22 Cdo 2209/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 145 odst. 2 obč. zák. ve znění od 31.12.2013



22 Cdo 2209/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. D. Ch., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd 19, proti žalované Ing. H. J. , zastoupené Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1117/26, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 19/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 25 Co 233, 234/2014-208, ve znění usnesení ze dne 4. března 2015, č. j. 25 Co 233, 234/2014-248, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Ing. Jaroslava Cvachovce.

Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 C 19/2012-146, ve znění usnesení ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 C 19/2012-150, a usnesení ze dne 14. dubna 2014, č. j. 28 C 19/2012-172, určil, že vlastníkem domu v obci P., v části obce P., na pozemku parc. č. 113/2 v k. ú. P., byl ke dni 7. prosince 2011 Ing. J. Ch. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 52 940 Kč a zamítl návrh žalované ze dne 8. 4. 2014 na doplnění usnesení ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 C 19/2012-150.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 25 Co 233, 234/2014-208, ve znění usnesení ze dne 4. března 2015, č. j. 25 Co 233, 234/2014-248, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastníkem domu na pozemku parc. č. 113/2 v k. ú. P. byl 7. prosince 2011 Ing. J. Ch. Výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 78 600 Kč. Výrokem III. zastavil řízení o odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. dubna 2014, č. j. 28 C 19/2012-172.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně i žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalované k dovolání žalobkyně jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Nelze přisvědčit názoru, že rozsudek o vypořádání SJM zakládá vlastnické právo i k těm věcem, které jsou v něm uvedeny, nebyly však v době rozhodnutí ve vlastnictví účastníků řízení.
Subjektivní meze právní moci rozhodnutí (a tudíž i jeho účinky) se zásadně (s výjimkami uvedenými v § 159a odst. 2 o. s. ř.) mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily. Ochrana dobré víry, resp. důvěry v akty státu ze strany účastníka předchozího řízení je vyvažována ochranou legitimního očekávání nového účastníka, který se původního řízení nezúčastnil; i jeho legitimní očekávání požívá ústavněprávní ochranu dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (nález Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06). Tento názor zastává v souladu s tradičním teoretickým pojetím (k tomu viz literaturu uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012) a výslovným zněním § 159a odst. 1 o. s. ř., i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 3035/2000). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014, se uvádí: Jak přitom v rozsudku ze dne 26. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, zabývajícím se otázkou vázanosti rozhodnutím vyslovujícím se k vlastnickému právu zdůraznil Nejvyšší soud, subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, či ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Opačný názor, rozšiřující účinky právní moci i na osoby, které se řízení neúčastnily, by nepřijatelně povýšil soudní rozhodnutí na úroveň obecně závazné právní normy (k tomu viz Hrdlička, J. Některé problémy institutu právní moci v civilním procesu. AUC-Iuridica, 1973, č. 3, s. 197) a ve svých důsledcích by závažně porušil právo třetích osob na spravedlivý proces a na právní ochranu vůbec . Tento závěr platí i pro konstitutivní soudní rozhodnutí; vlastník nemůže pozbýt své právo v řízení, jehož účastníkem nebyl. I když tak např. v dědickém řízení je potvrzeno nabytí věci, jejímž vlastníkem zůstavitel nebyl, nebo je-li v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádána věc, která je ve vlastnictví třetí osoby, může být takové rozhodnutí nanejvýš podkladem pro uchopení se poctivé (dříve oprávněné) držby, nemůže však třetí osobu připravit o vlastnické právo. Proti legitimnímu očekávání toho, komu byla takto věc přikázána, totiž stojí legitimní očekávání vlastníka, jehož právo chrání čl. 11 Listiny základních práv a svobod, že nebude v řízení, jehož účastníkem nebyl a na které neměl vliv, připraven o vlastnické právo k věci.
Neobstojí ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07; v tomto nálezu Ústavní soud nevyloučil odlišné řešení předběžné otázky ve dvou různých řízeních, žádal jen, aby odklon od předchozího řízení soud řádně vysvětlil; tomuto požadavku napadené rozhodnutí dostálo.
Rozhodnutí odvolacího soudu, který se necítil vázán předchozím pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení mezi jinými účastníky, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil při posuzování platnosti smlouvy podle § 39 obč. zák.; zatajeným darováním nemovitosti žalované totiž Ing. Ch. sledoval cíl vyvést majetek ze společného jmění a zkrátit tak svou bývalou manželku. Polemizuje s názorem odvolacího soudu, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, dovodil, že darovací smlouva ohledně sporné nemovitostí je neplatná jen relativně (§ 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák.). [V tomto rozhodnutí se uvádí: Sankce absolutní neplatnosti obsažená v ustanovení § 39 obč. zák. představuje významný zásah do autonomie vůle smluvních stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, N 91/53 SbNU 171). Aplikace tohoto ustanovení proto nesmí být nadužívána, ale musí být v každém konkrétním případě zvažována i ve vztahu k jiným sankčním ustanovením zákona Ustanovení § 39 obč. zák. je tudíž možné aplikovat subsidiárně pouze v těch případech, kdy konkrétní vada úkonu není postižitelná podle jiných ustanovení zákona; to platí zejména za situace, kdy takové ustanovení obsahuje mírnější sankční následek, než absolutní neplatnost právního úkonu]. Dovolací soud však má za to, že uvedenou právní větu použil odvolací soud správně, a k věci dodává:
Úkonům, které učinil dlužník v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, může věřitel odporovat (§ 42a obč. zák.). Je nepochybné, že takové úkony, zejména musí-li být úmysl dlužníka druhé straně znám, jsou v rozporu s dobrými mravy a obcházejí zákon, z něhož vyplývá povinnost řádně plnit soukromoprávní závazky. Přesto zákon jako sankci za taková jednání nestanoví absolutní neplatnost, ale jen odporovatelnost; mechanismus jejího uplatnění, její účinky i lhůta, ve které může být uplatněna, jsou blízké účinkům relativní neplatnosti (relativně neplatný úkon vyvolá zamýšlené důsledky, které lze zvrátit úkonem učiněným ve tříleté promlčecí lhůtě). Převod společné věci v úmyslu zkrátit společné jmění manželů je posuzováno v širších souvislostech - obdobným jednáním, jako úkon učiněný v úmyslu zkrátit věřitele a není důvod pro to postihovat jej přísněji. Je-li sankcionován relativní neplatností (§ 145 odst. 2 ve spojení s § 42a obč. zák.), nelze jej postihnout i sankcí absolutní neplatnosti.
Navíc v projednávané věci nelze ani doložit úmysl převodce krátit druhou stranu řízení o vypořádání SJM matku žalobkyně. Zahrnul-li totiž soud, rozhodující o vypořádání SJM, dům do jeho masy, muselo se to nutně projevit v tom, že polovina jeho hodnoty byla (při zachování rovnosti podílů) připočtena na podíl převodce a o tuto částku byl podíl matky žalobkyně vyšší; ta tedy nebyla převodem domu na žalovanou nijak poškozena.
K dovolání žalované se uvádí: Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Z toho vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; tomu odpovídá i vymezení podmínek jeho přípustnosti. I proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; musí tedy napadat řešení právní otázky odvolacím soudem. Dovolání tak není prostředkem k odstranění chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností (k tomu viz postup podle § 164 o. s. ř.), ani k přezkumu skutkových zjištění, která jsou podkladem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (např. zjištění o tom, zda právní zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, kolik úkonů ve věci učinil apod.).
Žalovaná současně s dovoláním podala odvolacímu soudu návrh na odstranění chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností; v dovolání uvedla, že je podává jen z opatrnosti , pro případ, že by odvolací soud jejímu návrhu na odstranění chyb nevyhověl. Ten však opravným usnesením ze dne 4. března 2015, č. j. 25 Co 233, 234/2014-248, většině návrhů žalované na opravu vyhověl; žalovaná přesto v návaznosti na opravné usnesení dovolání nijak neupřesnila. Dovolací soud konstatuje, že relevantní dovolací důvod je s přihlédnutím k povaze námitek a k obsahu opravného usnesení uveden jen pod bodem č. 3.2 dovolání; dovolatelka namítá, že odvolací soud měl při určení tarifní hodnoty sporu vyjít ze znaleckého posudku, obsaženého v připojeném spisu, týkajícího se vypořádání SJM. Z opravného usnesení se podává, že odvolací soud posudek nepoužil kvůli dlouhé době, která uplynula mezi jeho vypracováním a rozhodováním o nákladech řízení.
Podle ustálené praxe soud při zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je veden spor, vychází z podkladů obsažených ve spisu. Neumožňuje-li obsah spisu takto tarifní hodnotu stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu [§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v dané věci ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) této vyhlášky]. Je tomu tak proto, že znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo. Pro určení tarifní hodnoty však nelze použít zjevně neaktuální znalecký posudek. Jestliže tak odvolací soud, rozhodující o náhradě nákladů řízení 30. 10. 2014, nevyšel při určení tarifní hodnoty ze znaleckého posudku ze dne 5. 5. 2008, pak i s přihlédnutím k obecně známým pohybům cen nemovitostí v mezidobí odpovídá jeho rozhodnutí ustálené soudní praxi.
Vzhledem k tomu, že dovolání nejsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu