22 Cdo 2168/2013
Datum rozhodnutí: 11.06.2014
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 7 odst. 2 předpisu č. 13/1997Sb.




22 Cdo 2168/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. N. B., zastoupené Mgr. Bernardem Urbanem advokátem se sídlem Lanškrouně, Pivovarské náměstí 557, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o odstranění betonových panelů a kamenné drti z pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 36/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 24 Co 236/2011-212, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 24 Co 236/2011-212, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 3. května 2011, č. j. 5 C 36/2005-184, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Semilech ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. května 2011, č. j. 5 C 36/2005-184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit betonové panely a kamennou drť z pozemků parc. č. 2349 a 2352 v k. ú. R. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zmíněné pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně. Přes tyto pozemky vede cesta účelová komunikace, kterou žalovaný užívá k přístupu ke svému domu a k pozemkům. Na cestě se nacházejí položené betonové panely a kamenná drť, které tam umístil žalovaný v roce 2004, v době, kdy dosloužily dřevěné pražce položené na cestu v roce 1974. Soud dovodil, že spolehlivě lze zjistit způsob užívání cesty a její charakter od roku 1956, kdy cesta sloužila k dopravní obslužnosti nejenom účastníkům, ale i neurčitému okruhu třetích osob, kterým majitelé pozemků v užívání nebránili. Postupně byl charakter měněn tak, aby odpovídal změně dopravních prostředků včetně těch, které užívalo myslivecké sdružení a JZD.
Soud prvního stupně považoval jak betonové panely, tak kamennou drť za součást pozemku; odmítl argumentaci, že o účelovou komunikaci nejde. Existence účelové komunikace podle něj oprávnila žalovaného k uvedeným zásahům.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 24 Co 236/2011-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná stejně jako jeho právní posouzení. Dospěl k závěru, že předmětnou cestu lze považovat za účelovou komunikaci ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ( ZPK ). Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že bez ohledu na to, zda předmětná cesta je či není účelovou komunikací, má právo domáhat se po žalovaném ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. odstranění betonových panelů, které žalovaný umístil na předmětnou komunikaci. Soud zaujal názor, že pokud na účelové komunikaci byly v roce 1974 s konkludentním souhlasem vlastníka komunikace položeny k jejímu zpevnění železniční pražce, které později v roce 2004 žalovaný nahradil betonovými panely, nedošlo k zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Betonové panely ani vrstvy živičného kamene nelze považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávním, protože jsou toliko způsobem ztvárnění či zpracováním jejího povrchu. Za situace, kdy byl povrch účelové komunikace toliko zpracován, se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá, o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně namítá, že soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, na základě kterého vydal nesprávné rozhodnutí a tím došlo k porušení jejího vlastnického práva. Odvolací soud předmětnou cestu nesprávně posoudil jako účelovou komunikaci, ačkoliv nesplňuje dva základní předpoklady pro její vznik, a to souhlas vlastníka nemovitosti a ničím nenahraditelnou komunikační potřebu; tyto argumenty dále rozvíjí.
Mimo jiné namítá, že souhlas vlastníka pozemků parc. č. 2349 a parc. č. 2352 k užívání žalovanému ani jeho předkům nebyl nikdy dán. Od roku 1953 byly pozemky začleněny do družstevního užívání a cesta byla bez souhlasu vlastníka příležitostně užívána družstvem k průjezdu na pozemky žalovaného. Od té doby zůstalo právním předchůdcům žalobkyně tzv. holé vlastnictví a neměli možnost se proti užívání cesty bránit. S položením železničních pražců na cestu v roce 1974 právní předchůdkyně žalobkyně nesouhlasila a bezúspěšně se obrátila na tehdejší národní výbor. Ihned po obnovení plného vlastnictví pozemků v roce 1990 se začala bránit proti neoprávněnému užívání svých pozemků. Z listinných důkazů vyplývá, že se přinejmenším snažila o odstranění železničních pražců položených na cestu, které zamořovaly její zdroj pitné vody studnu, která se nachází v blízkosti cesty. Před položením betonových panelů v roce 2004 se železniční pražce již na cestě nenacházely - vlivem času se rozpadly. Právní předchůdkyně žalobkyně upozornila žalovaného, že si jejich položení na cestu nepřeje. Její nesouhlas však žalovaný nerespektoval. To vyústilo až k podání žaloby u soudu.
I pokud by byl závěr odvolacího soudu o existenci účelové komunikace správný, s čímž žalobkyně nesouhlasí, nemůže být jejími uživateli měněna a její povrch libovolně upravován. Nelze pominout, že i tehdy by byla účelová komunikace ve vlastnictví žalobkyně, a tedy není možné, aby třetí osoby s touto cestou libovolně nakládaly, svévolně ji rozšiřovaly, uzpůsobovaly a měnily. Z provedených důkazů je zřejmé, že cesta byla do roku 1974 pouze místy zpevněna kamennou drtí a v takovém rozsahu by v případě veřejnoprávního užívání měla být užívána. Železniční pražce a posléze betonové panely položil na pozemky žalovaný bez souhlasu právních předchůdců žalobkyně, přičemž pražce byly položeny v době užívání pozemků družstvem, kdy vlastníci pozemků neměli možnost se bránit. Zákon o pozemních komunikacích zakotvuje pouze veřejnoprávní oprávnění osob k užívání takové komunikace jako cesty, ale nikoliv jakékoliv další oprávnění např. ke stavebním či jiným úpravám, toto právo náleží vlastníku pozemku. I v případě, že by se jednalo o účelovou komunikaci, mělo by být žalobnímu návrhu žalobkyně vyhověno, neboť jde o ochranu jejího vlastnického práva. Soudy se měly zabývat otázkou, zda případné veřejné užívání nezaniklo, protože cestu již po mnoho let užívá pouze žalovaný, který tím uspokojuje svůj soukromý zájem, a nikoliv neomezený okruh uživatelů.
Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že betonové panely a kamenná drť nejsou věcí v právním smyslu, jde pouze o ztvárnění pozemku, a proto se nemůže domáhat jejich odstranění. Soudy nezkoumaly, zda jde o věci samostatné či nikoliv, tedy zda jde tyto věci oddělit od jiné věci, aniž by se tím tato věc znehodnotila. Podle názoru žalobkyně se jedná o samostatné věci oddělitelné od pozemku, aniž by tím byl znehodnocen, o jejichž odstranění lze v tomto řízení rozhodovat. A i kdyby se nejednalo o samostatné věci, může se vlastník pozemku domáhat jejich odstranění. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1911/2000. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s tvrzením žalobkyně, že nebyl dán souhlas vlastníka k užívání účelové komunikace. Právní předchůdci žalobkyně dali konkludentní souhlas s úpravou cesty v době položení železničních pražců. Jejich právní nástupci jsou tímto souhlasem vázáni a nemohou jej odvolat. Vlivem času pražce odehnívaly, proto přistoupil k opravě cesty a nahradil je betonovými panely, které tak nepodléhají vlivům počasí a činí cestu sjízdnou i na podzim a v předjaří, kdy je okolí velmi podmáčené. Nežádal k této výměně souhlas žalobkyně, protože její souhlas nebyl potřebný k opravě nebo k údržbě komunikace k zajištění její sjízdnosti. Má za to, že správně soud posoudil i další znak veřejné účelné komunikace, kterým je existence nutné komunikační potřeby. Dřevěné železniční pražce byly na komunikaci v její horní části umístěny z nutné údržby v roce 1974 a v tomto stavu se cesta užívala až do roku 2003, kdy je postupně nahradil betonovými panely z důvodu, že cesta byla v havarijním stavu. Upravil tak a zpevnil pouze povrch pozemků, aby zajistil jejich sjízdnost. Tím došlo ke ztvárnění povrchu účelové komunikace a k jejímu zkvalitnění. Jednalo se o nezbytnou nutnou opravu, kterou byl zhodnocen povrch pozemků. Koridor účelové komunikace ani její šířka ani výška nebyly změněny. Podle stavebního úřadu se jednalo o souvislou údržbu účelové komunikace a tyto práce nevyžadovaly stavební povolení ani ohlášení. Žalovaný je toho názoru, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť v situaci, kdy jde o jedinou přístupovou komunikaci k jeho nemovitosti, by odstranění zpevnění znemožnilo, aby se ke své nemovitosti dostal. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb. a podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolací soud projednal rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dalším uplatněným dovolacím důvodem, týkajícím se existence účelové komunikace se nezabýval, viz níže) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, pokud v něm jde o otázku, zda uživatelé účelové komunikace smějí bez souhlasu vlastníka pozemku provádět její úpravy.

Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Účelová komunikace, je pozemní komunikací (§ 2 odst. 2 ZPK). Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba (§ 9 odst. 1 ZPK, věta druhá). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen obecné užívání ), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§ 19 odst. 1 ZPK).

Zákon o pozemních komunikacích zakotvuje právo obecného užívání účelových komunikací; nebylo-li omezeno zákonem předvídaným způsobem (např. § 7 odst. 2 ZPK), může takovou komunikaci každý, tedy i žalovaný, užívat k uspokojení naléhavé komunikační potřeby, která je podmínkou trvání účelové komunikace v případech, že vlastník s její další existencí již nesouhlasí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, publikovaný např. na www.nsoud.cz ). Zákon o pozemních komunikacích však neopravňuje uživatele pozemku, sloužícího jako účelová komunikace, k jeho úpravám. Jinak řečeno, vlastník pozemku je povinen trpět jeho užívání soukromými osobami za účelem uspokojení nutné komunikační potřeby, jinak ale není jeho vlastnické právo ve vztahu k těmto osobám nijak omezeno.

To, že úpravy pozemku účelové komunikace - netvoří stavbu ve smyslu občanského práva, na věci nic nemění; jde totiž o neoprávněný zásah do vlastnického práva bez ohledu na to, zda jeho výsledkem je či není stavba. Do vlastnického práva není nikdo oprávněn zasahovat, aniž by k tomu měl právní důvod; pokud tak učiní, je povinen (ve smyslu § 126 odst. 1, resp. § 442 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001) odstranit důsledky neoprávněného zásahu, a to bez ohledu na to, zda se snad obecná cena věci v důsledku zásahu zvýšila (např. někdo bez právního důvodu osází pozemek ovocnými stromy, ovšem jeho vlastník zde chce pěstovat zeleninu). Skutečná škoda tu představuje majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže tedy někdo bez zákonného podkladu zasáhne do práva vlastníka pozemku sloužícího jako účelová komunikace tím, že bez jeho souhlasu na tento pozemek naveze kamennou drť nebo uloží panely, může se vlastník pozemku za splnění zákonných předpokladů domáhat uvedení pozemku do předchozího stavu. Žalobní návrh může být formulován i tak, že žalovaný je povinen odstranit věci, které na pozemek neoprávněně umístil, byť se snad staly jeho součástí; postačí, že jsou objektivně oddělitelné.

K námitce žalovaného, že žalobkyně vykonává právo na odstranění následku zásahu do vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, se poznamenává, že odvolací soud tuto otázku neposuzoval; proto se jí nelze zabývat v dovolacím řízení, které má přezkumný charakter.

Jestliže soudy v dané věci dovodily právo žalovaného navézt na pozemek tvořící účelovou komunikaci kamennou drť či položit betonové panely jen proto, že podle jejich zjištění mělo jít o účelovou komunikaci, aniž by uvedly, o jaké zákonné ustanovení svůj právní názor opírají, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2) písm. b) o. s. ř., a to bez ohledu na to, zda o účelovou komunikaci šlo či nikoliv (touto otázkou se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu