypořádání právně relevantní. Jestliže pak ani do tří let od zániku společného jmění manželů nedošlo k platnému vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu mezi manžely, pak s ohledem na ustanovení § 150 odst. 4 ObčZ nebylo ani vyloučeno, aby se toto společné majetkové právo účastníků vypořádalo podle zásad vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. k tomu rozsudek NS ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003 Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, poř. č. 2528).

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. června 2006

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu