22 Cdo 2226/2013
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 40a obč. zák., § 140 obč. zák.



22 Cdo 2226/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci žalobce Ing. R. Sch. , zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí Kinských 7, proti žalovaným: 1) Ing. K. J. a 2) Mgr. P. J. , zastoupeným JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované JUDr. J. N., zastoupeného Mgr., MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1 a M. B., zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 49/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 13 Co 163/2008-163, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2013, č. j. 13 Co 163/2008-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných k rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Skácela na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 291,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi JUDr. J. N. k rukám jeho zástupce Mgr., MUDr. Zdeňka Kubici, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 523,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi M. B. k rukám jeho zástupce Mgr. Františka Mészárose, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 523,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 30 C 49/2006-40, zamítl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku parc. č. 608 a k pozemku parc. č. 608, zapsaným na LV č. 602 pro obec Praha a katastrální území B. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 13 Co 163/2008-163, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2013, č. j. 13 Co 163/2008-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout, s tím, že odvolací soud správně posoudil namítanou otázku dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy vůči vedlejšímu účastníku M. B.

Vedlejší účastník na straně žalovaných JUDr. J. N. považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaných M. B. souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobce vůči němu relativní neplatnosti darovací smlouvy nedovolal, a považuje proto napadené rozhodnutí za správné.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k pravomocnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve znění opravného usnesení bylo vydáno dne 28. listopadu 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

V daném případě přicházela do úvahy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

V dané věci se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že se dovolával neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaní převedli své spoluvlastnické podíly na M. B., protože nerespektovali jeho předkupní právo. Dovolací soud ve věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3009/2009. Zrušil jím původní rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. července 2008, č. j. 13 Co 163/2008-82, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud sice správně z porušení předkupního práva žalobce nedovodil absolutní neplatnost sporné převodní smlouvy, avšak nezabýval se již tím, zda tato smlouva není neplatná relativně, resp. zda se žalobce relativní neplatnosti sporné smlouvy účinně nedovolal. Odvolací soud následně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaných. Učinil tak z důvodu, že předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a žalovaní již nebyli jejich podílovými spoluvlastníky. Spoluvlastnický podíl získal od žalovaných M. B. Ohledně relativní neplatnosti převodní smlouvy dospěl k závěru, že žalobce namítl její neplatnost pouze vůči převodcům, tj. žalovaným, ne však vůči nabyvateli M. B.

Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel to, zda k právním účinkům dovolání se neplatnosti převodu spoluvlastnických podílů došlo nejpozději vstupem M. B. jako vedlejšího účastníka do řízení . Domnívá se totiž, že má-li odvolací soud za prokázané, že namítl neplatnost kupní smlouvy vůči převodcům žalovaným, pak nejpozději okamžikem vstupu M. B. do řízení na pozici vedlejšího účastníka došlo k namítnutí neplatnosti kupní smlouvy také vůči jemu.

Z ustanovení § 40a obč. zák. vyplývá, že jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 140 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2266/99, rozsudku ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003 a rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 784/2003, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz ).

Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se tedy musí uskutečnit výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 13/2004).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2474/2000, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 778, právní účinky dovolání se neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu pro nedodržení předkupního práva podílového spoluvlastníka nastávají okamžikem, kdy projev vůle dotčeného spoluvlastníka, jímž se dovolává tohoto důvodu, dojde převodci i nabyvateli převedeného podílu .

Žalobce se neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu výslovně dovolal jen vůči žalovaným jako převodcům. Vůči M. B. jako nabyvateli podílu se žalobce neplatnosti nedovolal. Nic na tom nezměnil ani vstup M. B. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných. M. B. vstoupil do řízení z vlastního podnětu, nejednalo se tedy o právní úkon žalobce, kterým by se vůči vedlejšímu účastníku dovolával neplatnosti právního úkonu. Tuto otázku proto odvolací soud vyřešil v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolání proto přípustné není.

Protože dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným a vedlejším účastníkům vznikly náklady za jejich zastoupení advokáty (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

V případě žalovaných je představována odměnou ve výši 17 296,- Kč každému z nich, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 5, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4, dále náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 17 596,- Kč. Rovněž jim náleží částka3 695,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak u každého z žalovaných činí 21 291,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.

V případě vedlejších účastníků na straně žalovaných je představována odměnou ve výši 21 620,- Kč, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 5, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k), dále náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 21 920,- Kč. Rovněž jim náleží částka 4 603,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak u každého vedlejšího účastníka činí 26 523,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní a vedlejší účastníci podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 22. září 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu