22 Cdo 2245/2008
Datum rozhodnutí: 20.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 2245/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. R. , zastoupeného Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 49, proti žalovanému Ing. L. S. , zastoupenému JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 67, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 20/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2008, č. j. 24 Co 387/2007-257, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivety Trejtnarové.

O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. května 2007, č. j. 4 C 20/2005-197, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce Ing. J. R. a žalovaného Ing. L. S. k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště R., na LV č. 479 pro obec a kat. území R. jako dům č. p. 317 situovaný na pozemku parc. č. 1793 a objekt bez č. p. občanská vybavenost situovaný na pozemku par. č. 1791 a pozemky parc. č. 1791 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1792 zahrada, parc. č. 793 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 1794 zahrada . Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce a pod bodem III. uložil žalobci, aby žalovanému Ing. L. S. zaplatil na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1.250.000,- Kč. Pod bodem IV. zastavil řízení proti P. S. a K. S., v záhlaví rozsudku označeným jako žalovaní 1) a 2). Pod body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 24 Co 387/2007-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích pod body I. a II. ve správném znění, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k domu č. p. 317, část obce R., na pozemku parc. č. 1793, objektu bez č. p. na pozemku parc. č. 1791 a pozemkům parcelních čísel 1791, 1792, 1793 a 1794, vše v katastrálním území R. a uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce. Ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému vypořádací podíl v částce 1.400.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 12.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ohledně částky 150.000,- Kč, o kterou zvýšil částku, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ve vztahu ke všem ostatním částem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.

Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637). Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, neboť žalovanému měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu žádná újma na jeho právech nevznikla.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy odvolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li odvolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (viz C 5042 Souboru rozhodnutí). Odvolatel nevymezil hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 2058, vyslovil právní názor, že pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává přímo soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází .

Úvaha odvolacího soudu z hlediska účelného využití nemovitostí není nepřiměřená učiněným skutkovým zjištění, která dovolací soud v případě dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat.

Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (viz C 5211 Souboru rozhodnutí). Námitky dovolatele týkající se ceny předmětných nemovitostí spadají pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým se dovolací soud, jak již výše uvedeno, nemohl zabývat.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 bodu 5 (z částky 1.400.000,- Kč), § 4 odst. 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 10.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) 12.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu