22 Cdo 2246/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 104 odst. 11.1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 2246/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. S. , zastoupené Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované obci Hovězí , identifikační číslo osoby 00303801, se sídlem Hovězí 2, zastoupené JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 83/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2015, č. j. 57 Co 81/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 15. prosince 2014, č. j. 9 C 83/2014-62, zastavil řízení s odkazem na § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále o. s. ř. ), neboť o věci již bylo pravomocně rozhodnuto.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 57 Co 81/2015-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 4/2004, že rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 11 C 4/2004-48, který nabyl právní moci dne 18. srpna 2004, bylo rozhodnuto o totožném předmětu řízení mezi stejnými účastníky. Odvolací soud uzavřel, že existuje překážka, pro niž nelze v řízení ve věci samé pokračovat.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka polemizuje s obsahem předchozího rozhodnutí ve věci samé a také uvádí, že žalobu podala na výzvu Nejvyššího soudu, vyjádřenou v usnesení ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3718/2011. V uvedeném řízení, ve kterém vystupovala ve stejném procesním postavení - jako žalobkyně, dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí jejího dovolání uvedl: Jádrem problému je určení, kudy vede hranice pozemku. Touto otázkou se dovolací soud již zabýval, a nezbývá než opakovat, že musí být řešena žalobou na určení vlastnického práva . Dovolací soud tak odkázal na předchozí řešení tohoto problému v jeho judikatuře.

Dovolatelka si však citované usnesení dovolacího soudu vyložila nesprávně, jestliže dovodila, že ji dovolací soud vyzýval k (opětovnému) podání žaloby v nyní projednávané věci. Závěr citovaného rozhodnutí směřoval k tomu, že se žalobkyně nemůže domáhat aby soud uložil žalované povinnost nechat zaměřit pozemek a hranice viditelně označit. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žaloba dovolatelky nemá oporu v hmotném právu a jen pro úplnost dodal, že ačkoli nemůže být žalobní návrh formulován uvedeným způsobem, účastník má obecně možnost využít k ochraně svých práv žalobu na určení vlastnického práva.

V dovolání dále polemizuje s rozhodnutím, které nebylo vydáno v tomto řízení, nýbrž ve věci sp. zn. 11 C 4/2004 Okresního soudu ve Vsetíně, o kterém soudy učinily závěr, že tvoří pro nyní projednávanou věc překážku věci rozsouzené. Polemika s rozhodnutím vydaným v jiném řízení nicméně není pro nyní projednávanou věc podstatná. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. platí: Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu . Dokonce i v případě, že je pravomocné rozhodnutí snad nesprávné (otázkou, je-li tomu tak i v této věci, se dovolací soud nemohl zabývat), nelze věc projednat znovu; nápravu lze sjednat jen podáním mimořádného opravného prostředku, samozřejmě jen za předpokladu, že pro jeho projednání jsou splněny zákonné podmínky.

Dovolatelka navíc nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna vymezit, které z tam uvedených předpokladů považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu