22 Cdo 2227/2005
Datum rozhodnutí: 11.10.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2227/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) V. J., a b) M. J., obou zastoupených advokátem, proti žalované 3D P., s. r. o., zastoupené advokátem, o umožnění přístupu přes pozemek a o vzájemném návrhu žalované na zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 315/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, č. j. 21 Co 8/2005-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení 3749,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. T. H.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, č. j. 8 C 315/2003 167, výrokem pod bodem I., uložil žalované povinnost umožnit žalobcům vstup, průchod a průjezd přes pozemek žalované č. parc. 144/1 o výměře 987 m2 , vedený jako ostatní plocha (se způsobem využití ostatní komunikace) v k. ú. H., zapsaný v katastru nemovitostí u KÚ P. m. na LV č. 1180 pro obec P., okres H. m. P. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalované, aby bylo žalobcům uloženo zdržet se jakéhokoliv užívání pozemku parc. č. 144/1 v k. ú. H. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají v bezpodílovém spoluvlastnictví dům čp. 1092 na st. parc. č. 144 a st. parc. č. 144/13 v obci P. a kat. území H. Přístup ke vchodu tohoto domu je možný jen přes pozemek žalované parc. č. 144/1, byl upraven smlouvou o jeho užívání, která ale zanikla. Žalovaná navrhla uzavření nové smlouvy na časově omezenou dobu, což žalobci neakceptovali a žalovaná odmítla, aby žalobci pozemek nadále užívali. Sporný pozemek je podle § 7 opdst. l zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále zákon o pozemích komunikacích ) účelovou veřejně přístupnou komunikací. V tomto smyslu o ní příslušný správní orgán rozhodl 11. 1996 pod č. j. ODE /1476/96/Rů. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobcům nelze bránit v jejím užívání.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 8/2003-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (OSŘ) a uvádí, že odvolací soud řešil otázku, jež není odvolacími soudy rozhodována shodně a že rozhodl v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Pokud jde o skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítá především, že k rozhodnutí ve věci není dána pravomoc soudu, ale věc spadá do působnosti příslušného silničního správního orgánu ve smyslu § 44 odst. l zákona o pozemních komunikacích. Došel-li soud k závěru, že dotčená komunikace je účelová a veřejně přístupná podle § 7 odst. citovaného zákona, pak vztahy vyplývající z jejího užívání jsou veřejnoprávní povahy a k regulaci je příslušný silniční správní úřad ve smyslu § 3 a § 40 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, jemuž měla být věc postoupena. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cod 178/99, 22 Cdo 1862/2000, 22 Cdo 1141/99. 22 Cdo 1374/20002, 22 Cdo 1860/2000 a 22 Cdo 2927/20004 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 427/2000. Žalovaná dále připomíná vývoj výstavby komunikace a jí obklopených budov, to je areálu nazvaného M., nacházejícího se původně zcela v jejím vlastnictví. Šlo tedy o komunikaci ryze soukromé povahy ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, o uzavřený prostor sloužící výlučně potřebám žalované jakožto vlastnice a uživatelky. Je toho názoru, že na soukromém charakteru této komunikace neměla vliv skutečnost, že následně některou z budov v areálu převedla na další subjekt, když s ním vždy před převodem vlastnictví upravila způsob a rozsah užívání příjezdového prostoru. K tomu uzavírá, že komunikace soukromého charakteru se nemůže bez jejího souhlasu stát komunikací veřejně přístupnou, když takový souhlas musel být prokázán, což se v daném případě nestalo. Žalobci věděli, že mají přístup k domu přes pozemek žalované a že za něj musí poskytovat peněžité plnění. Náklady žalované spojené s údržbou komunikace včetně jejího osvětlení ročně představují 125 000 Kč. Za zavádějící považuje žalovaná odkaz soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2002, řešící skutkově jinou věc. Upozorňuje naopak na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 a 22 Cdo 1868/2000. Konstatuje, že umožnění obecného užívání komunikace by znamenalo nucené omezení jejího vlastnického práva a faktické vyvlastnění bez náhrady. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně zrušil rozsudky soudů obou stupňů, řízení zastavil a věc postoupil příslušnému silničnímu orgánu.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s právním závěrem soudu. Uvádějí, že žalovaná namítá skutečnosti, jimiž se již soud podrobně zabýval a při rozhodování je posoudil. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, jelikož se jednalo o v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2228/2005, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz, jímž odmítl dovolání téže žalované v obdobné věci (jednalo se o tentýž nárok, ale jiného vlastníka z bytového areálu M.), kde žalovaná použila v dovolání ty samé argumenty, uvedl:

Řešení otázky, jaké povahy je určitá pozemní komunikace (ve smyslu jejich rozlišování podle zákona č. 13/1997 Sb.) v závislosti na jedinečných místních a časových souvislostech i konkrétních právních vztazích vzniklých mezi danými účastníky řízení, nemůže z rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutí zásadního významu, jež by mohlo mít zobecňující význam pro spory obdobného druhu, a v dané věci dále není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelka ostatně ani neformulovala.

Pokud dovolatelka na prvém místě namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné pro nedostatek pravomoci soudu, nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž se může dovolací soud zabývat jen v případě, že shledá dovolání přípustným, ale o námitku tzv. zmatečnostní vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) OSŘ. V případě, kdy je dovolání nepřípustné, nemůže dovolací soud brát takovou námitku v potaz; k jejímu řešení je totiž dán institut žaloby pro zmatečnost, upravený v § 229 a násl. OSŘ, který nelze v dovolacím řízením obcházet. Ty samé závěry jsou použitelné i pro daný případ.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b, odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. částku 3 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení 599,- Kč, celkem 3 749,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. října 2006

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu