22 Cdo 2332/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 2332/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobkyně Glenarm International S.A. , se sídlem 53rd Street, Urbanizacion Obarrio, Torre Swiss Bank, 16 podlaží, City of Panama, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovanému M. G. W. , zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o vydání věcí, in eventum o zaplacení jejich ceny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 365/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 18 Co 368, 369/2010-518, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.563,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská 27.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
§ 243c odst. 2 o. s. ř.:


Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 11 C 365/2003-475, ve spojení s usnesením ze dne 3. února 2010, č. j. 11 C 365/2003-479, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni ve výroku I. specifikované obrazy (z toho u šestí označených obrazů s eventuálním výrokem zaplacení specifikovaných částek), výrokem II. zastavil řízení o vydání specifikovaných obrazů, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru (prohlášení autorů a dohody mezi původní /původním/ a současným žalobcem)/,/ že žalobce je vlastníkem předmětných děl a že žalovaný předmětná díla drží, soud podle §123 a násl. OZ žalobě vyhověl. Pokud jde o shora uvedených 6 děl (,) , pak z opatrnosti u nich vydal alternativní petit shora uvedeného znění.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v meritorním vyhovujícím výroku a v jeho nákladových výrocích, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil správně skutkový stav, jeho základem je neoprávněné držení uměleckých děl žalovaným a oprávnění žalobkyně se domáhat jejich vydání (§ 577 obch. zák., § 126 odst. 1, 2 obč. zák.); tomu pak odpovídá povinnost žalovaného tyti mobilie vydat žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, případně poukazuje na procesní vady, jež podle jeho názoru zatěžují odvolací (prvoinstanční) řízení. Tím ovšem dovolatel nepřípustně v dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, že předmětné obrazy jsou v dispozici žalovaného a jestliže na základě dokazování učinil právně kvalifikační závěr, že tyto mobilie jsou ve vlastnictví žalobkyně, jíž svědčí právo domáhat se jejich vydání, in eventum (u šesti označených obrazů) domáhat se po žalovaném zaplacení předmětných částek, pak prostřednictvím dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů nebylo možné přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku dovodit, a zpochybnit tak meritorní rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 větou první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 20.000,- Kč [podle Čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., § 3 odst. 1 bodu č. 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 4.263,- Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 24.563,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. dubna 2013 JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu