22 Cdo 2191/2009
Datum rozhodnutí: 23.05.2011
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 14 odst. 1 předpisu č. 328/1991Sb.




22 Cdo 2191/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PROREALM, s. r. o., IČ 48109240, se sídlem v Praze 4, K Dolům 901, zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou se sídlem v Rudné u Prahy, V Aleji 1142, proti žalované Mgr. Ireně Smutné, správkyni konkurzní podstaty úpadce Modřanských strojíren, státního podniku, v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Komořanská 326/63, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, adresa pro doručování Praha 3, Hradecká 3, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 238/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 23 Co 358/2008-51, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 23 Co 358/2008-51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2008, č. j. 27 C 238/2007-29, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. dubna 2008, č. j. 27 C 238/2007-29, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem stavby domu č. p. 230 na pozemku parc. č. 112/4 v katastrálním území M., obec Praha. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle názoru soudu žalobkyně nemá na určení naléhavý právní zájem, neboť žaloba nesměřuje proti osobě zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník (t. j. proti České republice), ale proti správkyni konkurzní podstaty úpadce (státního podniku), která není v řízení o uvedené určovací žalobě pasivně věcně legitimována. Výrok pravomocného rozsudku (s výjimkou rozhodnutí o osobním stavu) zavazuje jen účastníky řízení, osoba zapsaná v katastru jako vlastník však v dané věci účastníkem řízení nebyla. Rozhodnutí soudu by ji tak nezavazovalo a katastr nemovitostí by na jeho základě nemohl změnu zápisu provést.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 23 Co 358/2008-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nemá vůči žalované naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; pro stručnost odkázal na správné zdůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané věci vzhledem k tomu, že není žalována osoba evidovaná v katastru nemovitostí jako vlastník, není určovací žaloba způsobilá odstranit tvrzený nesoulad skutečného stavu se stavem evidovaným v katastru nemovitostí.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Namítá, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně o rozporu právního posouzení věci soudem prvního stupně s judikaturou, na kterou odkázala. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení legitimace žalované a odchyluje se od § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. i od konstantní judikatury, ve které se jasně deklaruje aktivní i pasivní legitimace státního podniku v řízení o určení vlastnictví (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1895/2004 a rozsudek sp. zn. 20 Cdo 537/2001; ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. i v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 141/2005). Jestliže z uvedených rozhodnutí jasně vyplývá, že státní podnik je věcně pasivně legitimován, je dána i legitimace správce konkurzní podstaty. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že plně souhlasí s právními závěry soudu prvního i druhého stupně, jejichž rozhodnutí považuje za správná. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není (§ 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění před novelou č. 202/2002 Sb., účinném od 1. 7. 2002). Soudní praxe toto pravidlo vztahuje i na dobu před 1. 7. 2002 [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, poř. č. 65: Rozsudek, jímž proti státnímu podniku, který vykonával právo hospodaření k věci, ke které je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán stát, soud v době do 30. 6. 2002 určil, že vlastníkem této věci je žalobce (osoba od státu odlišná), je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí ].

V projednávané věci byl na majetek státního podniku prohlášen konkurs podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ( ZKV ).

Podle § 14 odst. 1 ZKV písm. a), d), má prohlášení konkursu za účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci.

Prohlášení konkursu na majetek dlužníka má mimo jiné za následek, že oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přechází na správce podstaty a že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci (srov. § 14 odst. 1 písm. a/ a d/ ZKV). Prohlášením konkursu se nic nemění na vlastnických nebo jiných právních vztazích úpadce; i po prohlášení konkursu zůstává zachováno vlastnické právo úpadce k jeho majetku, který patří do konkursní podstaty.

Je-li sporné, zda úpadce je vlastníkem věci (buď proto, že k věci uplatňuje vlastnické právo někdo jiný, nebo proto, že úpadce, popřípadě správce jeho konkursní podstaty, má za to, že věc patří úpadci), pak okolnost, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs, nebrání tomu, aby na základě žaloby podané podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemohlo být rozhodnutím soudu určeno skutečné vlastnické právo. I po prohlášení konkursu mají účastníci takovéhoto sporu naléhavý právní zájem na určení, kdo z nich je či není vlastníkem věci, neboť bez takovéhoto určení zůstává jejich právní postavení nejisté, popřípadě může dojít i k ohrožení jejich práv. Okolnost, že věc patří do konkursní podstaty, tu nemá význam již proto, že nemusí být v rámci zpeněžování majetku patřícího do podstaty prodána (srov. § 27 odst. 6 ZKV) a že konkurs může být zrušen i jinak než po splnění rozvrhového usnesení srov. např. § 44 odst. 1 písm. a) a c) ZKV (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, poř. č. 58).

Úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní; ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) ZKV nezakládá ani jinou procesní překážku, jež by soudu bránila o žalobě podané úpadcem po prohlášení konkursu, pro nároky tam uvedené, věcně rozhodnout. Takovou žalobu je však třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci (§ 20 odst. 1 zákona) mimo podmínek uvedených v § 23 a § 24 ZKV (Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, poř. č. 52, bod XXIII). Jinak řečeno, úpadce sice neztrácí procesní způsobilost, nicméně ve sporech o nárocích, které se týkají konkursní podstaty, včetně žalob o určení vlastnického práva, není nadále věcně legitimován; jeho věcná legitimace přechází v souladu s § 14 odst. 1 písm. d) ZKV na správce konkursní podstaty. Žalobě na určení vlastnického práva proti úpadci by tak nebylo možno vyhovět; naopak v takovém případě je třeba pokud žalobce osvědčí naléhavý právní zájem na určení domáhat se určení vlastnického práva proti správci konkursní podstaty.

Je-li zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí v rozporu se stavem faktickým a nedojde-li k odstranění tohoto rozporu dohodou dotčených stran, příp. na základě jiných zákonem předvídaných skutečností, záznamem podle § 7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak nelze, než žalovat na určení vlastnictví ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, ASPI). Tvrdí-li osoba, která není účastníkem konkursního řízení, že je vlastníkem nemovitosti, evidované v katastru nemovitosti jako vlastnictví úpadce, má naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.] na určení tvrzeného vlastnického práva proti správci konkursní podstaty; rozsudek vynesený v tomto sporu bude mít účinky i pro úpadce. Je třeba vzít v úvahu, že žaloba podaná přímo proti úpadci by musela být zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, naproti tomu z výroku rozsudku, který určuje vlastnické právo vůči správci konkursní podstaty úpadce je zřejmé, že věc se týká úpadce jako osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníka, přičemž namísto osoby úpadce a s účinky pro něj vystupuje v řízení právě správce. Upření možnosti žalovat správce konkursní podstaty by za současného právního stavu, kdy nároky týkající se majetku úpadce lze uplatnit jen proti správci konkursní podstaty, znamenalo pro žalobce tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu