22 Cdo 2214/2006
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 2214/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) P. B. a b) F. B., zastoupených advokátem, proti: 1) P. f. České republiky a 2) České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 59/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2006, č. j. 56 Co 317/2005-150, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jako vlastníci řadového rodinného domku jsou i vlastníky níže uvedených pozemků. Domek vybudovali svépomocí v rámci stavebního bytového družstva a do vlastnictví ho nabyli na základě kupní smlouvy v roce 1991. Pozemky o výměře 400 m2, tvořící s domkem funkční celek, se nacházely dříve ve vlastnictví státu s právem trvalého užívání pro zmíněné družstvo. Jsou přesvědčeni, že bývalý obvodní národní výbor měl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ohledně domku žalobcům současně zřídit bezplatně do uvedené výměry právo osobního užívání pozemku. Toto právo zřídil ostatním šesti nabyvatelům řadových domků, a proto se žalobci domnívali, že vlastní nejen domek, ale i přilehlé pozemky, neboť od roku 1991 platili daň z těchto nemovitostí. Až v roce 1999 zjistili, že nejsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci těchto pozemků.


Okresní soud v Ostravě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 17 C 59/2003-119, výrokem pod bodem I. určil, že P. B. a F. B., mají ve společném jmění manželů pozemky p. č. 219/5 trvalý trávní porost o výměře 260 m2 a p. č. 219/12 trvalý trávní porost o výměře 40 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro M. k. v O., katastrální pracoviště O., na LV, pro k. ú. V. u O., obec O. , výrokem pod bodem II. určil, že P. B., a F. B., mají ve společném jmění manželů pozemek p. č. 962 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 98 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu pro M. k. se sídlem v O., Katastrální pracoviště O., na LV pro k. ú. V. u O., obec O. , a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastnice shora uvedených pozemkových parcel (dále sporné pozemky ) je v příslušném katastru nemovitostí zapsána Česká republika, příslušným k hospodaření s nimi pak P. f. Č. r., resp. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Jejich vlastnictví přešlo na stát na základě kupní smlouvy z roku 1970 a v letech 1982 a 1983 byly převedeny do trvalého užívání S. N. v O. K. spolu s dalšími pozemky za účelem výstavby řadových rodinných družstevních domků. Tyto domky byly posléze převedeny z družstevního do osobního vlastnictví jejich uživatelů a v souvislosti s tím došlo v roce 1990 k zániku práva trvalého užívání pozemků tvořících funkční celky se sedmi řadovými domky vyjma sporných pozemků, které nadále zůstaly v užívání uvedeného S. V důsledku soudem podrobně analyzovaných pochybení příslušných orgánů nedošlo ke smluvnímu zřízení práva osobního užívání sporných pozemků pro žalobce vlastníky domu na pozemcích, a jako vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsán stát. Ve skutečnosti jsou však jejich vlastníky ze zákona žalobci, a to nejpozději od 30. 10. 1991, kdy byla příslušným státním notářstvím zaregistrována kupní smlouva, na základě níž se stali vlastníky rodinného domu čp. 343 na pozemku č. p. 962 (byť v této smlouvě nešlo o dispozici pozemky). Soud prvního stupně tak v podstatě vyšel z úvahy, že kdyby tehdejší národní výbory splnily své povinnosti, bylo by žalobcům právo osobního užívání řádně zřízeno a posléze by se transformovalo na právo vlastnické.


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 56 Co 317/2005-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé v odstavcích I. a II. tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal věcně správnými; na jejich základě však dospěl k jinému právnímu závěru. Vyšel z § 132a odst. 1, § § 135a odst. 2, § 199 odst. 1, § 200, § 205 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. (dále jen ObčZ ), z § 6 odst. 1, 2 vyhlášky č. 121/1980 Sb, o finanční pomoci při převodu skupinových rodinných domků z družstevního do osobního vlastnictví. Konstatoval, že předpokladem vzniku práva osobního užívání bylo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a písemná dohoda o osobním užívání pozemku, jejichž existence nebyla v řízení prokázána. Žalobcům nevzniklo právo společného osobního užívání pozemků, které se mohlo transformovat na právo vlastnické ve smyslu § 872 odst. 4 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Uzavřel, že nelze přijmout závěr soudu prvního stupně, že pokud příslušný národní výbor nevydal rozhodnutí o zřízení společného práva osobního užívání pozemků oběma žalobci, vzniklo jim ze zákona. V tomto směru nutno vycházet z obecné úpravy vzniku práva osobního užívání. Poukázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 41/86 (R 24/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s tím, že žalobci nevyužili možnost domáhat se uložení povinnosti příslušnému národnímu výboru uzavřít dohodu o osobním užívání pozemku žalobou. Žalobci nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem ani vydržením práva.


Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní závěry odvolacího soudu pokládají za nesprávné. Připomínají, že sporné pozemky byly hospodářskými smlouvami z 30. 6. 1982 a 22. 12. 1983 převedeny do užívání S. N. O. K. za účelem výstavby řadových rodinných domků a poté došlo k převodu těchto domků z družstevního do osobního vlastnictví jejich uživatelům. Účel těchto dohod byl naplněn pouze částečně, když na základě dohody z 21. 8. 1990 mezi státem Obvodním národním výborem v O. a uvedeným SBD došlo 1. 9. 1990 k zániku práva trvalého užívání pozemků tvořících funkční celky sedmi řadových rodinných domů s výjimkou sporných pozemků, které nadále, bez jakéhokoliv právního důvodů, zůstaly v užívání SBD. Takto došlo v rozporu s účelem zmíněných hospodářských smluv i v rozporu s právní úpravou ke zřejmému pochybení na straně uvedeného obvodního národního výboru, resp. okresního úřadu, či SBD, neboť první uvedený subjekt v rozporu s § 205 ObčZ ve znění platném k 31. 12. 1991 nezřídil právo osobního užívání k předmětným pozemkům a dále v rozporu s § 6 odst. 2 vyhlášky č. 121/1980 Sb. nebyla s žalobci uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání ve smyslu § 205 odst. 2 ObčZ. Žalobci nemohou nést negativní následky tohoto zřejmého porušení právních předpisů uvedenými subjekty; vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyli okamžikem registrace kupní smlouvy k rodinnému domku. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací dovolatelů, právní závěry odvolacího soudu pokládá za správné, odkazuje na ně a v podrobnostech je blíže rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobci zamítl.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.





Rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání vznikne občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Rozhodnutí vydává okresní národní výbor (§ 205 odst. 1 ObčZ). Na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání anebo na základě toho, že občanovi vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání podle ustanovení § 135a odst. 2, uzavře dohodu o zřízení práva osobního užívání s občanem národní výbor nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohoda musí mít písemnou formu; je k ní třeba registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství (§ 205 odst. 2 ObčZ).


Právo osobního užívání pozemku, o které žalobci opírají uplatněný nárok, nevznikalo ze zákona, ale pouze na základě dohody o zřízení tohoto práva, které zpravidla (s výjimkami uvedenými v § 135a ObčZ) předcházelo rozhodnutí národního výboru o přidělení pozemku do osobního užívání. Dovolatelé neuvádějí právní předpis (zákon), o který svůj nárok opírají, a dovolací soud konstatuje, že takovou normu právo platné v době údajného vzniku práva neobsahovalo. Pokud dovolatelé měli, jak uvádějí, právo na vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, měli toto právo uplatnit a žádat o vydání rozhodnutí; nebylo-li rozhodnutí vydáno, neznamená to, že došlo ke zřízení práva ze zákona. Vzhledem k tomu, že budovy nejsou součástmi pozemku a mají vlastní právní osud, nemohla registrace smlouvy o převodu rodinného domu mít za následek i změnu právních vztahů k zastavěnému pozemku, pokud k tomuto pozemku nebylo již dříve zřízeno právo osobního užívání. Pro stručnost lze odkázat na věcně správné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. srpna 2007


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu