22 Cdo 2283/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 151o odst. 3 obč. zák., § 135c obč. zák.



22 Cdo 2283/2013 ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. N. , P., b) J. N. , tamtéž, obou zastoupených JUDr. Milenou Kudějovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Lidická 47, proti žalovanému Ing. R. Š. , P., zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou, advokátem v Písku, Heydukova 101/2, o zřízení věcného břemene a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 366/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2013, č. j. 6 Co 1285/2008-793, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2013, č. j. 6 Co 125/2008-793, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Prachaticích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 3 C 366/2002-381, zřídil ve prospěch vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavené a zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice, pro obec a kat. území S., za účelem přístupu, užívání, oprav a údržby stavby za náhradu věcné břemeno práva cesty přes pozemek, zapsaný u téhož úřadu pro obec a kat. území S., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu Ing. M. B. ze dne 27. ledna 2005, č. 920-518/2004, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I. rozsudku). Uložil žalobcům, aby žalovanému zaplatili náhradu za zřízení věcného břemene v částce 145.730,- Kč (výrok II. rozsudku). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaného na odstranění označené stavby stojící na st. parc. č. 382 (výrok III. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. VI. rozsudku).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je vlastníkem předmětného pozemku na základě darovací smlouvy ze dne 28. února 2000 s právními účinky vkladu dnem 5. dubna 2000 od dárkyně M. K., které bylo obnoveno vlastnické právo k tomuto pozemku rozhodnutím Okresního úřadu Prachatice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 20. září 1999, č. j. PU-205/91/91/I/0/1097/99 . Na pozemku se nachází stavba chaty žalovaného a stavba, postavená jako ohřívárna pro lyžaře, která rozhodnutím Okresního národního výboru v Prachaticích byla povolena k trvalému užívání dnem 10. ledna 1963. Kupní smlouvou ze dne 18. února 2000 TJ Sokol Stachy prodala tuto stavbu žalobcům za kupní cenu 300.000,- Kč. Žalobci koupili stavbu s vědomím, že se nachází na cizím pozemku. Dopisem ze dne 28. června 2000 adresovaným stavebnímu odboru Městského úřadu ve Vimperku, postoupeným Obecnímu úřadu ve Stachách, žalobci ohlásili nutnost opravy střechy a klempířských prvků, vnitřních částí obvodových zdí, venkovních omítek, částí podlah a vnitřních omítek, oken, malby, nemající vliv na charakter užívání stavby. Obecní úřad ve Stachách proti provedení stavebních úprav v uvedeném rozsahu neměl výhrady. Ze znaleckého posudku Ing. Aleny Hynkové soud zjistil, že žalobci na stavbě provedli i práce nad rámec ohlášených stavebních úprav a že těmito opravami došlo ke změně vzhledu objektu. Podle znalkyně by bylo neekonomické stavbu bourat. Šetřením na místě samém za účasti znalců Ing. Aleny Hynkové a Ing. Ladislava Bošky soud zjistil, že původní zdivo stavby žalobců bylo odstraněno až na základy. Sklep a základy netvoří první nadzemní podlaží, ale jsou součástí prvního podzemního podlaží. Dispoziční řešení původního prvního nadzemního podlaží je zjistitelné pouze v jednom směru, a to ve vnějším rozměru stavby, jež odpovídá stávajícím základům. Z původní stavby do nové byly zřejmě použity jen dva trámy. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 6 Co 2341/2007-353, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, se postavil na stanovisko, že stavba žalobců není stavbou neoprávněnou, neboť ze stavby oprávněné se stavební činností nemohla stát stavba neoprávněná. Uvedl, že rekonstrukce stavby byla nutná v důsledku jejího poškození. Stavba nadále stojí na původních základech. Nelze proto aplikovat § 135c občanského zákoníku, ale je třeba věc posuzovat podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku. Protože žalobci nejsou vlastníky pozemku, na nichž stavba stojí, soud zřídil ve prospěch vlastníka stavby předmětné věcné břemeno. Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Bošky, který věcné břemeno ocenil částkou 145.730,- Kč. Žalobu žalovaného na odstranění stavby žalobců zamítl s tím, že by uložením takové povinnosti žalobcům došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv ke stavbě.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud ) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 6 Co 1285/2008-793, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a VI. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. změnil tak, že zřídil ve prospěch žalobců a dalších vlastníků stavby bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č. st. 382 v katastrálním území a obci Stachy, věcné břemeno spočívající v právu chůze, a to v rozsahu uvedeném ve specifikovaném geometrickém plánu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co byl jeho rozsudek ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co 1285/2008-549, zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 1241/2010-609.
V uvedeném rozsudku ze dne 13. listopadu 2009 se odvolací soud odchýlil od právního názoru, který vyslovil ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. listopadu 2007, a dospěl k závěru, že stavba žalobců je stavbou neoprávněnou, a věc je proto třeba posuzovat podle § 135c obč. zák. Uvedl, že původní stavba objekt ohřívárny - byla stavbou oprávněnou. Teprve stavební činností žalobců v souvislosti s nutnou opravou objektu se tato stavba stala stavbou neoprávněnou. Bylo prokázáno, že žalobci při provádění oprav objekt postupně demolovali, zasáhli do nosných konstrukcí, původní stavba zanikla a vznikla stavba nová. Protože tato stavba stojí na pozemku žalovaného, jde o stavbu neoprávněnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstranění této stavby by nebylo účelné. Neshledal podmínky pro přikázání stavby do vlastnictví žalovaného. Podle § 135c odst. 3 obč. zák. žalobcům a dalším vlastníkům předmětné stavby zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek v nezbytném rozsahu vyznačeném geometrickým plánem Ing. Evy Soukupové.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, jímž uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil, dospěl k závěru, že pro posouzení věci je podstatné, zda původní stavba tzv. ohřívárny (dále též jen předmětná stavba ) měla charakter stavby oprávněné či neoprávněné, přičemž odvolací soud učinil závěr o tom, že se jednalo o stavbu oprávněnou, její existence ve vztahu k právním poměrům na pozemku, na kterém byla postavena, nebyla vázána na časově omezené období. Tento závěr dovolatel v dovolání nezpochybnil.
Odvolací soud zaujal právní názor, podle kterého by se původní oprávněná stavba v důsledku nezbytných oprav nemohla stát neoprávněnou. Jestliže však demolice zdiva předmětné stavby v celém rozsahu a provedení nového obvodového zdiva nepředstavovaly nezbytnou opravu, je již nově vzniklá stavba stavbou neoprávněnou, neboť jako nová věc v právním slova smyslu byla zbudována na pozemku, aniž by stavebníkům k takové výstavbě svědčilo občanskoprávní oprávnění.
Dovolací soud souhlasil s právními závěry nalézacích soudů potud, že pokud by došlo v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby k jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové, nemohla by se nově vzniklá stavba stát stavbou neoprávněnou, jestliže původní stavba měla charakter stavby oprávněné, a to ani tehdy, jestliže rekonstruovaná stavba je budována na cizím pozemku, kde stavebníku v době výstavby rekonstruované stavby nesvědčí samostatný občanskoprávní titul k výstavbě. Ve vazbě na poměry konkrétního případu však zdůraznil, že závěr o tom, že nově vzniklá stavba je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, musí reflektovat posouzení všech skutečností vážících se k dané stavbě.
Při závěru o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě, které právně znamenalo zánik stavby původní a vznik stavby nové, jen s úvahou odvolacího soudu nebylo možné vystačit. Bylo totiž nutno zohlednit i další kritéria, která mohla být v daných souvislostech relevantní, a to zejména hledisko funkčnosti nově budované stavby, její ekonomické určení, ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby, soulad se stavbou původní apod. Nebylo lze vyloučit ani význam okolností, na základě kterých došlo k poškození původní stavby. V této souvislosti dovolací soud poukázal na skutečnost, že se mu nejeví jako nepřiměřená úvaha vycházející např. z toho, že s provedením nezbytných a nákladných stavebních činností (založených stavem vycházejícím z objektivních skutečností poškození stavby plynutím doby či živelnými zásahy), spočívajících ve výměně prvků krovu a celé střešní konstrukce, spojí stavebník (ať již z důvodů např. ekonomických, funkčních, podnikatelského záměru či důvodů estetických) i výměnu zdiva, které nemusí být ve zcela havarijním stavu, veden úvahou o ekonomické nákladnosti postupu, kdy by nejprve provedl výměnu všech střešních prvků s předpokladem obměny zdiva v časovém horizontu např. několika následných let či z hlediska vůbec stavební možnosti takového postupu. Právě k možné variabilitě do úvahy přicházejících situací je nutné příslušný závěr učinit v poměrech konkrétního případu až po zvážení všech relevantních (a výše některých naznačených) hledisek.
Závěry z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu se podávající pak vystihuje závěr, že pokud by v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby došlo k jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové, nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem vyloučit, aby nová stavba nebyla posuzována jako neoprávněná.
Odvolací soud po doplněném dokazování konstatoval, že žalobci zakoupili stavbu ohřívárny od Tělovýchovné jednoty Sokol Stachy s tím, že stojí na pozemku jiného vlastníka. Vzhledem k rekonstrukčním činnostem došlo k tomu, že stavba jako věc v právním smyslu zanikla a došlo k výstavbě nového objektu na základech původní stavby. Rekonstrukce stavby byla nutná vzhledem k jejímu špatnému technickému stavu. Odvolací soud uvedl, že realizace nezbytných rekonstrukčních oprav byla účelná vzhledem k stáří a stavu stavby. Vzhledem k tomu, že TJ Stachy svědčilo právo trvalého užívání pozemku, nemůže se jednat o stavbu neoprávněnou. Na to nemá vliv ani skutečnost, že stavba byla postavena v rozporu se stavebními předpisy. Vzhledem k nedostatku přístupu žalobců k jejich stavbě zřídil věcné břemeno práva nezbytné cesty. Při stanovení rozsahu nezbytné cesty vyšel z jiného geometrického plánu než soud prvního stupně, neboť měl za to, že původní geometrický plán vlastníka pozemku příliš omezuje.
Odvolací soud tak v nyní napadeném rozhodnutí rozhodl věcně stejně jako ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí, nicméně na základě zcela odlišného právního posouzení věci, neboť dospěl k závěru, že je důvodný požadavek žalobců na zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. a naproti tomu není důvodný vzájemný návrh žalovaného, který se domáhal vypořádání nároků z neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uplatnil přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu při řešení otázky oprávněnosti či neoprávněnosti stavby a zřízení věcného břemene nezbytné cesty a náhrady za její zřízení. Odvolací soud se podle jeho názoru nezabýval při zřízení věcného břemene skutečností, že je stavba nepovolená.
Dovolatel má za to, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho rušícím rozhodnutí ve věci. Poukázal, že v době výstavby byl pozemek parc. č. st. 382 v podílovém spoluvlastnictví československého státu a děda žalovaného, který svou ideální polovinu daroval československému státu až v roce 1967. Dovolatel je přesvědčen, že stavební činností žalobců došlo k odstranění původní stavby (ohřívárny) a vzniku nové (rodinného domu). Odvolací soud pochybil, pokud nezkoumal ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, kterou dovolatel namítal pro podporu svého tvrzení, že původní stavba byla zdemolována a vznikla nová. Nově zbudovaná stavba tak v žádném případě podle názoru dovolatele nemůže být stavbou oprávněnou.
Dovolatel upozornil na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které nelze zřídit nezbytnou cestu ke stavbě nepovolené či neoprávněné. Odvolacímu soudu vytkl, že se tímto právním názorem neřídil a přesto právo nezbytné cesty zřídil. Nesouhlasil ani s rozsahem věcného břemene podle znaleckého posudku, kterým se řídil odvolací soud. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud nerespektoval zásadu, že vlastníka pozemku je nutné omezit co nejméně. Správně nebyla stanovena ani náhrada za zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty, kterou považuje za příliš nízkou vzhledem k intenzitě omezení svého vlastnického práva. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalovaného a vzniku práva žalobců na zřízení práva nezbytné cesty mělo dojít a pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobců došlo před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobců a žalovaného podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. března 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání napadá mimo jiné způsob, jakým odvolací soud stanovil výši náhrady za zřízení věcného břemene práva tzv. nezbytné cesty, pro rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože v této části se skutečně rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v rovině právního posouzení věci nezabýval okolností, zda předmětná stavba, která se stala vlastnictvím žalobců, je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, přičemž naznačuje, že ke zřízení stavby mělo dojít před 1. dubnem 1964.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7473, vyložil, že soud zamítne návrh na zřízení práva cesty (vedle případů, kdy návrh uplatní vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup), jde-li o přístup ke stavbě neoprávněné, dočasné či provizorní nebo jestliže by újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva; vždy je třeba zvažovat konkrétní okolnosti.
V předchozím svém rozhodnutí dovolací soud otázku oprávněnosti stavby z pohledu naznačeného dovolatelem neposuzoval, neboť oprávněnost stavby dovolatelem zpochybněna nebyla.
Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí vycházel z toho, že soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, které dovolatel v podaném dovolání nenapadl, že původní stavba ohřívárny měla charakter stavby oprávněné a její existence ve vztahu k právním poměrům k pozemku, na kterém byla postavena, nebyla vázána na časově omezené období.
Jestliže nyní dovolatel samotnou povahu stavby z pohledu oprávněnosti či neoprávněnosti zpochybňuje, zejména s náznakem, že ke zřízení stavby mělo dojít před účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde o námitku, která je pro další řízení a rozhodování určující. Případný závěr ve směru, že se jedná o stavbu skutečně neoprávněnou, by vylučoval zřízení práva nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. Jestliže se odvolací soud z uvedeného pohledu oprávněnosti stavby nezabýval, je jeho právní posouzení věci v rozhodných skutečnostech neúplné a bude nutné se v dalším řízení oprávněností stavby zabývat i z hlediska tvrzeného dovolatelem.
Oprávněnost stavby dovolatel zpochybňuje dále z pohledu, že provedením rekonstrukčních činností došlo mimo jiné k zásadní změně účelu samotné nemovitosti, neboť ohřívárna pro lyžaře v havarijním stavu měla být odstraněna a místo ní měli žalobci zbudovat rodinný dům; odvolacímu soudu vytýká, že se oprávněností stavby z tohoto hlediska nezabýval.
Podle přesvědčení dovolatele takový postup musí založit neoprávněnost nové stavby a naznačuje nepřípustnost opačného závěru, přestože dovolací soud měl ve svém předchozím rušícím rozhodnutí vyslovit názor, že i takový postup nemusí být na překážku oprávněnosti stavby.
Dovolací soud především předesílá, že žádný takový závěr ve svém rušícím rozhodnutí neučinil. Toliko odvolacímu soudu uložil, aby při úvaze o tom, zda se může v důsledku rekonstrukčních stavebních činností na stavbě jednat o stavbu oprávněnou či neoprávněnou zvážil všechny individuální okolnosti případu, neboť závěr o tom, že nově vzniklá stavba je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, musí reflektovat posouzení všech skutečností vážících se k dané stavbě. Okolnost o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě mělo vliv na oprávněnost stavby, musela být posouzena v kontextu okolností dalších. Bylo totiž nutno zohlednit i další kritéria, která mohla být v daných souvislostech relevantní, a to zejména hledisko funkčnosti nově budované stavby, její ekonomické určení, ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby, soulad se stavbou původní apod. Nebylo možno vyloučit ani význam okolností, na základě kterých došlo k poškození původní stavby.
Dovolatel v dovolání přichází s tvrzením, že mělo dojít ke zcela zásadní změně v samotném účelu stavbu, kdy původní ohřívárna pro lyžaře, pouze sezónně využitelná, měla být činností žalobců přestavěna na nový rodinný dům. Je zřejmé, že i tuto okolnost je třeba při úvaze o oprávněnosti stavby brát v potaz, neboť v poměrech individuálního případu i posouzení této změny účelu stavby může být podstatné pro úvahu o oprávněnosti či neoprávněnost stavby. Bude proto na odvolacím soudu, aby v dalším řízení při úvaze o oprávněnosti či neoprávněnosti stavby do svých závěrů promítl i případná zjištění týkající se dovolatelem uplatněné námitky a posoudil, nakolik se mohou v rovině právní posoudit do závěru o případné neoprávněnosti stavby.
