22 Cdo 2169/2012
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 2169/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. Ing. I. Z. , zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, proti žalovaným: 1) B. Š. , 2) E. Š. , zastoupeným Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jeronýmova 814, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 90/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 21 Co 306/2011-149, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 21 Co 306/2011-149, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 7 C 90/2009-129, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 1011 v katastrálním území N., obci T. p. O., zaměřeného geometrickým plánem ze dne 10. března 2009, vypracovaným Ing. Z. M., který je nedílnou součástí rozsudku (dále i jen ,,předmětný pozemek ). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník pozemku parc. č. st. 50, který mu byl spolu s dalšími nemovitostmi navrácen v restituci jako právnímu nástupci svých rodičů, a to na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. března 1998. Žalovaní mají ve společném jmění manželů v katastru nemovitostí zapsán pozemek parc. č. st. 51, který nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 25. února 1974. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že předmětný pozemek byl původně součástí pozemku žalobce a nikoliv pozemku žalovaných. Podle katastrální mapy ze dne 1. ledna 2007 byl již předmětný pozemek zakreslen jako součást pozemku žalovaných. V roce 1991 došlo ohledně pozemku parc. č. st. 51 a parc. č. st. 50 k obnově katastrálního operátu s tím, že právní předchůdce žalobce JZD Orlice souhlasilo se změnou hranice pozemků, což se týkalo i předmětného pozemku. Fakticky slouží jen ke vstupu žalobce do jeho domu z veřejné komunikace. Žalovaní předmětný pozemek nikdy neužívali a nechodili přes něj, pouze přes něj přejížděli automobilem skrze bránu ve svém plotu. V roce 1974 zjistil žalovaný 1) nahlédnutím do pozemkové mapy, že je předmětný pozemek zapsán jako součást pozemku parc. č. st. 50 ve vlastnictví žalobce. V roce 1990 pak zjistil, že předmětný pozemek je již zakreslen jako součást jeho pozemku.
Soud prvního stupně konstatoval, že je dán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Předeslal, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem. Vymezení parcely je pouze evidenční záležitostí a nemůže mít vliv na vlastnické právo k pozemku. Vyšel dále z ustálené judikatury dovolacího soudu, podle které pokud dojde ke zpřesnění evidenčních údajů v katastru nemovitostí, neznamená to, že by zaniklo vlastnické právo k pozemku, který byl dosud zahrnut do parcely. Shledal proto zcela bezpředmětnou námitku žalovaných, že právní předchůdce žalobce JZD Orlice souhlasilo se změnou hranice pozemku. Soud prvního stupně se však zabýval podrobně námitkou žalovaných o vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Konstatoval však, že žalovaní nemohli být v dobré víře, neboť žalovaný 1) sám doznal, že v roce 1974 zjistil nahlédnutím do pozemkové mapy, že předmětný pozemek je zakreslen jako součást pozemku žalobce. Vyhlášení obnovy operátu spolu s jemu předcházejícím souhlasem JZD Orlice nemohlo na vlastnictví pozemku ničeho změnit, což muselo být žalovaným zřejmé. Navíc značná část pozemku nebyla žalovanými ani užívána, neboť užívali jen část předmětného pozemku, přes který vjížděli svým vozidlem.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud ) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 21 Co 306/2011-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na určení, že je žalobce vlastníkem předmětného pozemku, zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Vyšel však z toho, že ten, kdo se dovolává nesouladu údaje zapsaného v katastru nemovitostí se skutečností, musí skutečný stav prokázat. Pozemek, který získal žalobce v restituci, byl v rozhodnutí pozemkového úřadu označen jako pozemek parc. č. st. 50. Podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit nic jiného, než že se žalobce stal vlastníkem pozemku parc. č. st. 50 tak, jak byl geometricky i polohově určen a zobrazen v katastrální mapě. V době vydání rozhodnutí pozemkového úřadu byl předmětný pozemek součástí pozemku parc. č. st. 51. Žalobce se tak nemohl stát na základě rozhodnutí pozemkového úřadu vlastníkem předmětného pozemku. Ačkoliv soud prvního stupně správně vyšel z toho, že obnova katastrálního operátu nemůže mít za následek změnu právních vztahů k nemovitostem, neuvážil, že k obnově katastrálního operátu došlo ještě dříve, než žalobce pozemek parc. č. st. 50 nabyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť zakládá nepřiměřenou tvrdost, která je v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že žalovaní nikdy neměli námitky k tomu, že užívá předmětný pozemek, který mu sloužil jako vchod do jeho stavby. Dovolatel zastává názor, že vlastnické právo mohl i vydržet, neboť byl v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří. Závěr odvolacího soudu, který konstatoval, že žalovaní nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy, podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaní nemohli vlastnické právo k předmětnému pozemku ani vydržet, neboť věděli, že v roce 1974 byl zapsán průběh hranice jinak. Dovolatel v dovolání brojil také proti výši náhrady nákladů řízení.
Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyli uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 51 spolu s předmětným pozemkem. Nesouhlasili s tvrzením dovolatele, že vlastnické právo vydržel. Pokud byl předmětný pozemek zapsán v katastru nemovitostí jako součást pozemku žalovaných již od obnovy katastrálního operátu, mohl se dovolatel nahlédnutím do katastru nemovitostí o této skutečnosti dozvědět. Proto nemohl být v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží. Naopak žalovaní byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku, který také více než 10 let užívali.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. listopadu 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je zčásti důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobci nesvědčí, neboť rozhodnutím pozemkového úřadu mu byl vydán toliko pozemek označený jako stavební parcela č. 50 v katastrálním území N., jenž nebyl vymezen odchylně od katastru . Odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit, než že se žalobce na základě rozhodnutí pozemkového úřadu stal spoluvlastníkem pozemku st. p. č. 50, tak jak byl aktuálně geometricky a polohově určen a zobrazen v katastrální mapě . V této souvislosti uzavřel, že bylo přitom prokázáno a nestalo se ani sporným, že v době rozhodnutí pozemkového úřadu byl pozemek st. p. č. 1101 geometricky a polohově určen a zobrazen v katastrální mapě tak, že se v pozemku st. p. č. 50 nenalézal, ale nalézal se v pozemku st. p. č. 51 . Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil rozlišení mezi pozemkem a parcelou s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 344/1992 Sb. a poukázal též na dosah ustanovení § 20 zákona č. 344/1992 Sb.
S tímto pro věc určujícím závěrem dovolatel v dovolání žádným způsobem nepolemizuje a neuvádí k němu žádnou argumentaci, jež by mohla být zpochybněním těchto stěžejních závěrů odvolacího soudu. Je-li oprávněn dovolací soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání, zůstává tento závěr odvolacího soudu mimo přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Dovolatel v dovolání především namítá, že odvolací soud měl své odůvodnění pro změnu rozsudku zaměřit na úvahu aplikace ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě a zvážit své rozhodnutí a to tak, že současné rozhodnutí odvolacího soudu znamená pro žalobce nepřiměřenou tvrdost, která je v rozporu s dobrými mravy , přičemž odkazuje v této souvislosti na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Tato námitka není důvodná.
Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006, pod pořadovým č. C 3318).
Dovolatel ovšem přehlíží, že v předmětné věci žalovaní žádné právo žalobou neuplatňují, ale určení vlastnického práva se domáhá žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu pouze deklaruje, že žalobce vlastníkem předmětného pozemku není a tento závěr ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. poměřovat nelze.
Nadto poukazuje dovolací soud na skutečnost, že rozpor s dobrými mravy vytýká dovolatel fakticky samotnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obdobných východisek vychází soudní praxe i ve vztahu k námitkám používajícím argumentaci, podle níž je v rozporu s dobrými mravy i samotné vydané rozhodnutí soudu. I v těchto případech je aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. odmítána s argumentem, podle nějž námitka, že rozhodnutí soudu je v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 3426). Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010, uveřejněné na internetových stránkách - www.nsoud.cz ).
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že vydaný rozsudek opírá pouze o obecné náležitosti, které předložili žalovaní. Soud v průběhu řízení nikterak nepoučoval strany o svých nárocích a oprávnění . Protože tato námitka není nijak blíže konkretizována, není dovolacímu soudu zřejmé, v čem případné pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřuje a jakou konkrétní výhradu vůči postupu odvolacího soudu uplatňuje.
Dovolatel v dovolání dále poukazuje souhrnně řečeno na okolnost, že odvolací soud akceptoval tvrzení a důkazy žalovaných, jimiž prokazovali nabývací titul k předmětnému pozemku. V této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s tvrzeními žalovaných o tom, jakým způsobem měla být předmětná parcela užívána; vyjádření a stanoviska žalovaných považuje dovolatel za naprosto nepravdivá a účelová s tím, že odvolací soud neumožnil, aby se k jejich odvolání řádně vyjádřil, čímž mu byl znemožněn řádný proces před odvolacím soudem.
Obecnost této výhrady neumožňuje posouzení případné konkrétní vady v postupu odvolacího soudu. Dovolatel nicméně přehlíží, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o existujícím nabývacím titulu svědčícím žalovaným, ale naopak na absenci právního titulu, jenž by svědčil z hlediska nabytí vlastnického práva žalobci. Uvedená výhrada dovolatele je ostatně vnitřně rozporná; na straně jedné vytýká odvolacímu soudu, že neumožnil žalobci reagovat na odvolání žalovaných případným vyjádřením žalobce, v jiné části dovolání však zdůrazňuje, že odvolací soud v průběhu odvolacího řízení předčítal odvolání žalovaných a vyjádření žalobce k odvolání .
Naprostá obecnost neumožňující posouzení konkrétní výhrady vůči postupu odvolacího soudu je spojena i s výhradou, že při hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v průběhu odvolacího řízení najevo a odvolací soud na ně nikterak nereagoval, neboť k výrokům, které nebyly projednány u soudu I. stupně se nevyjadřoval a nezaujal své stanovisko . Jestliže tato námitka není nijak blíže rozvedena, není dovolacímu soudu zřejmé, v čem dovolatel konkrétně spatřuje nesprávnost postupu odvolacího soudu.
Dovolatel dále namítá, že ve věci se prvořadě jedná o ust. § 80 písm. c) OSŘ, protože naléhavý právní zájem spatřuje v tom, aby vchod do jeho nemovitosti nebyl nikým rušen a napadán . Ani zde není dovolacímu soudu jakkoliv zřejmá relevance uvedené námitky, neboť soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ má.
Dovolatel dále napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přesto je však dovolání důvodné.
Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Dovolatel učinil součástí dovolání také obsáhlý popis skutkových okolností sporu mezi účastníky, v němž popisuje způsob užívání předmětného pozemku a uzavírá, že kromě tvrzení o nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě rozhodnutí pozemkového úřadu jsou splněny i podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku vydržením ve smyslu ustanovení § 134 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 443/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5773, vyložil, že v případě uplatnění námitky vydržení vlastnického práva je soud povinen se touto námitkou zabývat z pohledu všech do úvahy přicházejících právních úprav týkajících se vydržení. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplývá, že uplatnění námitky vydržení vlastnického práva musí vést soud k tomu, aby se v řízení touto námitkou zabýval a v rozhodnutí se s ní vypořádal.
Dovolatel sice v dovolání zdůrazňuje možné vydržení vlastnického práva a k tomu uvádí příslušná skutková tvrzení, dovolací soud však nemohl přehlédnout, že již u prvního jednání před soudem prvního stupně dne 11. října 2010 žalobce v rámci doplnění žalobních tvrzení vymezil skutková tvrzení týkající se užívání předmětné parcely a výslovně se dovolával vydržení vlastnického práva k předmětné parcele.
Odvolací soud se však tvrzeným vydržením vlastnického práva žalobcem žádným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval a s touto námitkou se ani nijak nevypořádal. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a k níž musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.; v dalším řízení se proto bude zabývat tvrzeným vydržením vlastnického práva ze strany žalobce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu