22 Cdo 220/2008
Datum rozhodnutí: 02.06.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 220/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně K. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 5/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 2007, č. j. 15 Co 157/2007-272, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-sever ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. ledna 2007, č. j. 4 C 5/2003-237, ve znění usnesení ze dne 23. dubna 2007, č. j. 4 C 5/2003-258, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí náležejících do společného jmění manželů ( SJM ) patří do výlučného vlastnictví žalobkyně stavba bez č. p. (jiná stavba) postavená na parc. č. 1285/2 zapsaná na LV č. 1693 u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P. s. pro obec a katastrální území T. a dále movité věci ve výroku uvedené. Do výlučného vlastnictví žalovaného patří svářečka. Výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 33.376,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl


o náhradě nákladů řízení.


Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. července 2007, č. j. 15 Co 157/2007-272, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.





Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c odst. 2 OSŘ, který stanoví: V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno .


V dané věci dovolatel opírá přípustnost o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).


Napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadním.


Pokud jde o zahradní stavby , jako jsou např. zpevněné plochy, dešťové svody, krb, jestliže nebyl samostatnou movitou věcí, apod., je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází z toho, že ne vše, co je stavbou ve smyslu stavebního práva, je i předmětem občanskoprávních vztahů. Tak v rozsudku z dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2248, se uvádí: Občanský zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého za stavbu se považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v rubrice Pojmy stavebního řádu ), ale též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. § 120 odst. 2 ObčZ) používají pojem stavba , nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem stavba dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí podle § 119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. parkoviště, lom, meliorační zařízení, pozemní komunikace apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) . K argumentaci dovolatele lze dodat, že soudy nevyloučily zahradní stavby z vypořádání proto, že (údajně) nejde o stavby ve smyslu stavebního práva, ale učinily tak proto, že je nepovažovaly za samostatné věci podle práva občanského.


Pokud jde o přístavbu k rodinnému domu, již rozhodnutí publikované jako


R 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvádí: Je-li přístavba k rodinnému domku, který tvoří samostatné jmění manželky, součástí věcí ve smyslu § 24 obč. zák. č. 141/1950 Sb., nepatří do zákonného majetkového společenství manželů (dnes společného jmění manželů), i když byla provedena za trvání manželství. Z tohoto názoru vychází i konstantní judikatura. Stala-li se přístavba domu, který náleží jen jednomu z manželů, jeho součástí, nestala se předmětem jejich společného jmění. To, že přístavba byla provedena za trvání manželství ani vynaložení společných prostředků na tomto závěru nic nemění.


Úvaha o tom, zda rozsah závazků, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého, přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, je věcí soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen pokud by šlo o úvahu zjevně nepřiměřenou. Tak tomu v dané věci zjevně nebylo; samotné vlastnictví rodinného domu v hodnotě přesahující 600.000,- Kč nemění nic na majetkových poměrech manželů, zejména když jde o stavbu ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Rozhodující je, že v rozhodném období neměl žalovaný prakticky žádné příjmy a příjmy žalobkyně byly velmi nízké.


Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224


odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3, s tím, že žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, a činí podle § 3 odst. 1, § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy 10.300,- Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ, která činí 1.957,- Kč, takže celkové náklady představují částku 12.257,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 2. června 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu