22 Cdo 2249/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák., § 129 obč. zák.





22 Cdo 2249/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: 1) J.Ř. , 2) J.D. 3) K.T , zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci VIII, Dolní Hanychov, České mládeže 135, proti České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 1, Náměstí republiky 3, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 157/2006, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 23 Co 458/2008-158, takto:

I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č. j. 10 C 157/2006-127, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že J.Ř. byl ke dni úmrtí vlastníkem budovy č.p. 62 na parc. č. 597 a parcely č. 597 a parc. č. 596, 595, 594 v k. ú. P., obci Kadaň, zapsaných na LV č. 11000 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov . Výrokem pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Právní předchůdce žalobkyň J.Ř., bydlel nejprve sám, později s J.T., matkou žalobkyň, nejméně od roku 1953 do roku 1958 v rodinném domě v obci M. Protože tato obec byla v důsledku rozšíření důlní činnosti určena k demolici, našel si opuštěný dům č.p. 62, v k. ú. P. (šlo o tzv. konfiskát), do kterého se s J.T. a její první dcerou, žalobkyní b), v roce 1958 odstěhovali. Poté se jim narodily další dcery, žalobkyně a) a c), které zde vyrůstaly. J.Ř. byl rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. prosince 1967, sp. zn. P 854/60, omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Jmenovaný nemovitosti užíval, aniž by byl jejich vlastníkem, a podle výpovědi svědka T. M. si byl vědom, že jejich vlastníkem není; státní orgány to přehlížely. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 132 odst. 1 a § 134 občanského zákoníku ( obč. zák. ) a uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. J. Ř. nemovitosti užíval bez právního titulu a jejich vlastnictví, přes dlouhodobou držbu za okolností shora uvedených, nevydržel, neboť nebyl jejich oprávněným držitelem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 23 Co 458/2008-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I. týkající se pozemku parc. č. 594, a změnil jej v další části výroku pod bodem I. tak, že se určuje, že J.Ř.vlastníkem budovy č. p. 62, stojící na pozemku parc. č. 597, a vlastníkem pozemků parc. č. 597, 596 a 595 v katastrálním území a obci Prunéřov, zapsaných na LV 11000 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov . Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s ním však pouze ohledně pozemku parc. č. 594; pokud jde o ostatní nemovitosti, neshledal jeho právní závěr, že J.Ř vlastnické právo k nim nevydržel, správným. Po nuceném opuštění domu jmenovaný nečekal na přidělení náhradního objektu, k němuž by tak jako tak muselo dojít, sám si našel samotu , tj. dům č.p. 62 s přilehlými parcelami v k. ú. M.L., a začal je užívat jako svůj majetek. Dále vyšel z přípisu Střediska geodézie pro okres Chomutov a Místního národního výboru v Kadani z 25. 3. 1982, jímž byl J.Ř. vyzván k provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem do operátů evidence nemovitostí, přičemž důvod, proč k zápisu nedošlo, odvolací soud shledal v tom, že Ř. způsobilost k právním úkonům byla omezena. Vzhledem k tomu, že po dobu 46 let nemovitosti bez jakýchkoliv výhrad užíval jako vlastní a neměl žádné pochybnosti, že mu nemovitosti patří, svědčí to o jeho dobré víře, že je jejich vlastníkem. Nebylo prokázáno, ale ani vyvráceno, že mu tyto nemovitosti byly přiděleny. Právní posouzení věci uzavřel připomenutím presumpce dobré víry držitele vyplývající z § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák.
U pozemku parc. č. 594 však odvolací soud konstatoval, že J.Ř. nemohl být v dobré víře, že jej drží oprávněně, neboť sám v kopii snímku pozemkové mapy vyznačil v kolonce skutečný stav domu č.p. 62 v září 1989 , kterou doložil svědek T.M., poznámku MěNV , čímž vyjádřil, že tento pozemek nepovažoval za svůj, ale za majetek tamního městského národního výboru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že sama skutečnost, že J. Ř. užíval nemovitosti, které si sám vyhledal za zjištěných okolností, nemůže znamenat, že šlo o držbu oprávněnou, a to, že nečekal na přidělení domu z důvodu demolice jeho původního bydliště, přičemž si bydlení sám našel, neprokazuje jeho dobou víru, že je vlastníkem takto nalezeného domu a přilehlých pozemků. Pokud byl v roce 1982 vyzván k provedení zápisu vlastnického práva do katastrálních operátů, resp. do tehdejší evidence nemovitostí tamního střediska geodézie, šlo nejspíše o úkony geodézie v rámci tzv. Komplexního zakládání evidence nemovitostí, které mělo zmapovat vlastnické vztahy pro účely národohospodářského plánování ve smyslu zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, přičemž k předložení listin prokazujících vlastnické právo byli vyzýváni nejen vlastníci, nýbrž i uživatelé nemovitostí. Tato výzva v daném případě vyvolala řízení o ustanovení opatrovníka právnímu předchůdci žalobkyň; opatrovníkem byl ustanoven Městský národní výbor v Kadani, a pokud by listiny, potvrzující vlastnické právo J.Ř. k předmětným nemovitostem existovaly, jeho opatrovník by takové listiny k zápisu předložil. Při tom v řízení nebylo prokázáno, že by nastaly okolnosti, z nichž by bylo možno vyvozovat, že jmenovaný je vlastníkem nemovitostí. Dovolatelka dále cituje z publikace Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cdon 1178/96, 3 Cdon 395/96 a 22 Cdo 417/98. Uzavírá, že v prosté skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyň nemovitosti užíval a nikdo mu v tom nebránil, nelze spatřovat důkaz jeho dobré víry, že byl jejich vlastníkem. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/87, z něhož plyne, že k naplnění dobré víry samo o sobě nestačí, když tvrzené právo k nemovitostem bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž by vlastník v jeho výkonu bránil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, kterou změnil rozsudek soudu prvního stupně a aby v tomto rozsahu věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalobkyně; jeho přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Neztotožňují se se závěrem odvolacího soudu v té části jeho výroku, kterou potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně pozemkové parcely č. 594. Namítají, že odvolací soud měl ohledně tohoto pozemku aplikovat § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. s tím, že v pochybnostech je třeba vycházet z toho, že držba je oprávněná. Jestliže odvolací soud dovodil, že jejich právní předchůdce nebyl v dobré víře na základě důkazu předloženého svědkem T. M., tj. kopie snímku z pozemkové mapy s vepsanou poznámkou MěNV , pak tento důkaz budí pochybnosti z hlediska, zda tuto poznámku učinil jmenovaný. O tom, že J.Ř byl ohledně předmětného pozemku v dobré víře o svém vlastnictví svědčí to, že na jeho spodní hranici postavil bránu, kterou vstup na své pozemky uzavíral, 46 let jej obhospodařoval, vysázel zde sad ořešáků, které pěstoval a sklízel. Neměl tudíž jakékoliv pochybnosti o tom, že jde o jeho pozemek a byl tedy držitelem oprávněným. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým rozhodl o předmětném pozemku, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádřeních k dovolání, která podaly všechny účastnice řízení, vzájemně navrhují, aby dovolací soud dovolání protistrany zamítl, a v podstatě opakují svoji dovolací argumentaci.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení č.l. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že jsou splněny náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalobkyň není přípustné, dovolání žalované, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Žalobkyně napadají rozsudek odvolacího soudu v části týkající se pozemku p. č. 594.
V této části je rozsudek odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutím, a dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které žalobkyně také poukazují. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 o. s. ř.).
Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068).
V daně věci žalobkyně nevymezily právní otázku, která by z napadeného rozsudku činila rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; v podstatě jen polemizují se skutkovým zjištěním, že v roce 1989 jejich právní předchůdce údajně věděl, že sporný pozemek patří státu; ani z obsahu dovolání se žádná právní otázka, způsobilá navodit zásadní význam napadeného rozhodnutí, nepodává. Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované:
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (rozsudek ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Právní rozhledy 11/1997). Držitel musí být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo.
Dovolací soud již dříve vyslovil, že při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1329). V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva. Z tohoto hlediska je třeba pohlížet v dané věci i na držbu právního předchůdce žalobkyň.
V dané věci odvolací soud konstatoval, že právní předchůdce žalobkyň byl nucen z důvodu demolice obce M. opustit dům v této obci, a za tento dům bylo nutno přidělit mu náhradu; on se však ještě před rozhodnutím o náhradě (jehož existence nebyla prokázána ani vyvrácena) ujal opuštěných nemovitostí, ohledně kterých je nyní vedeno řízení. Tehdejší stát Místní národní výbor v Kadani tento stav respektoval, považoval jej za vlastníka, takto s ním jednal a dokonce jej vyzval, aby nechal své vlastnické právo zapsat do tehdejší evidence nemovitostí. Odvolací soud též zjistil, že o přídělech nemovitostí v té době nebyla vedena řádná evidence, nebyly vyznačovány ve veřejných knihách, a dnes tak nelze vyloučit ani potvrdit, že předchůdci žalobkyň byly tyto nemovitosti přiděleny; za této situace je třeba přihlédnout i k zákonné presumpci dobré víry držitele. Proto není nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že držba předchůdce žalobkyň, trvající nerušeně téměř padesát let, byla oprávněná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části napadené dovoláním žalované správné. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žádné ze stran nemohlo být vyhověno; obě strany pak byly částečně úspěšné v obraně proti dovolací argumentaci protistrany (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu