22 Cdo 2220/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 2220/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně GLUTTON, a. s. , se sídlem v Brně Řečkovicích, Jandáskova 1957/24, IČO: 27665305, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně Pisárkách, Hlinky 505/118, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně JUDr. Stanislavy Vrchotové, se sídlem v Brně, Vachova 36/1, správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Brně, Mezírka 1, IČO: 00015296 proti žalovaným: 1) Q-POWER s. r. o., se sídlem v Brně Chrlicích, Roviny 825/4, IČO: 25506919, 2) Ing. T. P. , 3) H. P. , 4) S. P. , všem zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně Řečkovicích, Nové náměstí 1516/21, 5) SPAR Česká obchodní společnost s. r. o . v likvidaci , se sídlem v Praze 10 Štěrboholech, Nákupní 389/1, IČO: 27207048, zastoupené JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 5 Smíchově, Malátova 633/12, 6) IMOS Brno, a. s. , se sídlem v Brně Černovicích, Olomoucká 704/174, IČO: 25322257, zastoupené JUDr. Ivanou Řehůřkovou, advokátkou se sídlem v Brně Židenicích, Bělohorská 3083/59, 7) elitbau s. r. o. , se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, IČO: 25571273, zastoupené Mgr. Romanem Verešpejem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o odstranění movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 182/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2013, č. j. 49 Co 202/2011-544, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně jsou povinny nahradit žalované 5) náklady dovolacího řízení ve výši 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 5) JUDr. Daniela Uličného.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Městský soud v Brně (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 51 C 182/2003-361, ve výroku I. uložil žalované 1) a žalované 5) povinnost společně nerozdílně z pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. 1837/1 a pozemku parc. č. 1841/1 v katastrálním území Š., obci B., ,,odstranit movité věci, které tvoří navezený odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy, spočívající v rovnoměrně rozvrstveném cca dvoumetrovém návozu stavební suti z demolicí včetně prvků železobetonových konstrukcí, výztuže betonu, dřeva, zeminy, pneumatik a vyřazených zařizovacích předmětů ze staveb, o celkovém objemu 14387 tun, a to mechanickým rozebráním a odvozem z těchto pozemků . Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně uložení téže povinnosti domáhala po žalovaném 2), žalované 3), žalované 4), žalované 6) a žalované 7). Ve výrocích III. VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce, žalované 1) a žalované 5) rozsudkem ze dne 18. ledna 2013, č. j. 49 Co 202/2011-544, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení výše specifikované povinnosti vůči žalované 5) zamítl. Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení a částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení v rozsahu specifikovaném ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolatelka má za to, že osobou povinnou k odstranění protiprávně navezeného odpadu je vždy zejména jeho vlastník, a to vzhledem k § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 a 22 Cdo 396/2003. Nelze slučovat pojmy vlastník odpadu a původce odpadu ve smyslu zákona o odpadech. V řízení bylo prokázáno, že vlastníkem odpadu je žalovaná 5). Pokud by žalovaná 5) neměla být povinna k odstranění odpadu, pak by musela převést své vlastnické právo na jiného, což neprokázala. Odpovědnost původce odpadu je omezena zákonem o odpadech a je nezávislá na povinnostech a závazcích vlastníka odpadu. Tento zákon stanoví okruh osob, které mohou nabýt vlastnické právo k odpadu. Žalovaná 5) je podle názoru dovolatele pasivně legitimovaná, neboť žaloba na odstranění movitých věcí z pozemku žalobce může směřovat i proti vlastníku těchto movitých věcí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o odpad ve smyslu zákona o odpadech či nikoliv. Dovolatelka uvedla, že nedovozovala pasivní věcnou legitimaci žalované 5) z jejího vlastnického práva k pozemku a stavbě, ale z toho, že vlastníkem odpadu jako movitých věcí je žalovaná 5). Rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje náležitosti rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., když se odvolací soud nevypořádal s podstatnými argumenty žalobkyně ohledně použitelné judikatury. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 5) se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný. Nesouhlasí s argumenty dovolatelky, že pasivně legitimovaným v řízení o žalobě na odstranění odpadu protiprávně uloženého na pozemku dovolatelky je vlastník odpadu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

K dovolání se vyjádřila i žalovaná 6), která uvedla, že není původcem odpadu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřeními k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně a vzniku nároku na ochranu vlastnického práva mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení odlišně posuzované otázky hmotného či procesního práva a vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by toto odlišné právní posouzení vyplývalo.

Dovolání není přípustné.

Pro přezkum správnosti závěrů odvolacím soudem je rozhodné posouzení otázky pasivní legitimace žalované 5) ve vztahu k nároku uplatněnému žalobkyní.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 (dostupném na www.nsoud.cz ), vyložil ve vztahu střetu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o odpadech ), a ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, že není významné, že určitý subjekt je jako původce, resp. vlastník odpadu definován zákonem o odpadech, tedy právním předpisem majícím veřejnoprávní povahu, neboť veřejnoprávní předpis může obsahovat současně i některé soukromoprávní prvky, např. ustanovení o nabývání vlastnictví, čímž je do vztahů účastníků inkorporován nepominutelný veřejnoprávní prvek. Lze proto uvažovat pouze o veřejnoprávních obsahových prvcích jinak ryze soukromoprávního vztahu účastníků, když občanskoprávní vztah nemůže existovat v rozporu s normami veřejného práva. Právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje, pak poskytují výlučně předpisy práva soukromého.

V daném případě se jedná o nárok na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. prostřednictvím tzv. negatorní žaloby.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007 (uveřejněném pod č. C 6037 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), vyložil, že v řízení o negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 12. března 2009, sp. zn. II. ÚS 1592/08, uveřejněným na http://nalus.usoud.cz ). K uvedenému závěru se následně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, nebo v rozsudku ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3834/2011 (obou dostupných na www.nsoud.cz ).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003 (uveřejněném pod č. C 2188 v Souboru), dovolací soud vysvětlil v poměrech žaloby na vyklizení pozemku obecné principy ochrany vlastnického práva. Zde pouze obecně konstatoval, že žaloba na vyklizení pozemku může směřovat vůči osobě, jejíž věci se bez právního důvodu na pozemku jiného subjektu nacházejí (tj. vůči vlastníkovi věcí); současně však poukázal na § 126 odst. 1 obč. zák., podle něhož vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnictví neoprávněně zasahuje. O takovém závěru však v soudní praxi nepanují žádné pochybnosti.

V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že neoprávněný zásah do vlastnického práva k pozemku může spočívat i v tom, že na pozemku jsou umístěny movité věci jiného, aniž se jejich umístění opírá o právní důvod. V takovém případě se může vlastník pozemku domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku žalobou na vyklizení proti vlastníku movitých věcí. Stejně tak se podle konstantní judikatury může žalobce domáhat vyklizení proti tomu, kdo jeho pozemek bez právního důvodu užívá. Z toho vyplývá, že žaloba na vyklizení pozemku je prostředkem, který poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá.

Z hlediska výkladu toho, kdo do vlastnického práva zasáhl, je obecně třeba vycházet z toho, že je jím subjekt, kterému lze přičítat vznik a existenci protiprávního stavu, což může, ale nemusí, být vlastník věci, jejímž prostřednictvím k zásahu do vlastnického práva jiné osoby dochází. Současně to ale také může být vlastník movitých věcí, které se na pozemku, jehož vyklizení se žalobce domáhá, nacházejí.

Z tohoto pohledu proto podle názoru dovolacího soudu není pro posouzení věci oproti přesvědčení dovolatele ve svém konečném důsledku zásadní výklad ustanovení zákona o odpadech, který podle jeho ustanovení § 1, ve znění účinném v době vzniku závadného stavu, tj. před novelou provedenou zákonem č. 188/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví a) pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi při dodržování ochrany životního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udržitelného rozvoje, b) práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství, a c) působnost orgánů veřejné správy.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, se podává, že žalovaná 5) uzavřela dne 20. prosince 2002 se společností IMOS Brno a. s. (žalovaná 6) smlouvu o dílo, podle které se zhotovitel zavázal provést pro objednatele (žalovanou 5) všechna plnění potřebná pro provedení stavebního záměru výstavba hypermarketu INTERSPAR v Brně Cejl modelový trh ISP 4000 na klíč a odevzdat jej v provozuschopném stavu a jako generální dodavatel za dohodnutou cenu zajistit všechny dodávky a plnění, jakož i celkovou koordinaci, která je nutná pro realizaci a dokončení stavebního záměru. Zhotovitel se mimo jiné zavázal provést demolici stávajících objektů, odstranění nebo přeložení stávajících staveb, odstranění stavební sutě a zbytků stavebních materiálů.

Odvolací soud dále ze smlouvy o dílo č. 300201/0137/03/VO uzavřené mezi objednatelem [žalovanou 6)] a zhotovitelem Holcner & spol. s r. o. před 6. lednem 2003 zjistil, že podle této smlouvy se žalovaná 7) jako zhotovitelka zavázala provést pro žalovanou 6) jako objednatele zemní a bourací práce při stavbě hypermarketu INTERSPAR Brno Cejl v rozsahu specifikovaném v projektové dokumentaci stavby. Zhotovitel se mimo jiné zavázal hospodařit s odpady v souladu se zákonem o odpadech s tím, že při zemních a bouracích pracích se zhotovitel stává původcem odpadu, s nímž musí nakládat v souladu se zákonem.

Z hlediska skutkových zjištění vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaná 7) na podkladě uzavřené rámcové smlouvy o dodávce zeminy dodala původnímu žalovanému 2) jakožto podnikající fyzické osobě materiál pocházející s výkopových a demoličních prací při výstavbě hypermarketu INTERSPAR Brno Cejl, který je odpadem ve smyslu zákona o odpadech, a že původní žalovaný 2) tento materiál poskytl k dispozici žalovanému 1), jenž s ním naložil tak, že jej v souvislé vrstvě rozhrnul po pozemcích žalobkyně. Tímto jednání pak došlo k zásahu do vlastnického práva žalobkyně.

Z uvedeného pak podle názoru dovolacího soudu vyplývá, že odpovědnost za vznik protiprávního stavu a zásahu do vlastnického práva žalobkyně nelze v dané věci přičítat žalované 5) z titulu jejího zaviněného protiprávního jednání; pro posouzení pasivní legitimace žalované pak zbývá posouzení, zda do vlastnického práva žalobkyně zasahuje jako vlastník věcí, které se na pozemku žalobkyně nacházejí.

Na základě výše učiněných skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolací soud pochybnost o tom, že žalovaná 5) není vlastníkem věcí tvořících odpad, přičemž tento závěr je nutno učinit na základě smluvních vztahů mezi žalovanými 5), 6) a 7) a konstrukce zákona o odpadech.

Podle § 3 odst. 1 4 zákona o odpadech odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Ke zbavování se odpadu dochází vždy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu osoba sama. Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo. Osoba má povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže ji nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu.

Podle § 4 písm. p), r) zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona rozumí původcem odpadů - právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem těchto odpadů, oprávněnou osobou - každá osoba, která je oprávněna k nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních právních předpisů.

Podle § 12 odst. 1, 3 zákona o odpadech každý je povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a ostatními právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí. Nakládání s nebezpečnými odpady se řídí též zvláštními právními předpisy platnými pro výrobky, látky a přípravky se stejnými nebezpečnými vlastnostmi, pokud není v tomto zákoně nebo prováděcích právních předpisech k němu stanoveno jinak. K převzetí odpadu do svého vlastnictví je oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec.

Podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech původce odpadů je povinen odpady, které sám nemůže využít nebo odstranit v souladu s tímto zákonem a prováděcími právními předpisy, převést do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3, a to buď přímo, nebo prostřednictvím k tomu zřízené právnické osoby.

Z uvedených ustanovení zákona o odpadech zřetelně vyplývá, že vznik odpadu je spojen s předpokladem, že jeho vlastník má v úmyslu odpadu se zbavit způsobem předvídaným právě zákonem o odpadech, tj. nebýt nadále jeho vlastníkem. To ostatně odpovídá celému pojetí odpadu jako movité věci, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit.

Jak již dovolací soud rekapituloval výše, základem smluvního vztahu mezi žalovanou 5) a žalovanou 6) bylo smluvní ujednání o výstavbě hypermarketu INTERSPAR v Brně Cejl tzv. na klíč s odevzdávkou v provozuschopném stavu žalovanou 6) jako generálním dodavatelem za dohodnutou cenu, kterou měla zajistit všechna plnění a dodávky nutné pro realizaci a dokončení stavebního záměru mimo jiné s výslovným závazkem zhotovitele k provedení demolice stávajících objektů, odstranění nebo přeložení stávajících staveb, odstranění stavební sutě a zbytků stavebních materiálů. Následně mezi žalovanou 6) a žalovanou 7) byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byly zemní a bourací práce v rozsahu specifikovaném v projektové dokumentaci stavby se závazkem zhotovitele k hospodaření s odpady v souladu se zákonem o odpadech a s tím, že při zemních a bouracích pracích se zhotovitel stává původcem odpadu, s nímž musí nakládat v souladu se zákonem.

S přihlédnutím k těmto skutečnostem pak nemá dovolací soud pochybnost o tom, že smyslem uvedených smluvních ujednání ve svém souhrnu nebyl u žalované 5) záměr ponechat si vlastnické práv k odpadu, ale naopak zřetelně projevená vůle vlastníkem odpadu nebýt, čemuž koresponduje jednak úplatnost závazků a zejména výslovně deklarovaná povinnost žalované 6) po provedení demolice odstranění stavební sutě a zbytků stavebních materiálů, což následně dotvrdil i obsah smluvního ujednání mezi žalovanými 6) a 7), kdy se žalovaná 7) výslovně zavázala hospodařit s odpady v souladu se zákonem o odpadech s tím, že se zhotovitel stává původcem odpadu, s nímž musí nakládat v souladu se zákonem.

Z těchto východisek pak dovolací soud vychází při formulování závěrů o tom, zda je žalovaná 5) vlastníkem odpadu, a je tedy osobou, která do vlastnického práva žalobkyně protiprávně zasahuje, a to s přihlédnutím ke smluvním vztahům, které se k odpadu vztahují.

Dovolací soud vychází i z obecné zkušenosti, že v případě takových komplexních smluvních závazků investora, jenž hodlá na místě původních objektů vybudovat objekty nové, s výrazně vyšším ekonomickým využitím, a tento záměr realizuje prostřednictvím tzv. generálního dodavatele, je s tímto postupem spojen předpoklad, že odpad vzniklý z původních objektů generální dodavatel zlikviduje a investor o tento odpad (zpravidla ekonomicky minimálně využitelný) zájem nemá. To ostatně potvrzuje i stanovisko žalované 5), které prezentovala v průběhu celého řízení. Dovolací soud tak nepochybuje o tom, že součástí smluvních závazků mezi žalovanou 5) a 6) byl i obsahový převod vlastnického práva ke vzniklému odpadu, o jehož využití žalovaná 5) nadále zájem neměla.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vůči žalované 5) je tak ve svém důsledku správné, neboť žalovaná 5) vlastníkem odpadu není.

Dovolatelka nedůvodně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 a sp. zn. 22 Cdo 396/2003, neboť závěry těchto rozhodnutí dopadají na typově jiné situace.

Kromě již výše uvedeného ve vztahu k uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu Nejvyšší soud dále dodává, že ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 se totiž jednalo o posouzení pasivní legitimace obce za situace, kdy obec rozhodla o zřízení skládky komunálního odpadu, který také v důsledku tohoto rozhodnutí na pozemku dotčených vlastníků ukládala bez jejich souhlasu. V tomto případě byla přičitatelnost závadného jednání obci zřejmá a její odpovědnost dána bez ohledu na případný vlastnický vztah ke komunálnímu odpadu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. září 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu