22 Cdo 2299/2005
Datum rozhodnutí: 18.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2299/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. Š. a b) S. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalované 3., s. r. o., zastoupené advokátem, o strpění práva a o vzájemném návrhu na zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 314/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, č. j. 21 Co 7/2005-233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení 3749,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, č. j. 8 C 314/2003 163, výrokem pod bodem I., že žalovaná je povinna umožnit žalobcům vstup, průchod a průjezd přes pozemek žalovaného č. parc. 144/1 o výměře 987 m2 , vedený jako ostatní plocha (se způsobem využití ostatní komunikace) v k. ú. H., zapsaný v katastru nemovitostí u KÚ P. na LV č. 1180 pro obec P. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalované, aby bylo žalobcům uloženo zdržet se užívání pozemku parc. č. 144/1 v k. ú. H. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a) je vlastníkem domu č. p. 1091 a pozemku parc. č. 144/14-zastavěné plochy a nádvoří v obci P. a kat. území H. Žalobkyně b) je manželkou žalobce a) a žije s ním ve společné domácnosti v domě čp. 1091. Předmětný dům je jedním z řadových rodinných domů, z nichž vedle dalších objektů sestává bytový areál, jehož výstavbu provedla žalovaná. Žalovaná po výstavbě areálu rozprodala řadové rodinné domy do vlastnictví jednotlivých zájemců, mezi něž patřil i žalobce a). Ponechala si však pozemek parc. č. 144/1, který bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. 144/14. Na pozemku parc. č. 144/1 je vybudována komunikace (je provedena dlažba s osvětlením) s názvem M. Tato komunikace prochází středem bytového areálu M., je slepá, slouží k propojení řadových domů a k jejich napojení na veřejnou komunikaci H. V rámci řízení o vydání stavebního povolení žalované na zástavbu území v P. H. při objektu smaltovny č. p. 1 byla rozhodnutím Obvodního úřadu MČ P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 11. 1996 areálová komunikace později nazvaná M. zařazena do sítě účelových a veřejných komunikací. Tato komunikace představuje jediný příjezd k nemovitostem k ní přilehlým. Další ulice označená názvem M. M. se nachází na pozemku parc. č. 1708 a je pěší komunikací, nevhodnou pro příjezd automobilů k domu žalobce. Dohodou ze dne 9. 11. 1998, nazvanou jako smlouva o poskytování služeb uzavřenou mezi žalobcem a) a žalovanou, se žalovaná zavázala umožnit žalobci užívání předmětného pozemku za účelem přístupu k jeho nemovitostem, tj. domu č. p. 1091 a parc. č. 144/19, průchodem, průjezdem a za účelem parkování osobního vozidla. Tuto smlouvu mohly smluvní strany vypovědět ve lhůtě tří měsíců vždy ke konci kalendářního čtvrtletí. Žalobce a) vypověděl uvedenou smlouvu dopisem z 30. 1. 2003. Od té doby mají oba žalobci potíže s přístupem a příjezdem k domu č. p. 1082. Žalovaná nejprve z důvodu krádeží aut a neoprávněného parkování na předmětném pozemku zavedla od 1. 5. 2003 nový typ povolení vjezdu ve velikosti platební karty s tím, že od tohoto data budou všechna vozidla stojící na předmětném pozemku, která nebudou řádně označena, odtažena, a opatření, že od 1. 7. 2003 bude vjezd na předmětný pozemek zabezpečen automatickou závorou, která bude ovládána kódovými ovladači, pěší průchod pro oprávněné zůstane zachován. Uvedené skutečnosti žalovaná oznámila 27. 4. 2003 s tím, že povolení k vjezdu budou vydána nájemcům, kteří mají uzavřenou platnou smlouvu o užívání předmětného pozemku. Rozhodnutím ÚMČ P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 8. 2003, č. j. ODE/1401/03, bylo žalované zakázáno činit jakékoliv zásahy, které by oprávněným osobám včetně žalobců bránily v průchodu a průjezdu přes sporný pozemek, a nařízeno, aby nerušila výkon práva bydlení v nemovitostech ve vlastnictví či nájmu dotčených osob. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu města P. z 13. 10. 2003, č. j. MHMP 146646/2003/DOP 04/Go, které oprávněné osoby včetně žalobců napadli správní žalobou, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 10/2004. Soud prvního stupně dovodil, že v dané věci je dána pravomoc soudu, neboť jde o spor vyplývající ze vztahů vlastníků nemovitostí. Na podkladě výše uvedených zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům nelze bránit, aby užívali komunikaci zřízenou na pozemku žalované parc. č. 144/1, která byla příslušným orgánem zařazena do sítě účelových a veřejných komunikací, a žalovaná je povinna jim její užívání bezplatně umožnit. Podle názoru soudu prvního stupně nelze v daném případě aplikovat § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož není veřejně přístupná účelová komunikace ta, která je v uzavřeném prostoru nebo objektu a slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Taková účelová komunikace je pak přístupná jen v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Soud prvního stupně dospěl k závěru, komunikace M. není komunikací sloužící výhradně potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu, ale jde o komunikaci, která slouží ke spojení s jednotlivými nemovitostmi pro potřeby jejich vlastníků včetně žalobců. Nesouhlasil s námitkami žalované, zpochybňujícími platnost rozhodnutí z 11. 11. 1996. Dospěl k závěru, že v době předcházející vydání rozhodnutí z 11. 11. 1996 i v následujícím období byl souhlas žalované se zřízením veřejné účelové komunikace na předmětném pozemku projeven konkludentně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 uvedl, že chce-li žalovaná omezit užívání předmětné komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné užívání, může tak učinit jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 10/2005-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v zásadě souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že při určení charakteru sporné komunikace je třeba vycházet ze zákona č. 13/1997 Sb., z něhož vyplývá, že pozemek se stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by bylo třeba o jeho kategorizaci jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí, splňuje-li znaky uvedené v § 7 odst. 1 citovaného zákona. Pozemek žalované má právě takové znaky, neboť slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí žalobce a dalších osob, ale i ke spojení těchto nemovitostí s místní komunikací H. Nemůže jít o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru, neboť žalovaná v areálu M. na pozemku, který byl původně celý v jejím vlastnictví, vystavěla budovy určené k bydlení, které následně prodala jednotlivým zájemcům do jejich vlastnictví, a jiný přístup k těmto nemovitostem vozidlem by nebyl možný. Obstát nemohou námitky žalované o nicotném správním rozhodnutí z 11. 11. 1996, ani námitky, že nedala souhlas se zřízením této komunikace byť i konkludentně. Od účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., tj. od 1. 4. 1997, jsou účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska uvedená v tomto zákoně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Vady řízení spatřovala v tom, že pokud oba soudy došly k závěru, že komunikace žalované je veřejnou účelovou komunikací, nebyla v dané věci dána pravomoc soudu. Soud nemůže rozhodovat o regulování účelové komunikace. Soudem prvního stupně bylo také odmítnuto provedení důkazů, jimž chtěla doložit svá tvrzení ohledně charakteru komunikace a regulace jejího užívání. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že soud nepovažoval komunikaci M. za komunikaci soukromé povahy ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Nesprávně pak přiznal nárok na ochranu práva i žalobkyni b), která není vlastnicí přilehlých nemovitostí, a nebyla tedy v řízení aktivně legitimována. Žalovaná poukazovala na to, že na svém pozemku svým nákladem zbudovala komunikaci, která od samého počátku měla povahu ryze soukromé komunikace v uzavřeném prostoru. Nachází se uprostřed zástavby budov a je přístupná pouze v jednom místě, které je vjezdem i výjezdem současně. Žalovaná ještě před zbudováním dotčené komunikace a budov, které ji obklopují (areál M.), užívání komunikace regulovala. Komunikace sloužila výhradně potřebám žalované. Žalobce smlouvu o poskytování služeb dopisem z 30. 1. 2003 vypověděl, čímž se dobrovolně vzdal svého oprávnění užívat předmětnou komunikaci. V době, kdy žalovaná byla sama výlučnou vlastnicí komunikace, ale i všech okolních budov, šlo jednoznačně o komunikaci soukromé povahy podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Na charakter této komunikace nemohla mít vliv ani ta skutečnost, že žalovaná následně některé z budov, nacházející se v areálu M., převedla na třetí subjekty, protože s každým z těchto subjektů upravila způsob a rozsah užívání této komunikace. Podle názoru žalované je v rozporu s hmotně právní úpravou závěr odvolacího soudu, že vlastník komunikace nemůže jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání. Žalovaná nikdy neučinila takovou právní dispozici, kterou byť i konkludentně, vydala předmětnou komunikaci k obecnému užívání a změnila tak její charakter ze soukromé komunikace na komunikaci veřejnou. Žalovaná vždy projevovala vůli žalobcům umožnit užívání komunikace, pokud se budou za podmínek respektovaných jejími ostatními uživateli podílet na úhradě nákladů spojených s jejím provozem. Setrvala na svém stanovisku, že rozhodnutí Obvodního úřadu MČ pro P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 11. 1996, je nicotné a nemá oporu v zákoně. Pokud soud vyhověl návrhu žalobců, omezil tím vlastnické právo žalované k pozemku bez náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně po zrušení obou rozsudků řízení zastavil a věc postoupil příslušnému silničnímu správnímu úřadu.

Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedli, že jestliže rozhodnutím z 11. 11. 1996 bylo rozhodnuto o zařazení pozemní komunikace M. do kategorie účelových veřejných komunikací a ÚMČ pro P. toto své rozhodnutí nikdy nezměnil, soud byl tímto rozhodnutím vázán. Soud proto nerozhodoval o obecném užívání komunikace jako takovém, ale za situace, kdy žalovaná trvale zneužívá svého vlastnického práva k pozemku parc. č. 144/1 a brání žalobcům v jejich právech, bylo namístě rozhodnout tak, jak to oba soudy učinily. Postup soudů obou stupňů je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, jelikož se jednalo o v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2228/2005, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz, jímž odmítl dovolání téže žalované v obdobné věci (jednalo se o tentýž nárok, ale jiného vlastníka z bytového areálu M.), kde žalovaná použila v dovolání ty samé argumenty, uvedl:

Řešení otázky, jaké povahy je určitá pozemní komunikace (ve smyslu jejich rozlišování podle zákona č. 13/1997 Sb.) v závislosti na jedinečných místních a časových souvislostech i konkrétních právních vztazích vzniklých mezi danými účastníky řízení, nemůže z rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutí zásadního významu, jež by mohlo mít zobecňující význam pro spory obdobného druhu, a v dané věci dále není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelka ostatně ani neformulovala.

Pokud dovolatelka na prvém místě namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné pro nedostatek pravomoci soudu, nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž se může dovolací soud zabývat jen v případě, že shledá dovolání přípustným, ale o námitku tzv. zmatečnostní vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) OSŘ. V případě, kdy je dovolání nepřípustné, nemůže dovolací soud brát takovou námitku v potaz; k jejímu řešení je totiž dán institut žaloby pro zmatečnost, upravený v § 229 a násl. OSŘ, který nelze v dovolacím řízením obcházet.

Ty samé závěry jsou použitelné i pro daný případ.

Oproti předchozímu dovolacímu řízení žalovaná spatřuje nesprávné právní posouzení ještě i v tom, že oba soudy vyšly ze závěru, že ochrana práva žalobkyně b) není podmíněna vlastnickým titulem.

Ani v tom nejde o právní posouzení zásadního významu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy sešit 10, ročník 2000 uvedl, že pokud soudy dovozují právo přecházet a přejíždět přes cizí pozemek na základě práva obecného užívání účelové komunikace, jde o ochranu veřejného práva. Z toho je zřejmé, že výkon takového práva není výslovně omezen jen na vlastnictví přilehlých nemovitostí.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b, odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení 599,- Kč, celkem 3 749,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. dubna 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu