22 Cdo 2304/2012
Datum rozhodnutí: 13.08.2014
Dotčené předpisy: § 151o odst. 3 obč. zák., § 119 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 2304/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. Š., V., zastoupeného Mgr. Ivanou Dvorskou, advokátkou se sídlem v Benešově, Nádražní 2040, proti žalované Mgr. M. M., T., zastoupené Pavlem Mikulandou, bytem v Miličíně, Horním Borku 2, obecným zmocněncem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 301/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 26 Co 236/2011-205, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Benešově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 9 C 301/2008-149, zřídil věcné břemeno chůze na pozemcích parc. č. 1953, 1950/2, 1950/3, 1950/1 a 1933/4 v k. ú. H. B., obci Č. Ú., zapsaných na LV č. 207 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, ve prospěch každého vlastníka budovy bez čp/če jiná stavba na pozemku parc. č. st. 352 v k. ú. H. B., obci Č. Ú., zapsané na LV č. 8 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, a to v rozsahu vymezeném body 21, 22, 33, 46, 48, 53, 54, 55, 56 geometrického plánu Ing. Evy Soukupové č. 112-1103/2010, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Zřídil věcné břemeno průjezdu motorovým vozidlem s hmotností do 3,5 t, v období od dubna do října kalendářního roku, vždy jeden den v týdnu ve dnech pondělí až pátek, na pozemcích parc. č. 1953, 1950/2, 1950/3, 1950/1 a 1933/4 v k. ú. Horní Borek, obci Č. Ú., zapsaných na LV č. 207 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, ve prospěch každého vlastníka budovy bez čp/če jiná stavba na pozemku parc. č. st. 352 v k. ú. H. B., obci Č. Ú., zapsané na LV č. 8 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, a to v rozsahu vymezeném body 21, 22, 33, 46, 48, 53, 54, 55, 56 geometrického plánu Ing. Evy Soukupové č. 112-1103/2010, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 10.000,- Kč jako jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je od roku 2007 vlastníkem jiné stavby bez čp/če na st. parc. č. 352 v k. ú. H. B. Stavba obsahuje zařízení sloužící k regulaci výpusti rybníka a k obhospodařování rybníka. Žalobce je současně dlouhodobým nájemcem pozemku parc. č. 1933, který plní funkci rybníka. Stavba žalobce je umístěna na jeho hrázi. Žalobce nemá ke stavbě zajištěn bezprostřední přístup z veřejné komunikace, ani přes pozemek, k němuž by mu svědčilo věcné nebo obligační právo. Varianta přístupu přes pozemky žalované se jeví jako nejvhodnější, neboť je nejkratší, bez nutnosti stavebních či technických úprav. Při stanovení rozsahu věcného břemene vycházel soud prvního stupně z § 151o odst. 3 občanského zákoníku a zohlednil přitom účel využití stavby. Protože stavba slouží k ovládání zařízení výpusti rybníka, stanovil věcné břemeno chůze pro každého vlastníka nemovitosti. Věcné břemeno průjezdu motorovým vozidlem omezil s tím, že příjezd až ke stavbě není nezbytný k ovládání výpusti, ale jen pro navážení krmiva pro ryby. Při stanovení výše náhrady vycházel soud prvního stupně nejen z žalobcem předloženého znaleckého posudku, ale zohlednil i další skutečnosti (že jde o omezení trvalé, že žalobce nabyl vlastnické právo ke stavbě, ačkoli věděl, že k ní nemá přístup, a že je věcné břemeno těžce ocenitelné formou obvyklého nájemného v daném čase a místě).
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 26 Co 236/2011-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že návrh na zřízení věcného břemene průjezdu motorovým vozidlem s hmotností do 3,5 t zamítl a ve výroku III. tak, že náhrada za zřízení věcného břemene činí 50.000 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve zbytku výroku III. potvrdil a rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že jsou pro danou věc dostačující. Z hlediska šetření práv vlastníků přilehlých pozemků souhlasil s variantou zřízení věcného břemene přes pozemky žalované ve stanoveném plošném rozsahu, neztotožnil se však s jejich zatížením věcným břemenem jízdy. Uvedl, že sklad krmiva pro ryby se nachází v přístavku k jiné stavbě bez č. p./č. e., k níž bylo správně soudem prvního stupně zřízeno věcné břemeno chůze. Přístavek nelze považovat za součást stavby, ani za její příslušenství, jde o věc movitou, k níž lze zřídit věcné břemeno podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku jen zcela výjimečně, přitom o takový případ v této věci nejde. Stavbu přístřešku lze totiž přemístit i jinam, například na jiný pozemek, který má žalobce v nájmu. Konstatoval, že věcné břemeno jízdy je požadováno nikoli za účelem uskladnění krmiva v přístřešku, nýbrž za účelem přísunu tohoto krmiva k samotnému rybníku, tedy za účelem hospodářského využití rybníku, nikoli přístřešku. Zatížení služebných pozemků žalované věcným břemenem průjezdu automobilem by bylo nepatřičné v porovnání s ekonomickým významem stavby dřevěného přístřešku žalobce jako jeho vlastníka. Odměnu za zřízení věcného břemene stanovenou soudem prvního stupně považoval s ohledem na zatížení pozemků žalované za nepřiměřenou, a proto ji navýšil s odůvodněním, že zatěžované pozemky se nacházejí v bezprostřední blízkosti obytné budovy žalované, věcné břemeno není nijak omezeno, a žalobce kupoval panující budovu, ačkoliv věděl, že k ní nemá zajištěn vlastní přístup.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozemky žalované mají být zatíženy pouze věcným břemenem chůze a odkazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2667/2004. Dále nesouhlasí s tím, že přestože odvolací soud omezil právo cesty pouze na právo průchodu, na rozdíl od soudu prvního stupně mu uložil vyšší náhradu za zřízení věcného břemene. Tvrdí, že stanovení hodnoty věcného břemene nelze ponechat na libovůli soudu, ale měla by být stanovena znalcem. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3247/2008. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zřízením věcného břemene chůze a jízdy nesouhlasí, nemá finanční prostředky k tomu, aby podala dovolání, a navrhuje, aby soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o návrhu na zřízení věcného břemene bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.].
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. října 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatel předně namítá, že žalovaná převedla pozemky zatěžované věcným břemenem na svého syna, a proto již v průběhu odvolacího řízení nebyly v jejím vlastnictví.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz konstatoval, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, uveřejněné tamtéž). Pokud tedy žalobce svoji námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází žalobce až v dovolání.
Námitka, že již v době konání odvolacího řízení nebyly pozemky zatěžované věcným břemenem ve vlastnictví žalované, ale jejího syna Pavla Mikulandy, je tak v dovolacím řízení námitkou novou, k níž dovolací soud nemohl přihlédnout s odkazem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dále dovolatel nesouhlasí s tím, že mu přes pozemky žalované bylo zřízeno pouze věcné břemeno chůze, nikoliv jízdy.
Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, na který žalobce odkazuje, umožňuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zřízení břemene spočívajícího jen v právu chůze nikoliv jízdy. I když Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí předpokládá, že půjde o výjimečný případ, neomezuje takové zřízení jen na zde popsaný skutkový stav, podle kterého byl příjezd motorovými vozidly zajištěn k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu domu nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim. Věcné břemeno je omezením práv vlastníka zatížené nemovitosti a je-li zřizováno rozhodnutím soudu podle § 151o odst. 3 obč. zák., je třeba dbát toho, aby při dosažení účelu, k němuž je zřizováno, omezovalo vlastníka zatížené nemovitosti jen v nezbytné míře. Jestliže v daném případě odvolací soud přihlédl k jiným relevantním okolnostem ( že příjezd vozidly je sice nutný k dopravě krmiva k rybníku, ale k uskladnění takového krmiva panující stavba neslouží a žalobce má přitom k rybníku zajištěn přístup po jiných pozemcích), ze kterých dovodil, že k užívání budovy není příjezd vozidly nezbytný, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodporuje zákonu ani judikatuře dovolacího soudu.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se způsobem určení náhrady za zřízení věcného břemene.
Žalobcem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008, výslovně uvádí, že není dobře možné stanovit spornou náhradu jen na základě ocenění podle cenového předpisu. Soud sice náhradu stanoví za pomoci znalce, ve výsledné úvaze soudu však nebrání zvážit další skutečnosti individualizující konkrétní případ.
Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) shrnul zásady týkající se náhrady za zřízení věcného břemene, jež vyplývají pro soudní praxi, a to: a) při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná; b) je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit, proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese; c) náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady práva cesty svědčící žalobci zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na určitou dobu); d) stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna; e) stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní; f) náhrada se zpravidla poskytuje formou jednorázového plnění. Souhrnným způsobem pak dovolací soud akceptoval tyto své dosavadní závěry v rozsudku ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 10, str. 354 355.
V projednávané věci vycházel soud prvního stupně při stanovení hodnoty věcného břemene ze znaleckého posudku předloženého žalobcem. Znalec v něm při soudem stanoveném rozsahu věcného břemene ocenil věcné břemeno podle cenového předpisu částkou 3.480,- Kč. Tato částka se soudu prvního stupně jevila jako nepřiměřená, a proto stanovil hodnotu věcného břemene paušální částkou 10.000,- Kč s tím, že podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, jde o paušální částku pro práva z věcného břemene jinak neocenitelná. Odvolací soud při stanovení výše náhrady zohlednil i další okolnosti, a to že věcným břemenem zatěžované pozemky se nacházejí v bezprostřední blízkosti obytné budovy ve vlastnictví žalované, věcné břemeno není z hlediska časových intervalů v průběhu roku nijak omezeno, a žalobce kupoval panující budovu, ač věděl, že k ní nemá zajištěn přístup. Při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty tedy vycházel z náležitých kritérií, a jestliže stanovil hodnotu věcného břemene paušální částkou 50.000,- Kč, je i v této části jeho rozhodnutí v souladu s platnou judikaturou.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014

Mgr. David Havlík
předseda senátu