Dovolatel dále v dovolání naznačuje, že závěru o vyhovění žalobě na zřízení práva nezbytné cesty brání okolnost, že se v daném případě jedná též o stavbu neoprávněnou. Vedle výše dovolacím soudem uvedeného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4920/2007 Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5764, zaujal názor, že okolnost, že zřízení práva cesty přes přilehlý pozemek se domáhá vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup, je důvodem, pro který by soud věcné břemeno cesty zřídit neměl.
Tento závěr bylo potřeba poměřovat poměry v souzené věci tím spíše, že odvolací soud sice uzavřel, že z hlediska občanskoprávního se o neoprávněnou stavbu nejedná, nicméně konstatoval, že ze stavebního hlediska se může jednat o neoprávněnou stavbu , čímž reagoval na skutková zjištění učiněná v průběhu odvolacího řízení a reflektující, že žalobci učinili rekonstrukční práce na stavbě v části týkající se výstavby nových obvodových zdí, podlah a krovu v rozporu s povolením ohlášených stavebních úprava na OÚ Stachy . Současně učinil zjištění, že ve věci ohlášení stavebních úprav byl porušen § 55 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. tím, že došlo k zásahu do nosných konstrukcí a mění se vzhled stavby, a zjištění, že žalobcům bylo nařízeno odstranění rozestavěných stavebních úprav a nástavby na stavbě evidované KN na LV č. 1144, jako jiná stavba bez p. č. na str. p. č. 382 rozestavěných v rozporu s ohlášením .
Naproti tomu není důvodná dovolací námitka, že zatížení věcným břemenem práva přístupu ke stavbě může být provedeno pouze přes přiléhající pozemek ke vstupu do nemovitosti a přilehlým pozemkem nemůže být pozemek pod stavbou.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4450/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7771, dospěl k názoru, že soud může podle § 151o odst. 3 zřídit právo cesty ke stavbě, i když stojí na cizím pozemku, s tím, že přilehlým pozemkem může být i pozemek, na kterém stavba stojí.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závěry judikatury dovolacího soudu, na kterou odkázal v předchozím rušícím rozhodnutí, jež se týkala způsobu určení náhrady za zřízení věcného břemene. Odvolací soud správně tuto judikaturu do svého rozhodnutí nepromítl, neboť dovolací soud na ni odkazoval pro případ, že by se jednalo o vypořádání neoprávněné stavby v režimu § 135c obč. zák., přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že se o neoprávněnou stavbu nejedná.
Přesto je však v této části dovolání důvodné.
Zřídit věcné břemeno práva cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze za podmínek tam uvedených jen za náhradu, a to bez ohledu na to, že uvedené zákonné ustanovení hovoří o možnosti zřízení věcného břemene, nikoliv však o poskytnutí náhrady. Generální přístup k řešení těchto případů omezení vlastnického práva ve vazbě na právo na poskytnutí náhrady naznačil v poměrech zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zobecňujícími závěry Ústavní soud České republiky v rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, pořadové č. 37) závěrem, že dotčený vlastník má právo na poskytnutí náhrady přímo podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Uvedený článek Listiny dopadá sice na omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, nicméně je potřeba na věc nahlížet tak, že ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky - jde tu nejen o veřejný zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohl být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby. Tento veřejný zájem byl vyjádřen i v § 86 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které vlastníkovi stavby ukládalo veřejnoprávní povinnost v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a s rozhodnutím stavebního úřadu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost. Je zjevné, že splnění této povinnosti je ve veřejném zájmu a že ji nelze zajistit bez přístupu vlastníka ke stavbě (k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 21, str. 801 a pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K rozhodnutí o náhradě za zřízení věcného břemene není třeba návrh vlastníka pozemku, neboť náhradu za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu nezbytné cesty soud určí a přizná i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5228).
Žádný právní předpis nestanoví, jakým způsobem má být tato náhrada určena, přičemž způsob určení této náhrady vymezuje ustálená judikatura dovolacího soudu.
Chronologicky prvním je v daném směru rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pořadové č. 32, jenž stanovil dvě základní kritéria, podle nichž náhrada za zřízení věcného břemene musí být přiměřená újmě, kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí, přičemž poskytnutí náhrady je hmotněprávní podmínkou pro zřízení práva cesty.
V navazujícím usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7785) Nejvyšší soud doplnil dosavadní přístup k náhradě závěrem, že peněžitou náhradou poskytnutou vlastníku pozemku za zřízení práva cesty se zohledňuje i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníkova pozemku. Tímto závěrem reagoval dovolací soud na námitku, že vlastník pozemků nemůže být omezen v jejich užívání proti jeho vůli, přičemž zdůraznil, že zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. naopak předpokládá, že může dojít k zatížení pozemku věcným břemenem i proti vůli vlastníka tohoto pozemku; ke kompenzaci této skutečnosti pak slouží peněžitá náhrada, které se vlastníku pozemku dostává, a jež svou výší zohledňuje mimo jiné i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníka pozemku.
Následující rozhodnutí již vymezila kritéria pro určení náhrady za zřízení věcného břemene podrobněji a konkrétněji. V rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, str. 295) dovolací soud uvedl, že při stanovení náhrady je nutno zohledňovat další tři kritéria: a) cenu pozemku, b) okolnosti, za nichž stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, c) všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese.
Závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 8, str. 295) lze vyjádřit několika dílčími zásadami : a) náhrada za zřízení práva nezbytné cesty v řízení podle § 151o odst. 3 obč. zák. není upravena žádným cenovým předpisem. Nemožnost stanovit náhradu jen na základě ocenění podle cenového předpisu je dána tím, že obdobně jako nelze pro potřeby ocenění členského podílu v bytovém družstvu v řízení o vypořádání společného jmění manželů vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, nelze z téhož důvodu vycházet z uvedeného zákona při stanovení náhrady pro potřeby řízení o zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák., b) soud výši sporné náhrady stanoví za pomoci znalce. Východiskem úvah by měla být obvyklá cena, která se v obdobných místech (lokalitách) sjednává za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty, při zohlednění zatížení služebného pozemku, a to jak z hlediska věcného (především z hlediska plošného rozsahu zatížení, doby jeho trvání, četnosti a způsobu užívání oprávněnými osobami i z hlediska rozsahu rušení osob z věcného břemene povinných při užívání nemovitostí jim patřících), tak z hlediska právního (tj. z hlediska tzv. právních vad snižujících obecnou cenu nemovitostí ve vlastnictví povinných osob výkonem práv oprávněných osob dotčených). Při nedostatku srovnatelných údajů lze jistě přihlédnout i k obvyklé ceně nájmu zatíženého pozemku, to ovšem se zřetelem k tomu, zda a nakolik je osoba povinná omezena v právu takový pozemek rovněž (spolu) užívat, i se zřetelem k předpokládané době trvání práva odpovídajícího věcnému břemeni, c) znalec stanoví výši náhrady určitým cenovým rozmezím, které soudu umožní zvážit další skutečnosti individualizující konkrétní spor účastníků, d) stanoví-li soud výši náhrady v rámci řízení, v němž není vázán návrhem a rozhoduje na základě předpisu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž přihlíží k výše uvedeným relevantním kritériím pro určení náhrady, pak výsledná úvaha odvolacího soudu o výši náhrady může být zpochybněna, jen je-li zjevně nepřiměřená.
Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 (uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) vyplývají pro soudní praxi zásady týkající se náhrady za zřízení věcného břemene : a) při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná, b) je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit, proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese, c) náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady práva cesty svědčící žalobci zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na určitou dobu), d) stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna, e) stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní, f) náhrada se zpravidla poskytuje formou jednorázového plnění. Souhrnným způsobem pak dovolací soud akceptoval tyto své dosavadní závěry v rozsudku ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 10, str. 354 355.
Odvolací soud se v části odůvodnění týkající se výše náhrady za zřízení věcného břemene oproti soudu prvního stupně omezil na pouhé konstatování, že podle znaleckého posudku Ing. Arch. Jiřího Krause stanovil cenu věcného břemene částkou 2.310,- Kč .
Jestliže při určení výše náhrady za zřízení věcného břemene nevzal na zřetel výše uvedená rozhodná hlediska, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu