22 Cdo 2170/2004
Datum rozhodnutí: 29.09.2005
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 2170/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně O. K., zastoupené advokátem, proti žalované S., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1815/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2004, č. j. 23 Co 149/2004-133, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. R. W.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných pozemků, a že tyto pozemky nebyly jejímu otci, jehož je dědičkou, znárodněny a vlastnické právo nepřešlo na stát, který je užíval bez právního důvodu. Pozemky získal její otec, majitel firmy J. B. , na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1947 pro výstavbu nového závodu. V příslušném katastru nemovitostí je zapsána jako vlastnice pozemků žalovaná společnost.

Okresní soud Praha - západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 9 C 1815/2001-103, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že výlučným vlastníkem nemovitostí pozemkové parcely parc. č. 339 - louka, parc. č. 375/1 - role a parc. č. 375/2 - role parif. staveniště a skládka stavebního materiálu, vše zapsáno v Pozemkové knize u Státního notářství pro P. v katastrálním území V., knihovní vložka č. 260, ve stavu zápisu ke dni 15. května 1948 je žalobkyně O. K., nar. 8. prosince 1939 , výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že nemovitosti pozemkové parcely parc. č. 339 louka, parc. č. 375/1 role a parc. č. 375/2 role parif. staveniště a skládka stavebního materiálu, k nimž bylo dne 15. května 1948 zapsáno v Pozemkové knize u Státního notářství pro P. v katastrálním území V., knihovní vložka 260, vlastnické právo J. B., nebyly nikdy znárodněny a vlastnické právo k těmto nemovitostem nepřešlo na československý stát a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně shledal na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), když zjistil, že v příslušném katastru nemovitostí je jako současná vlastnice sporných nemovitostí zapsána žalovaná a žalobkyně byla jedinou dědičkou jejich původního vlastníka J. B. Za situace, kdy nebylo k dispozici rozhodnutí, resp. výměr ministra průmyslu o znárodnění firmy J. B. včetně sporných pozemkových parcel, uzavřel, že k přechodu vlastnictví zmíněné firmy na stát došlo ze zákona, a to na základě zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, ke dni jeho účinnosti, to je k 28. 4. 1948, tedy v období rozhodném z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. I když zmíněný výměr měl pouze deklaratorní charakter, představoval podle § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, zásadní podmínku znárodnění. Pokud tato podmínka nebyla naplněna, došlo ke znárodnění provedenému v rozporu s tehdejšími právními předpisy a k naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Restituční předpisy jsou ve vztahu k předpisům obecným normami speciálními; proto v případě naplnění příslušného restitučního důvodu bylo možno se nápravy domoci pouze jejich aplikací a ve lhůtách jimi stanovených. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nápravy nedomáhala podle příslušného restitučního předpisu, neshledal soud prvního stupně její nárok na určení vlastnictví, vycházející z předpisu obecné povahy, důvodným. Soud prvního stupně též připomenul, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. června 1998, č. j. 2 Cdon 1856/96-108, zamítl dovolání žalobkyně podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1996, j. 13 Co 170/96-93. Tímto rozsudkem jmenovaný soud jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. ledna 1996, č. j. 9 C 2/93-79, tak, že jej zamítl. Šlo o rozhodnutí ve sporu žalobkyně proti Ministerstvu financí jako právnímu nástupci Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, kdy se žalobkyně, jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., domáhala vypořádání restitučních nároků, a to přiznání náhrady za předmětné pozemky. V souvislosti s tím poukázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. února 2001, sp. zn. I. ÚS 609/2000.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. května 2004, č. j. 23 Co 149/2004-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom správném znění, že žaloba na určení, že je žalobkyně výlučným vlastníkem nemovitostí pozemkové parc. č. 339, louka, parc. č. 375/1, role a parc. č. 375/2, role, vše zapsáno v pozemkové knize pro k. ú. V., knihovní vložka 260, ve stavu zápisu ke dni 15. 5. 1948 eventuálně na určení, že nemovitosti parc. č. 339, parc. č. 375/1, parc. č. 375/2, k nimž bylo zapsáno k 15. 5. 1948 vlastnické právo J. B., nebyly nikdy znárodněny a vlastnické právo k těmto nemovitostem nepřešlo na Československý stát se zamítá . Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud především konstatoval, že vztahem restitučních předpisů a obecných právních předpisů v řízeních o vlastnických žalobách a žalobách na určení vlastnického práva se zabývá rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Po podrobné analýze věci z hlediska možnosti postupu podle příslušných ustanovení restitučních zákonů a s přihlédnutím k uvedenému rozsudku uzavřel, že žalobkyně v postavení oprávněné osoby, jejíž nemovitosti, resp. nemovitosti jejího právního předchůdce převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemohla domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, to je § 126 občanského zákoníku (dále ObčZ ), ani určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně naléhavosti právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, ale jeho rozhodnutí z věcného hlediska shledal správným, a proto je potvrdil. K námitce žalobkyně, že nebyla úspěšná v předchozím řízení v restituční věci pro názor, vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1996, č. j. 13 Co 170/96-93, že ke znárodnění a tedy přechodu vlastnického práva z právního předchůdce na stát nedošlo, odvolací soud uvedl, že neuplatnila nárok na vydání věci podle § 6 odst. 1 či 2 zákona č. 87/1991 Sb, ale podle § 2 odst. 3 ve spojení se zákonem č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, přičemž prvořadým důvodem jejího neúspěchu byl nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného subjektu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolací důvod opírá o § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že judikaturou nebyl dosud podle jejího názoru řešen případ, kdy by restituční žalobě oprávněné osoby nebylo obecným soudem vyhověno proto, že věc nikdy nepřešla do vlastnictví státu a tak nebyl dán restituční titul a oprávněná osoba tak byla v zásadě odkázána na uplatnění svého nároku postupem podle obecných předpisů, načež její vlastnická žaloba byla zamítnuta s opačným odůvodněním jiného soudu s tím, že nárok měl být řešen podle restitučních předpisů. Dále uvádí, že v praxi Nejvyššího soudu nebyl řešen rozdíl mezi převzetím držby na základě nulitního právního úkonu státu oproti převzetí věci státem bez právního důvodu. Poukazuje na to, že soud prvního stupně, který žalobu zamítl, dospěl k závěru, že ke znárodnění majetku otce žalobkyně došlo v rozporu s právními předpisy a že se necítí být vázán závěrem obsaženým v rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 6. 1996, č. j. 13 Co 170/96-93, kterým byl restituční nárok žalobkyně odmítnut s odůvodněním, že ke znárodnění majetku nedošlo, a tak není naplněn žádný zákonem vyjmenovaný restituční titul včetně titulu převzetí věci státem bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odlišným věcným zdůvodněním. Shrnuje, že v předchozím mnohaletém sporu uplatnila restituční návrh podle uvedeného zákona, tento nárok byl zamítnut s tím, že k restituci není právní důvod, neboť ke znárodnění majetku nedošlo. Ke zvratu tohoto závěru přes odvolání, obnovu řízení ani ústavní stížnost nedošlo; proto podala vlastnickou žalobu s odůvodněním, že nedošlo-li ke znárodnění otcova majetku a není dán restituční titul, jak výslovně konstatoval Městský soud v Praze v rozsudku z 19. 6. 1996, musí být dán naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí nemovitostí. Vlastnická žaloba byla ale zamítnuta s konstatováním, že svůj nárok měla uplatnit podle restitučního zákona. Dovolatelka odkazuje na jedno ze svých podání, kde podrobně vyložila, kde se nachází hranice, kdy se lze domáhat vlastnického práva vlastnickou žalobou a kdy je tento postup vyloučen. Vlastnická žaloba mimo či vedle restituce je přípustná pouze tehdy, jestliže se existence vlastnického práva odvíjí od nulitního, bezprávního postupu státu v rozhodném období, jenž byl chápán jako nulitní a bezprávní i podle tehdejšího posuzování, současně za splnění podmínky, že nápravu tohoto stavu nebylo objektivně možno zjednat žádným ze speciálních postupů, jež vymezovaly restituční předpisy. V tomto směru v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1393/97 a kromě dalšího uzavírá, že na základě nulitního právního úkonu nemohlo vůbec dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem a ty zůstaly stále ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje i v tom, že tento soud konstatoval, že žalobkyně uplatnila restituční nárok podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., zatímco jej měla uplatnit podle § 6 odst. 2 tohoto zákona, čímž měla být vyvrácena obrana žalobkyně, že svůj restituční nárok uplatnila a po provedeném řízení soudy dospěly k závěru, že nárokovaný majetek restituci nepodléhal, neboť vlastnické právo z otce žalobkyně na stát nepřešlo. V této souvislosti dodává, že v prekluzivní lhůtě podala 12. 9. 1991 výzvu k vydání nemovitostí ve smyslu § 5 zákona č. 87/1991 Sb., a to jak vůči povinné osobě, tak vůči Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Podstatnou náležitostí výzvy bylo uvedení způsobu převzetí věci státem a nikoliv konkretizace zákonného restitučního titulu a nelze přičítat k tíži žalobkyně, že původně specifikovala restituční titul odlišným způsobem, než jak po třináctiletém vývoji v dané právní oblasti učinil soud v současnosti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání ve vztahu k argumentaci žalobkyně předně připomíná, že odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v předcházejícím restitučním řízení neuplatnila nárok na vydání věci podle § 6 odst. 1 či 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale nárok podle § 2 odst. 3 tohoto zákona ve spojení se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, když prvořadým důvodem jejího neúspěchu v restitučním řízení byl nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného subjektu. Oponuje všem výhradám uplatněným dovolatelkou s odkazy na argumentaci odvolacího soudu, s jehož závěry se ztotožňuje. Namítá, že žalobkyně řádně neuplatnila svůj nárok v souladu s restitučními zákony, v prekluzívní lhůtě jimi stanovené; skutečnost, že v důsledku toho její nárok zanikl, nelze obcházet určovací žalobou. Uvádí, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dovolací soud otázku aplikace restitučních předpisů řešil, ani podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl; shledá-li dovolání přípustným, navrhuje jeho zamítnutí.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v posouzení postupu v případě, že žalobkyně včas a řádně uplatnila restituční nárok, jeho žaloba byla poté zamítnuta s odůvodněním, že v důsledku vad při řízení o znárodnění nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát, žalobkyně poté podala vlastnickou žalobu a ta byla zamítnuta s tím, že žalobkyně měla ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 uplatnit nárok na vydání věci přešlé na stát bez právního důvodu v restitučním řízení.

Pokud by takový stav skutečně nastal, šlo by o otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by bylo nutno dovolání připustit. Tak tomu však v dané věci nebylo.

Dovolatelka uplatnila nárok na finanční náhradu za předmětné pozemky, které byly jejímu otci znárodněny, a to podle § 2 odst. 3 restitučního zákona, ve kterém se uvádí: V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona .Tímto zvláštním zákonem pak byl zákon č. č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby. K předpokladům pro vyhovění žalobě patřilo, že k přechodu majetku na stát v důsledku vyvlastnění skutečně došlo, že nebyla vyplacena náhrada za znárodnění a že nárok byl uplatněn proti pasivně legitimované osobě (pokud by k přechodu na stát nedošlo, bylo by třeba žalovat na vydání věci). Řízení o tomto nároku bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 2/93 a bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1996, sp. zn. 13 Co 170/96; v tomto rozsudku odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nárok neuplatnila proti pasivně legitimovanému subjektu, a již proto bylo na místě žalobu zamítnout; dodal též, že sporný majetek ve skutečnosti na stát nepřešel. Dovolání žalobkyně pak Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 24. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1856/96; dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žaloba byla uplatněna proti nesprávnému subjektu a proto nemohla být úspěšná; úvahami o tom, zda k přechodu na stát došlo či nikoliv, se dovolací soud již nezabýval, neboť v důsledku podání žaloby proti nesprávnému subjektu nemohlo být žalobě vyhověno bez ohledu na to, zda tento majetek na stát přešel či nikoliv. Na tyto skutečnosti stručně upozornil i odvolací soud v tomto řízení na straně 5 napadeného rozsudku.

Věc se nemá tedy tak, že dovolatelka by uplatnila restituční nárok na vydání věci, žaloba by byla zamítnuta s tím, že k přechodu vlastnictví na stát nedošlo, a poté by uplatnila vlastnickou žalobu, ale spočívá v tom, že dovolatelka uplatnila žalobu na vyplacení náhrady za provedené vyvlastnění, žaloba byla zamítnuta především proto, že byla podána proti subjektu, který nebyl (podle názoru soudů o věci rozhodujících) pasivně legitimován a dovolatelka poté podala žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem. Za této situace se plně uplatní dosavadní judikatura Nejvyššího soudu týkající se vztahu restitučních a vlastnických žalob: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 649/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 20/2004). Sama žalobkyně vycházela z toho, že znárodňovací výměr nebyl vydán; tudíž muselo jít o převzetí věci bez právního důvodu. O tom, že o převzetí věci bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 restitučního zákona) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, není pochyb (viz R 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Je třeba dodat, že skutečnost, že snad dovolatelka řádně vyzvala povinnou osobu k vydání věci není rozhodující, pokud posléze nárok plynoucí z této výzvy též řádně neuplatnila u soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně, která nebyla úspěšná, povinna uhradit žalované náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. září 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu