22 Cdo 2255/2004
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy: § 547 předpisu č. 946/1811Sb., § 32 předpisu č. 8/1928Sb.




22 Cdo 2255/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce H. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. G., 2) O. S., a 3) V. S., 4) J. B., a 5) J. H., 6) J. P., a 7) A. P., a 8) D. G., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 190/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. října 2002, č. j. 29 Co 436/2002-156, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. října 2002, č. j. 29 Co 436/2002-156, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. května 2002, č. j. 10 C 190/2000-138, pokud jím byla vůči žalovaným 1) a 8) zamítnuta žaloba na určení, že R. B., nar. 12. 2. 1908, prohlášený za mrtvého ke dni 16. 1. 1945, je podle § 547 obecného zákoníku občanského držitelem 2/3 nemovitostí, zapsaných v knihovní vložce č. 20 v k. ú. S., a vůči žalovaným 2) 7), že je držitelem nemovitostí zapsaných ve vl. č. 272 a č. 1958 v k. ú. S., okres J. n. N., a pokud jím byl potvrzen rovněž výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanými 2) 7), a proti výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými, se odmítá.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. října 2002, č. j. 29 Co 436/2002-156, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. května 2002, č. j. 10 C 190/2000-138, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že R. B., nar. 12. 2. 1908, prohlášený za mrtvého ke dni 16. 1. 1945, posledně bytem S. čp. 20, je podle § 547 obecného zákoníku občanského držitelem id. 1/3 nemovitostí uvedených v knihovní vložce č. 20 v k. ú. S., okres J. n. N., a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 8), a proti výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 8), se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce R. B., nar. 1. 9. 1941 (dále ještě bude uvedeno, že po jeho smrti pokračuje dovolací soud v řízení s jeho procesním nástupcem H. H.), se žalobou domáhal určení, že jeho otec R. B., nar. 12. 2. 1908, zemřelý 16. 1. 1945, je ve smyslu § 547 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále OZO ) držitelem dále specifikovaných nemovitostí. Nemovitosti otce nebyly zkonfiskovány, neboť konfiskační výměry mu nemohly být řádně doručeny, protože v době jejich doručování již nežil. Dědické řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že veškerý majetek otce byl zkonfiskován.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. října 2002, č. j. 29 Co 436/2002-156, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 21. května 2002, č. j. 10 C 190/2000-138, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že R. B., nar. 12. 2. 1908, prohlášen za mrtvého ke dni 16. 1. 1945, posledně bytem S. čp. 20, je dle § 547 obecného občanského zákoníku z r. 1811 držitelem nemovitostí, uvedených v knihovních vložkách č. 20, č. 272 a č. 1958 v k. ú. S., okres J. n. N. , a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že vlastníky nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 20 pozemkové knihy pro k. ú. S., a to stavební parcely č. 6 s domem čp. 20 a dále parcel č. 118/1 a 119/1, se stali na základě příklepu z 5. 5. 1943 R. B., H. B. a Ing. W. B. Z knihovní vložky č. 272 téže pozemkové knihy vyplývá, že 13. května 1911 na základě kupní smlouvy z 11. 5. 1911 bylo vloženo vlastnické právo pro R. B., a to k nemovitostem stavební parcela č. 527 s domem čp. 272 a pozemkovým parcelám č. 1106, č. 2534, č. 2536, č. 2537, č. 2395/1 a č. 2535/1 v k. ú. S. Z této knihovní vložky byly uvedené nemovitosti 8. září 1950 odepsány a zapsány do nové knihovní vložky č. 1978. Výměrem Okresního národního výboru v J. n. N. ze dne 18. 6. 1946, vystaveným na jméno B. R., a dalšími výměry ze dne 5. 12. 1947 vystavenými na jména H. B. 1/3 a ing. W. B. 1/3 a další na jména B. R., H. B. a Ing. W. B., byly nemovitosti obytný dům čp. 20, zapsaný ve vložce č. 20 pozemkové knihy k. ú. S. a další jejich nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o. Konfiskace majetku podle Dekretu byla zapsána v knihovní vložce č. 20 pozemkové knihy dne 28. května 1949, ve vložce č. 272 pod č. d. 493/62 dne 15. 1. 1962. Ve vložce č. 1958 pod č. d. 1260 je vloženo nabytí přídělem Osidlovacího úřadu a F. N. o. pro E. B. dvěma třetinami a L. B. jednou třetinou. R. B., nar. 12. 2. 1908, byl dne 1. 8. 1950 prohlášen za mrtvého ke dni 16. 1. 1945. Dědictví po něm bylo projednáno Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 D 291/50 a řízení pro nedostatek majetku, když veškerý nemovitý majetek, jenž údajně vlastnil vesměs v k. ú. S. byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., zastaveno. Nyní jsou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. n. N. zapsáni žalovaný 1) a 8) jako vlastníci domu čp. 20 postaveného na pozemku st. pl. č. 2134, a pozemkových parcel č. 2131 a č. 2133 (tj. nemovitosti zapsaných v knihovní vložce č. 20), žalovaní 2) a 3) jako vlastníci domu čp. 104 postaveného na pozemku st. pl. č. 107 a pozemků parc. č. 107 a č. 104, žalovaní 4) a 5) jako vlastníci domu čp. 1015 postaveného na parcele st. pl. č. 107 a pozemků parc. č. 107, č. 105, č. 108, č. 109 a č. 110 a žalovaní 6) a 7) jako vlastníci pozemku parc. č. 106, vše v k. ú. S. (tj. nemovitostí zapsaných původně v knihovní vložce č. 272 a posléze ve vložce č. 1658).

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitosti zapsané původně v knihovní vložce č. 272 a posléze ve vložce č. 1958, byly ve vlastnictví otce žalobce R. B., nar. 1908, a nikoli ve vlastnictví jeho děda, který měl shodné příjmení (nabytí vlastnictví otcem žalobce považoval soud prvního stupně za nepravděpodobné vzhledem k tomu, že otci žalobce R. B., nar. 1908, byly v době uzavření kupní smlouvy 15. 11. 1911 jen tři roky). Zajedno byl odvolací soud se soudem prvního stupně v názoru, že k nemovitostem zapsaným v knihovní vložce č. 20, tedy stavební parcele s domem č. 6 a pozemkům parc. č. 118/1 a 119/1, nabyl otec žalobce R. B., nar. 1908, spoluvlastnictví v rozsahu nejvýše id. 1/3. Není proto možné, aby žalobce požadoval vydání rozsudku, že jeho otec je držitelem celých těchto nemovitostí. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že konfiskační výměry (existenci výměrů považoval za prokázanou i zápisem v pozemkové knize) nejsou nicotnými správními akty, ale správními akty, kterými je soud ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ vázán. Oba soudy poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1620/98, podle kterého tzv. ležící pozůstalost, upravená v § 547 OZO brání tomu, aby konfiskační akt byl aktem nicotným. Až do odevzdání považovala se pozůstalost za majetek v držení zůstavitele a teprve jejím odevzdáním přecházelo vlastnictví na dědice. Soud prvního stupně vycházel z toho, že konfiskační výměry byly doručeny veřejnou vyhláškou. Odvolací soud k výtkám žalobce, že tak tomu být nemohlo vzhledem k tomu, že v době jejich doručování byl jeho otec již mrtvý, a k přechodu vlastnictví na stát nemohlo dojít, poukázal na to, že pro ten případ nabyli žalovaní vlastnictví k nemovitostem vydržením. Nabytí nemovitostí přídělem založilo dobrou víru žalovaných, případně jejich právních předchůdců ve smyslu § 1461, 1463 a 1464 OZO s možností započtení poctivé držby i podle § 116 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Se zřetelem na právní důvod vlastnictví trvala dobrá víra u žalovaných 2) a 3) od roku 1988, u žalovaných 4) a 5) od roku 1963, u žalovaných 6) a 7) od 30. 1. 1990, když desetiletá vydržecí doba uplynula před podáním žaloby, k němuž došlo 2. 3. 2000. U žalovaných 1) od něhož odvozuje nabytí vlastnictví žalovaný 8) - je prvotním titulem nabytí vlastnictví příklepem v dražbě od právnické osoby, avšak se zřetelem k možnosti nabývat vlastnictví po 1. 1. 1992 i u právnických osob vydržením, lze jim započítat držbu právnické osoby i před tímto datem, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2570/98. Odvolací soud poukázal také na to, že žalobce nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když možnost dosáhnout vydání sporných nemovitostí od žalovaných vindikační žalobou podle

§ 126 odst. 1 ObčZ se rovná nule. Dodal ještě, že pokud by se zřetelem na vklad nabytí vlastnictví státu konfiskací v pozemkové knize vložka č. 20 s datem 24. 12. 1952, bylo uvažováno o eventuelním budoucím uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 tohoto zákona k uplatnění takového práva již uplynula.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce R. B., nar. 1. 9. 1941, dovolání, avšak v průběhu dovolacího řízení dne 15. června 2003 zemřel. Jeho dědicem je H. H., jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 1. 10. 2003, č. j. D 883/2003-23. O tom, že s ním bude v tomto řízení jako se žalobcem pokračováno, bylo rozhodnuto usnesením z 24. 5. 2004, č. j. 10 C 190/2000-187. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvedl, že judikatura odvolacích soudů i dovolacího soudu je v otázce ležící pozůstalosti nejednotná, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly vůbec, nebo jen nesprávně a nedostatečně úvahami týkajícími se právní moci a vykonatelnosti konfiskačních výměrů a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 298/99. Z tohoto rozsudku je zřejmé, že konfiskovaný majetek nepřechází na stát účinností jednotlivých dekretů prezidenta republiky, ale teprve právní mocí a vykonatelností konfiskačních výměrů. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2398/98, v němž je uvedeno, že ležící pozůstalost nebyla subjektem, který by z hlediska dnešního práva nebyl vůbec způsobilý jednat např. v řízení před soudem, ale zvláštní právní institucí, která sice nebyla ani právnickou ani fyzickou osobou, ale byla nositelem určitých, byť omezených práv a povinností a mohla tudíž v řízení soudním či správním jako účastník řízení vystupovat. Toto rozhodnutí se zabývá také otázkou právní moci a vykonatelnosti konfiskačního výměru, jejich doručení delátovi či opatrovníkovi jako zástupcům ležící pozůstalosti. Konfiskační výměr směřující proti ležící pozůstalosti tak nebyl právním úkonem nicotným. Účastníkem správního řízení o konfiskaci byla tedy ležící pozůstalost, jež byla po podání dědické přihlášky zastupována delátem a před podáním této přihlášky opatrovníkem. Podmínkou vykonatelnosti konfiskačního výměru bylo jeho řádné doručení. Otec původního žalobce byl prohlášen za mrtvého teprve dne 1. 8. 1950, i když k datu 16. 1. 1945, a dědické řízení po něm bylo projednáno teprve poté v roce 1950. Vzhledem k tomu nemohla být a také nebyla ležící pozůstalost zastoupena ve správním řízení o konfiskaci delátem ani opatrovníkem a proto jim nemohl být konfiskační výměr doručen, a to ani veřejnou vyhláškou. Konfiskační výměry tak nenabyly právní moci a nestaly se vykonatelnými podle § 72 odst. 2 a § 91 vl. nař. č. 8/1928 Sb. Majetek otce původního žalobce nemohl přejít konfiskací na stát. Konfiskační řízení podle dekretů prezidenta republiky z roku 1945 bylo sice zahájeno, avšak nebylo dosud ukončeno. Soud prvního stupně měl proto podle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ řízení přerušit, neboť rozhodnutí soudu záleží na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn soud řešit. Nesprávné a nadbytečné jsou podle dovolatele úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalovaných a jejich případném vydržení vlastnického práva k nemovitostem. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, že vydržení bylo upraveno občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb., avšak v období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 občanský zákoník vydržení neznal. Institut vydržení byl zaveden znovu až zákonem č. 131/1982 Sb., avšak občan nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku nebo jeho části, mohl nabýt toliko právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Vlastnictví k pozemku nebo jeho části by nabyl podle § 135a odst. 2 ObčZ ve znění zákona č. 131/1982 Sb., stát. Kromě toho odstavec 3 tohoto ustanovení vyloučil možnost nabytí věci z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věci, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 a uzavírá, že otec původního žalobce byl ke dni smrti, tj. 16. 1. 1945, vlastníkem předmětných nemovitostí a vydržecí lhůta nemohla uplynout. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takovýto případ se v dané věci nejedná. V dané věci přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nepřipadá v úvahu, neboť odvolací soud svým rozsudek potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Cdo 330/2003, publikovaném pod C 2021, svazek 26 Souboru rozhodnutí, že pokud odvolací soud založil závěr o neodůvodněnosti uplatněného nároku současně na dvou nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít vliv na správnost tohoto závěru, jestliže obstojí důvod druhý.

V daném případě se závěr rozsudku odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobcem uplatněného nároku opírá o tři důvody.

První důvodem je, že R. B., nar. 1908, nabyl spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaným v knihovní vložce č. 20 jen v rozsahu jedné ideální třetiny a po jeho smrti nemohou být tyto nemovitosti součástí ležící pozůstalosti v celém rozsahu; z toho vyplývá, že ohledně id. 2/3 těchto nemovitostí, je žaloba už jen z tohoto důvodu vůči žalovaným 1) a 8), kteří jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci, neopodstatněná. Dovoláním není uvedený závěr odvolacího soudu zpochybněn a rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně id. 2/3 těchto nemovitostí musí proto dovolací soud považovat za správný. Otázky konfiskace nebo vydržení id. 2/3 těchto nemovitostí by nemohly mít na správnost rozsudku odvolacího soudu vliv a proto v této části nemůže být potvrzující rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Dalšími dvěma důvody, pro které odvolací soud shledal žalobu neopodstatněnou, byl závěr, že předmětné nemovitosti (tj. id. 1/3 nemovitostí zapsaných ve vl. č. 20 a nemovitosti zapsané ve vl. č. 272 a posléze 1658) byly konfiskovány, a i kdyby tomu tak nebylo, byly žalovanými vydrženy. I pro tyto dva důvody platí, že nelze - li jeden z nich považovat za otázku zásadního významu, pak není třeba pro nadbytečnost se zabývat přezkumem důvodu druhého a rozsudek odvolacího nemůže být rozhodnutím zásadního významu.

Dovolací soud neshledává, že by se odvolací soud v posouzení otázky vydržení nemovitostí žalovanými 2) 7) odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, týkající se otázky dobré víry žalovaných jako oprávněných držitelů nemovitostí, odvíjené od titulů, kterými nemovitosti nabyli. Odvolací soud ohledně úpravy oprávněné držby odkázal sice jen na OZO a občanský zákoník z roku 1950, ale současně také výslovně uvedl, kdy byla držba každým ze žalovaných započata, a to až do roku 1990. Je tak zřejmé, že posuzoval postavení oprávněných držitelů podle § 132a odst. l zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a § 130 odst. 1 ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Také započtení držby pozemku ve státním vlastnictví fyzickou osobou před 1. 1. 1992 do vydržecí doby je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej rozsudek ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný pod č. R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek odvolacího soudu není proto v posouzení otázky vydržení nemovitostí žalovanými 2) 7) v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud zdůrazňuje, že vydržení proti ležící pozůstalosti judikatura už za platnosti OZO připouštěla (k tomu srovnej str. 52 -53 Komentáře k československému obecnému zákoníku občanskému, vydaný Právnickým knihkupectvím a nakladatelstvím V. Linhart, Praha 1936, kde je uvedeno, že dále pravíme, že hledíme na ležící pozůstalost, jakoby tu subjekt byl. Proto a) nehotová práva a závazky mohou se státi hotovými splněním výminky nebo uplynutím času, práva a závazky mohou také vzniknouti a zaniknouti, může být dovršeno započaté vydržení nebo promlčení (Gl. U. 6138, 8268). . V návaznosti na uvedený závěr je třeba uvést, že v daném případě se žalobce nedomáhá určení, že R. B., nar. 1908, byl ke dni své smrti 16. lednu 1945 vlastníkem předmětných nemovitostí, ale že je jejich držitelem ve smyslu § 547 OZO. Pak ovšem nejde o věc, která by se předmětem shodovala s věcí, o níž bylo rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, publikovaném pod C 406/svazek 1 Souboru rozhodnutí. Předmětem uvedeného řízení bylo totiž právě určení vlastnictví ke dni smrti dvou osob. V tomto rozhodnutí, stejně jako v rozsudku ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, Nejvyšší soud uvedl, že podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. Má-li soud rozhodovat o tom, zda je (až dosud) R. B., nar. 1908, držitelem nemovitostí ve smyslu § 547 OZO, jak žalobce navrhuje, pak musí také přihlížet k právní skutečnosti vydržení, které se týká rozsahu pozůstalosti, až do doby jeho rozhodování.

Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba vůči žalovaným 1) a 8) ohledně id. 2/3 nemovitostí zapsaných ve vl. č. 20 pozemkové knihy pro k. ú. S. a vůči žalovaným 2) 7) , není přípustné, bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ).

V posouzení otázky vydržení id. 1/3 nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 20, když jako jejich vlastníci jsou nyní v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní 1) a 8), vycházel odvolací soud z toho, že prvotním nabývacím titulem žalovaného 1) od něhož nabyl spoluvlastnictví žalovaný 2) - byl příklep v dražbě (v roce 1992) a že tak šlo o nabytí od právnické osoby. Z toho, že právnická osoba byla od 1. 1. 1992 způsobilým subjektem vydržení dovodil, že lze započítat držbu nemovitostí právnickou osobou před uvedeným datem. K témuž závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku z 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98, na který odvolací soud odkazoval. Avšak odvolací soud neřešil otázku, zda šlo o držbu oprávněnou, když uvedenou právnickou osobou měl být stát (šlo o nabytí dražbou podle zákona č. 427/1990 Sb.). Protože se odvolací osud otázkou oprávněné držby státu nezabýval, nelze tak jako u dalších žalovaných bez dalšího vycházet z toho, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem.

Vydržení spoluvlastnického podílu v rozsahu id. 1/3 nemovitostí zapsaných ve vl. č. 20 by však mohlo připadat v úvahu jen za předpokladu, že neobstojí závěr odvolacího soudu o konfiskaci spoluvlastnických podílů. Pro posouzení otázky konfiskace majetku považuje proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolací soud nesouhlasí se závěrem, vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 2398/98, že konfiskační výměr - správní akt směřující proti ležící pozůstalosti, vydaný podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., se stal vykonatelný ve smyslu § 72 odst. 2 a § 91 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení), jen za podmínky, že ležící pozůstalost byla před podáním dědické přihlášky zastoupena opatrovníkem a po jejím podání delátem. Jedním ze způsobů doručování správních aktů podle vl. nař. č. 8/1928 Sb. bylo i doručování veřejnou vyhláškou. Podle § 33 odst. l tohoto nařízení osobám, jejichž pobyt přes konané šetření jest neznám, nebo osobám, které nejsou úřadu známy, může býti doručeno, není-li ustanoven zástupce, zmocněnec nebo opatrovník, veřejnou vyhláškou na úřední tabuli a doručení platí za vykonané, není-li ve správních předpisech jinak ustanoveno, když od vyhlášení na úřední tabuli příslušného úřadu uplynulo patnáct dnů, nebyla-li ovšem ve vyhlášce stanovena lhůta delší. Dále bylo stanoveno § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., že rozhodnutí vydaná okresním národním výborem o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci, lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady § 33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Z toho vyplývá, že veřejnou vyhláškou bylo možno doručovat i tzv. ležící pozůstalosti jako existujícímu subjektu správního řízení, a to i když nebyla zastoupena opatrovníkem. Jestliže soudy učinily zjištění, že výměry (Okresního národního výboru v J. n. N. z 18. 6. 1946 a z 5. 12. 1947), kterým byly konfiskovány podle § 1 dekretu č. 108/1945 Sb. nemovitosti zapsané ve vl č. 20 náležející R. B., nar. 1908, v době po 16. 1. 1945, kdy zemřel, aniž byla ještě podána dědická přihláška, byly doručeny veřejnou vyhláškou, pak šlo o řádné doručení těchto výměrů, které se staly podle § 72 odst. 2 a § 91 vl. nař. č. 8/1928 Sb. vykonatelnými a konfiskací přešel jeho spoluvlastnický podíl k nemovitostem na stát. Rozsudek odvolacího soudu je z uvedeného důvodu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, že R. B., nar. 1908, je držitelem tohoto spoluvlastnického podílu k nemovitostem i zbývající l/3 nemovitostí zapsaných ve vl. č. 20 pozemkové knihy pro k. ú. S., správný. Protože dovolací soud ani nezjistil, že v řízení došlo k vadám, vyjmenovaným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 OSŘ), bylo dovolání proti tomuto výroku zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim vůči žalobci náhrada nákladů tohoto řízení, náklady jim však nevnikly (243b odst. 5, § 224 odst. l, § 146 odst. 3 a § 142 odst. l OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2005

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu