22 Cdo 2292/2004
Datum rozhodnutí: 15.12.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2292/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce G. S., proti žalovaným: 1) Městu K., a 2) ČR P. f. ČR, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 28/2001, o dovolání žalované 1) proti částečnému rozsudku Krajského soudu v Plzni z 22. ledna 2004, č. j. 14 Co 644/2003-185, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2004, č. j. 14 Co 644/2003-185, a částečný rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 7. 2003, č. j. 4 C 28/2001-161, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem dále specifikovaných pozemků a částí pozemků, když tvrdil, že vlastnictví k nim nepozbyl kupní smlouvou, uzavřenou s čs. státem v roce 1969, neboť šlo o smlouvu neplatnou pro nedostatek jeho svobodné vůle, neurčitost a rozpor s tehdejšími cenovými předpisy.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 22. 1. 2004, č. j. 14 Co 644/2003-185, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále soud prvního stupně) z 21. 7. 2003, č. j. 4 C 28/2001-131, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků č. st. 2470 - zastavěná plocha, č. st. 4688 - zastavěná plocha, č. st. 2939/1- zastavěná plocha, č. st. 2939/2 - zastavěná plocha, č. st. 2939/3 - zastavěná plocha, č. st. 2939/4 - zastavěná plocha, p. p. 879/30 ostatní plocha, p.p. 879/31 ostatní plocha a p. p. 879/11- ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 10001 pro k. ú. K., obec K. (výrok I.), a dále rozhodnuto, že o zbylém předmětu řízení a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl ke dni 3. 12. 1969 výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 943 a 880/1 v k. ú. K. Vlastnictví k pozemkům nabyl postupní smlouvou z roku 1947 (předmětem smlouvy bylo hospodářství čp. 129/III v K. s pozemky) a pozbyl je dohodou o výkupu, uzavřenou 19. 11. 1952 podle § 1 zákona č. 46/1948 Sb. a potvrzenou výměrem tehdejšího MěNV K. z 5. 2. 1953. Uvedený výměr byl na základě protestu prokurátora zrušen rozhodnutím ONV v K. z 28. 7. 1969, které nabylo právní moci 16. 8. 1969. Na pozemcích žalobce však již byly vybudovány zemědělské stavby - zahradnické závody, které se tak staly stavbami na cizích pozemcích. Žalobce pod nátlakem a výhrůžkami prodal kupní smlouvou z 3. 12. 1969 Čsl. státu Komunálním službám města K. díl a pozemku parc. č. 943 o výměře 15 894 m2 a díl f pozemku 880/1 o výměře 52 247 m2 za kupní cenu 50 056,40 Kč. Kupní smlouva neobsahovala žádný odkaz na geometrický plán, kterým byly uvedené díly odděleny; ten sice ke dni uzavření smlouvy existoval pod č. 761-0106/69, ale žádost o zápis změny vlastnického práva podle kupní smlouvy z 3. 12. 1969 byla podána až 12. 10. 1995. Právním nástupcem Komunálních služeb v K. se stal ke dni 1. 1. 1978 Okresní podnik místního hospodářství v K., který k 1. 1. 1992 podle delimitačního protokolu z 20. 12. 1991 převedl vlastnictví na žalovaného 1). Ten je nyní vyznačen v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jde o pozemky, vzniklé z těch dílů parc. č. 943 a 880/1, které byly předmětem kupní smlouvy z 3. 12. 1969. Kromě toho tyto díly tvoří i části dalších pozemků, vymezených v žalobě; o určení vlastnictví k nim soud prvního stupně částečným rozsudkem nerozhodoval, když uvedl, že by vyžadovaly geometrického zaměření. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce má ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, neboť jen tak může dosáhnout zápisu svého tvrzeného vlastnického práva k těmto pozemkům v katastru nemovitostí. Odvolací soud se rovněž shodl se soudem prvního stupně, že kupní smlouva z 3. 12. 1969 je absolutně neplatná jako úkon nesvobodný a neurčitý podle § 37 ObčZ. Kupní smlouvu uzavřel žalobce v důsledku bezprávné výhrůžky a předmět této smlouvy je neurčitý, neboť nespecifikuje, co je míněno díly a a f parcel, geometrický plán, kterým byly díly odděleny, není její přílohou a smlouva na něj ani neodkazuje. Za neopodstatněnou považoval odvolací soud námitku žalovaného 1), že žalobce se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva k pozemkům podle obecného předpisu, když tentýž nárok uplatnil již podle předpisu zvláštního. V daném případě se sice žalobce domáhal vydání předmětných pozemků v restitučním řízení podle zákona o půdě, v němž nebyl úspěšný proto, že pozemkový úřad dospěl k závěru, že kupní smlouva z 3. 12. 1969 byla sice uzavřena v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. V tomto soudním řízení však žalobce odůvodňuje uplatněný nárok tím, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena svobodně a určitě. Protože jde o úkon absolutně neplatný, vlastnické právo k pozemkům na stát nepřešlo. Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně i v tom, že žalovaný 1) nenabyl vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením. Vycházel z toho, že právnická osoba mohla nabýt vlastnictví vydržením až podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. K vydržení však nedošlo, neboť uzavření kupní smlouvy 3. 12. 1969 stát, resp. jeho zaměstnanci, kteří za něj jednali, vynutili, a proto stát nemohl být v dobré víře, že mu pozemky patří, nebyl jejich oprávněným držitelem.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. c) OSŘ a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 1 písm) a) a b) OSŘ. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Protože před žalobou na určení práva má přednost žaloba na plnění, tj. i vyklizení nemovitostí, což je v daném případě možné, je posouzení otázky naléhavého právního zájmu na žalovaném určení v rozporu s konstantní judikaturou. Nedostatek naléhavého právního zájmu vyplývá i z toho, že žalobce již uplatnil nárok na vydání předmětných pozemků v restitučním řízení podle zákona o půdě, tedy podle speciálního právního předpisu a nemůže se domáhat ochrany podle předpisu obecného. K tomu žalovaný 1) odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 z 11. 9. 2003. Dále žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva z 3. 12. 1969 byla úkonem neurčitým a nesvobodným. Byť nebyl v této smlouvě výslovný odkaz na geometrický plán, kterým byly převáděné díly pozemků odděleny, je podstatné, že pozemky byly ve smlouvě řádně označeny a geometrický plán ke dni uzavření smlouvy existoval. Podle § 6 odst. 2 vyhl. č. 23/1964 Sb., měl být geometrický plán příslušnému orgánu evidence nemovitostí spolu s příslušnou smlouvou pouze předložen. Žalovaný 1) dále uvádí, že žalobce se při uzavření smlouvy z 3. 12. 1969 mohl nacházet ve stavu tísně, vyplývající z toho, že v této době byl na jeho pozemcích již postaven areál zahradnictví. Uzavření smlouvy však nebylo projevem nesvobodné vůle žalobce, a to ani vzhledem k tomu, že iniciativa k jejímu uzavření vzešla od státních orgánů. Převod na stát byl realizován záhy po vrácení pozemků žalobci a jednání byla ze strany žalobce vedena jen proto, aby dosáhl co nejvýhodnějších podmínek. Tomu nasvědčuje i následné chování žalobce, který existenci nesvobodné vůle začal tvrdit až po uplynutí více jak deseti let po listopadu 1989. Za nesprávný považuje žalovaný 1) také závěr odvolacího soudu, že kupující stát nebyl v době uzavření předmětné kupní smlouvy v dobré víře, že nabývá vlastnictví k převáděným nemovitostem. Proto správně k jejich vydržení došlo 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. Konečně žalovaná 1) namítá, že pokud odvolací soud řešil jako předběžnou otázku platnosti kupní smlouvy, měl rozhodnout o povinnosti žalobce k navrácení kupní ceny, neboť jde o závazek synallagmatický a způsob vypořádání tohoto vztahu vyplývá z obecně závazného právního předpisu. Žalovaný 1) navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjadřuje tak, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Poukazuje na to, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami a žaloba na vyklizení pozemků je tak nereálná. Určení vlastnictví žalobce k pozemkům umožní zápis jeho práva v katastru nemovitostí a bude tak základem pro jednání o jeho vztazích s uživateli pozemků. Žalobce už v průběhu řízení odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1988/2000 či sp. zn. 2 Cdon 756/97. Neopodstatněná je také námitka, že žalobci nepřísluší ochrana podle obecného předpisu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/99 se převzetím věci bez právního důvodu rozumí okupace věci, nejde tedy o případy, kdy právní důvod převzetí věci formálně existoval. Formálně existující smlouva z 3. 12. 1969, je absolutně neplatná podle § 37 a § 39 ObčZ, není proto restitučním titulem podle § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě. Dále se žalobce zabývá úvahami o kvalitě vyhlášky č. 43/1969 Sb., podle které se určovaly ceny nemovitostí v době uzavření předmětné kupní smlouvy, zdůrazňuje význam určitosti kupních smluv i pro osoby třetí a vyjadřuje se také k okolnostem, za kterých k uzavření této smlouvy došlo a které svědčí o tom, že oddělené části jeho pozemků byly podstatně většího rozsahu, než jak byly zastavěné stavbami, a že jednal pod hrozbou opětovného výkupu, resp. zrušení rozhodnutí z roku 1969. Proto také považuje za správný závěr, že stát nemohl být na základě smlouvy z 3. 12. 1969 oprávněným držitelem pozemků. S přihlédnutím k tomu, že výměra pozemků, k nimž bylo dosud částečným rozsudkem určeno vlastnictví žalobce, vrátil žalobce z kupní ceny tomu odpovídající poměrnou částku žalované 1) ve výši 1 888 Kč. Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného 1) bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal zda jde o dovolání přípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za předpokladů stanovených v § 237 odst. l písm. b) a c) OSŘ.

Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku, zda se žalobce může domáhat ochrany podle obecného předpisu, když mu příslušela ochrana vlastnického práva k pozemkům podle speciálního předpisu (zákona o půdě) řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

K uvedené otázce zaujal Nejvyšší soud ČR názor, vyjádřený v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě je přitom třeba rozumět nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod. Ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 stát převzal věc na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci. Nešlo tak o okupaci, ale převzetí věci na základě existujícího, ale neúčinného správního aktu. Velký senát tak vyšel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Shodně se k otázce převzetí věci bez právního důvodu vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, v němž uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04).

Nejvyšší soud ještě podotýká, že rozsudky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a 31 Cdo 1529/2004 byly vydány velkým senátem tohoto soudu podle § 20 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a byla jimi sjednocena rozdílnost posuzování otázky ochrany vlastnictví podle restitučního zákona jako lex specialis a podle obecného předpisu. Rozhodnutí, na která žalobce v dovolání poukazuje, jsou právě rozhodnutími odlišnými, vydanými ještě v době před tímto rozhodnutím velkého senátu, která odlišnou praxi senátů Nejvyššího soudu sjednotila.

Vzhledem k tomu, že je dovolání důvodné, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen; protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu