22 Cdo 2330/98
Datum rozhodnutí: 28.08.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 2330/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 839/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 1998, čj. 9 Co 511/97-82, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 1998, čj. 9 Co 511/97-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29. dubna 1997, čj. 11 C 839/96-56, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni celkem částku 200.000,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem rozsudkem téhož soudu z 1. 8. 1994, čj. 7 C 271/93-11, který nabyl právní moci 23. 9. 1994. V dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM"), kterou účastníci uzavřeli 17. 1. 1995, se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 300.000,- Kč, a to částku 150.000,- Kč do 28. 2. 1995, částku 50.000,- Kč do 30. 4. 1996 a částku 100.000,- Kč do 31. 12. 2000, přičemž první dvě splátky dosud neuhradil. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že částku 200.000 Kč zaplatil žalobkyni 24. 4. 1995. I když žalovaný mohl mít uvedenou částku k dispozici - z výběru v částce 139. 000,- Kč v K. b., půjčky od bratra J. R. v částce 39.000,- Kč a 25. 000,- Kč z tržby stánku (spolu s manželkou prodával zeleninu), jak dokládal peněžním deníkem - neprokázal její předání žalobkyni. Zaplacení této částky nemohl doložit písemným potvrzením žalobkyně a jeho vysvětlení, že o potvrzení žalobkyni nežádal, neboť neměl u sebe formulář výdejky" nepovažoval soud prvního stupně za věrohodné, a to s přihlédnutím k výši částky a k tomu, že žalobkyně o její zaplacení žalovaného opakovaně upomínala. Neuvěřil také svědkyni J. R., dceři účastníků, že byla převzetí uvedené částky žalobkyní v jejím bytě 24. 4. 1995 přítomna, ani svědku J. R., synovi účastníků, který uváděl, že o převzetí uvedené částky od žalobce ho žalobkyně informovala, a že z těchto peněz mu zakoupila motorku. U svědkyně J. R. poukázal na časové nesrovnalosti její výpovědi s ostatními důkazy, když uváděla, že žila u žalobkyně od 24. dubna 1994 celý měsíc, během kterého žalobkyně nebyla hospitalizována, zatímco žalobkyně byla od 10. 5. 1995 v nemocnici, u obou dětí účastníků na nedobré vztahy mezi nimi a žalobkyní. Shora uvedeným rozsudkem o rozvodu manželství účastníků bylo totiž také rozhodnuto o úpravě práv a povinnosti k tehdy nezletilým dětem tak, že byly svěřeny do výchovy žalobkyně. Ta podala 31. 7. 1995 návrh na změnu výchovy tehdy nezletilého J. s tím, že od dubna 1995 žije u žalovaného. Ten navrhl 15. 2. 1966, aby do jeho výchovy byla svěřena také nezletilá J. s odůvodněním, že vztahy mezi žalobkyní a dětmi se zhoršily natolik, že dcera se k němu nastěhovala už koncem roku 1994, syn v dubnu 1995. Při jednání soudu v řízení o změnu výchovy 21. 5. 1966 žalovaný uvedl, že dcera od žalobkyně utekla, sama dcera uvedla, že si s žalobkyní přestala rozumět. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně po převzetí částky 200.000 Kč prováděla větší nákupy (televizor, videorekordér), vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně měla k dispozici částku 30.000 Kč od rodičů, kteří si později televizor a videorekordér vzali k sobě. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že svědkyně Š. nepotvrdila tvrzení žalovaného, že žalobkyně 24. 4. 1995 doprovázela žalovaného při výběru peněz v bance.

Odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Po doplnění dokazování výslechem svědků J., správně V., L. a M. T. a opakování výslechů dětí účastníků dospěl ke zjištění, že žalovaný 24. 4. 1995 žalobkyni částku 200.000,- Kč předal. To potvrdila především dcera účastníků J. R., která peníze sama přepočítávala. Věrohodnost této svědkyně nebyla ničím zpochybněna, když vypovídala shodně před soudy obou stupňů a sama uvedla, že má k oběma rodičům nyní kladný vztah. Předání peněz nepřímo potvrzují i další svědci, kteří u předání přímo nebyli, ale věděli, že k předání peněz dochází, nebo došlo (manželka žalovaného, syn J. R., svědek P.), a následné chování žalobkyně, která prováděla nákupy do domácnosti v neobvyklém rozsahu, přestože byla nemocná a měla pouze nízký příjem. Pokud byli v odvolacím řízení nově slyšeni V. L., bývalý druh žalobkyně, a M. T., její sousedka, odvolací soud uvedl, že mohl být informován o majetkových vztazích mezi účastníky a že jeho svědectví proti žalobkyni bylo vyvoláno především snahou o obnovení soužití se žalobkyní.".

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně namítá, že odvolací soud hodnotil opakované výpovědi dětí účastníků izolovaně bez vzájemné souvislosti s důkazy provedenými zejména před soudem prvního stupně. Vyslovuje přesvědčení, že výpovědi dětí účastníků před soudem prvního stupně byly bezprostřednější a vyplývala z nich řada vážných rozporů, které míru jejich věrohodnosti značně snižovaly. Vyslovuje přesvědčení, že vypovídá-li svědek opakovaně, může se původně vytčených rozporů vyvarovat, zlehčit je, případně se vyjádřit méně určitě. Poukazuje na rozpory ve výpovědi žalovanému nakloněných dětí. Přitom jediným svědkem předání peněz měla být dcera účastníků. S časovými rozpory v její výpovědi, z nichž vyplývá, že dne 24. 4. 1995 v bytě žalobkyně nebyla, se však odvolací soud nevypořádal. Tak žalobkyně byla od 10. 5.1995 do 22. 5. 1995 hospitalizována a dcera s ní nemohla žít po dobu jednoho měsíce od 29. 4. 1995 v jejím bytě. V evidenci úřadu práce byla dcera až od 29. 5. 1995, takže nemůže být pravdivá její výpověď, že se žalobkyní společně po jednom nebo dvou týdnech od 24. 4. 1995 navštívila úřad práce, žalobkyně koupila televizor a videorekrodér nikoli 24. 4. 1994, jak vypovídala dcera, ale podle předložených prodejek až 26. 4. 1994. Dcera totiž byla u žalobkyně v bytě až po její hospitalizaci v květnu 1995. Žalobkyně poukazuje dále na to, že odvolací soud také pominul výpověď svědkyně Š., jediné mimo okruh osob spojených současnými nebo minulými blízkými vztahy k účastníkům, která jednoznačně vyloučila tvrzení žalovaného, že žalobkyně byla spolu se žalovaným 24. 4. 1994 v bance při výběru peněz. Vzhledem k nesprávným skutkovým zjištěním žalobkyně také nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o zaplacení dlužné částky a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůrazňuje, že dcera J. R. vypovídala u soudu v lednu 1997, tedy 20 měsíců poté, co došlo k převzetí žalované částky žalobkyní, a její výpověď je třeba hodnotit také s s přihlédnutím k tomuto časovému odstupu, stejně jako tomu, že žalobkyně byla opakovaně hospitalizována, a obě děti se v pobytu u ní střídaly, ať už pro nedostatek místa nebo pro její nemorální způsob života. Pokud jde o nákupy žalobkyně, resp. data 26. 4. 1995 na prodejkách, žalovaný uvádí, že je obvyklá praxe, že datum prodeje je obvykle vyznačováno až poté, co si zákazník věc doma vyzkouší. K výpovědi svědkyně Š. připomíná, že ta nejprve uvedla, že žalobkyni nezná, posléze připustila, že ji žalobkyně navštívila jednou v bance. Při výpovědi musela sedět a byla nejistá a po skončení výpovědi byly na ni patrné známky úlevy. Žalovaný sám nepřipisuje její výpovědi větší význam, nehledě k tomu, že v průběhu řízení také navrhoval, aby byly opatřeny záznamy kamer v bance, které by jím tvrzenou přítomnost žalobkyně doložili. Žalovaný také poukazuje na to, že doložil poskytnutí úvěrů v říjnu 1995 a únoru 1996, přičemž by nebylo logické, aby si finanční prostředky půjčoval, pokud by je měl k dispozici. Zdůrazňuje také, že podle ve spise založeného potvrzení žalobkyně v roce 1996 pobírala invalidní důchod 2901 Kč, ke dni 24. 4. 1995 žalobkyně disponovala tedy buď invalidním důchodem nebo dávkami nemocenského pojištění, patrně ještě nižšími, a jeví se proto nevěrohodné, že by částku 30000 Kč (její darování žalovaný zpochybňuje) použila lehkomyslně na nákup věcí. Jen na jí přiznané věci vynaložila 27.280 Kč, kromě toho kupovala ovšem ještě věci další.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o dovolání přípustné /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1, 3 o. s. ř.

Nejprve dovolací soud z úřední povinnosti zkoumal, zda v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., nebo jiným vadám, které mohly mít vliv na správné rozhodnutí ve věci (§ 24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Takové vady žalobkyně nenamítala a ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Dále se zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu. Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle § 243 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek ustanovení § 132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů, které vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř., platí i pro řízení před odvolacím soudem. Pod pojem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování provedené soudy obou stupňů (tedy i dokazování provedené před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry, které odvolací soud převzal) a je třeba pod něj zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.

V dané věci měla klíčový význam výpověď svědkyně J. R. dcery účastníků, která vypovídala, že 24. 4. 1995 byla přítomna převzetí částky 200000,- Kč žalobkyní od žalovaného. Soud prvního stupně považoval její svědectví za nevěrohodné jednak s přihlédnutím k rozporům v časových údajích o době, jak vymezovala příchod k žalobkyni právě 24. 4. 1995 a následný jednoměsíční pobyt u ní, a dalšími důkazy o hospitalizaci žalobkyně, jednak s přihlédnutím k nedobrým vztahům mezi svědkyní a žalovanou", jak byly blíže již specifikovány. Odvolací soud sice výslech této svědkyně opakoval, ale k těmto soudem prvního stupně zjištěným skutečnostem ohledně jejího možného pobytu u žalobkyně od 24. 4. 1994 se ve svém rozsudku vůbec nevyjádřil (u odvolacího soudu svědkyně oproti výpovědi soudu prvního stupně uvedla, že si již nevzpomíná, zda matka byla v době jejího pobytu u ní hospitalizována ani kdy byla na úřadu práce). Vztahy svědkyně a žalobkyně odvolací soud oproti soudu prvního stupně hodnotil tak, že svědkyně sama uvedla, že má k oběma rodičům nyní kladný vztah". Ta však u odvolacího soudu uvedla, že žije stále u žalovaného a se žalobkyní nestýká, když ji potká, tak ji pozdraví, ale nechodí k ní, protože matka bydlí pokaždé jinde". V návaznosti na věrohodnost této svědkyně pak odvolací soud odchylně oproti soudu prvního stupně hodnotil výpovědi dalších svědků, slyšených soudem prvního stupně, z nichž znovu vyslechl jen J. R., syna účastníků, který rovněž žije u žalovaného a V současné době se k matce chová normálně, když ji potká, tak ji pozdraví, domů k ní nechodí, protože neví, kde se zdržuje".

Dovolací soud má tedy zato, že skutkové zjištění odvolacího soudu o přítomnosti dcery účastníků při předání částky 200.000 Kč žalobkyni 24. 4. 1994 nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud pominul skutečnosti, které vyšly najevo před soudem prvního stupně ohledně údajného pobytu dcery 24. 4. 1995 u žalobkyně a učinil zjištění, že vztah této dcery k žalobkyni je kladný.

Vzhledem k opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. , v návaznosti na který je také třeba považovat za nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), byl proto rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243b odst. 1o. s. ř. dovolacím soudem zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2000

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková