22 Cdo 216/2006
Datum rozhodnutí: 30.09.2008
Dotčené předpisy: § 22 odst. 3 předpisu č. 79/1957Sb.




22

Cdo 216/2006



ROZSUDEK




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobců:
a)

J. V.
,
b) H. H.
,
c) M. V.
,
d) J. V.
,
e) Ing. M. P.
,
f) J. Š.
,
g) A. Š.
,
h) M. Š.
,
ch) O. H.
, všech zastoupených Karlem Hůzlem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, proti žalované
E.ON Česká republika, s. r. o.
, IČ: 25733591, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 40/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2005, č. j. 5 Co 1950/2005-229, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2005, č. j. 5 Co 1950/2005-229, se ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. dubna 2005, č. j. 2 C 40/2002-208, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo odstranit podpěrné body s betonovými patkami na pozemku parc. č. 194/1 v k. ú. S., a ve výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a), b), c) a d) a žalovanou, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. dubna 2005, č. j. 2 C 40/2002-208, v již označeném výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a), b), c) a d) a žalovanou
se zrušují
a věc
se vrací
v tomto rozsahu Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.


II. Ve zbývající části se dovolání
zamítá.




III. Ve vztahu mezi žalobci e), f), g), h) a ch) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




Odůvodnění:

Okresní soud ve Strakonicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 2 C 40/2002-208, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované (původně Jihočeská energetika a. s. České Budějovice, podle usnesení soudu prvního stupně z 25. 2. 2005, č. j. 2 C 40/2002-183, E.ON Česká republika, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 205/16, která zanikla k 1. 4. 2007 bez likvidace sloučením se společností E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, se kterou je jako se žalovanou pokračováno v řízení podle usnesení Nejvyššího soudu z 21. 4. 2008, č. j. 22 Cdo 216/2006-265) byla uložena povinnost odstranit na vlastní náklady elektrické vedení 110 kV, a to vedoucí nad pozemky parcelní č. 27, dále p. č. 194/1, p. č. 269, p. č. 25, p. č. 19, p. č. 18 vše v k. ú. Přední Ptákovice a odstranit podpěrné body s betonovými patkami na pozemku parcel. č. 194/1 a p. č. 19 v k. ú. P. , a rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a), b) a c) jsou spoluvlastníky parc. č. 269, žalobkyně e) je vlastnicí parc. č. 25, žalobci f) a g) jsou spoluvlastníky parc. č. 19, žalobkyně h) a ch) jsou spoluvlastnicemi parc. č. 18 a žalobci a), b), c) a d) jsou spoluvlastníky parc. č. 27 a 194/1 v k. ú. P. V roce 1951 bylo na uvedených pozemcích postaveno vedení vysokého napětí 110 kV. Městský úřad Strakonice, odbor výstavby a životního prostředí, vydal 3. 7. 1996 veřejnou vyhláškou územní rozhodnutí o umístění liniové stavby vedení 110 kV Putim Strakonice, č. stav.: 40330, SO 01 , jejímž účelem měla být také obnova dožívajících vedení vysokého napětí budovaných v letech 1951-1953, a 12. 2. 1997 stavební povolení pro stavbu vedení 110 kV Putim Strakonice , jejíž součástí byla i obnova dožívajícího vedení vysokého napětí v k. ú. P. s využitím trasy stávajícího vedení označená jako SO 02. O zahájení stavebního řízení byli účastníci vyrozuměni veřejnou vyhláškou vyvěšenou na území města Strakonice od 9. 1. 1997 do 29. 1. 1997, přičemž ve lhůtě stanovené do 7. 2. 1997 nebyly uplatněny žádné námitky. Kolaudačním rozhodnutím z 12. 5. 1999, které nabylo právní moci 13. 5. 1999, bylo užívání výše uvedené stavby povoleno. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 166/99 se tehdejší žalobci na právní předchůdkyni žalované domáhali vyklizení pozemků, na kterých se nachází elektrické vedení žalované. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 17. 10. 2001, č. j. 7 Co 3060/2000-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 2. 2. 2000, č. j. 4 C 166/99-32, ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 9. 2000, č. j. 4 C 166/99-62, kterým byla žaloba zamítnuta, s odůvodněním, že žalobou na vyklizení pozemku se nelze domáhat odstranění nemovité stavby. Ze spisu sp. zn. 4 C 166/99 soud prvního stupně zjistil, že stavební práce na pozemcích žalobců započaly 16. 2. 1998 a že k demontování původního vedení došlo až po jejich zahájení. Ze svědeckých výpovědí učiněných v obou řízeních zjistil, že Městský úřad ve Strakonicích při posuzování vztahu žalobců jako vlastníků pozemků a právní předchůdkyně žalované vycházel z existence věcného břemene, které na dotčených pozemcích vázlo na základě zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), a změny prováděné na vedení vysokého napětí v k. ú. P. považoval za jeho rekonstrukci. Podle znaleckého posudku Ing. Libuše Horové z 20. 1. 2005 a jeho dodatku ze 7. 4. 2005 je stávající trasa vedení vysokého napětí v případě pozemku parc. č. 269 shodná s trasou původní, v případě pozemků parcelních čísel 18, 19, 25 a 27 došlo pouze k nepatrným vybočením v rozsahu maximálně 50 cm, pouze u pozemku parc. č. 194/1 je odchýlení 2,74 4,67 m. Celkově došlo ke zmenšení ochranného pásma z původních 18,14 m na nynějších 15,6 m od středu sloupů vedení, pouze u pozemku parc. č. 194/1 přesahuje nynější ochranné pásmo jeho dřívější severní hranici o 2,10 m. Sloup č. 17 nacházející se na pozemku parc. č. 194/1 byl oproti původnímu sloupu č. 145 posunut po trase vedení o 10 m směrem ke sloupu č. 16. Soud prvního stupně danou věc nejprve posoudil podle § 22 až § 26 a § 34 odst. 1 elektrizačního zákona, z nichž dovodil, že ke dni účinnosti tohoto zákona 1. 1. 1958 vzniklo ve prospěch vedení vysokého napětí postaveného v roce 1951 k jím dotčeným pozemkům právo odpovídající věcnému břemeni. Takto vzniklá věcná břemena se nezapisovala do pozemkových knih, neplatily o nich předpisy o promlčení a vydržení a zanikla zrušením vedení. Elektrizační zákon byl 1. 1. 1995 ke dni účinnosti zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, zrušen, přičemž podle § 45 odst. 3 tohoto zákona oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstala nedotčena. Samotný zákon č. 222/1994 Sb. vznik ani zánik věcných břemen neupravoval, a proto bylo třeba vycházet z obecného předpisu, kterým byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ ). Na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že věcné břemeno váznoucí na pozemcích žalobců za účinnosti elektrizačního zákona zaniknout nemohlo, neboť v té době nedošlo ke zrušení vedení. K jeho zániku nedošlo ani za účinnosti zákona č. 222/1994 Sb., neboť nenastala žádná ze skutečností, s nimiž občanský zákoník zánik věcného břemene spojuje (§ 151p ObčZ). Místo původního vedení z roku 1951 nebylo v letech 1998 a 1999 postaveno nové. Dřívější vedení bylo pouze nahrazeno modernějšími stožáry, sloupy a dalším zařízením, přičemž zůstala zachována dosavadní trasa i napětí 110 kV. Odchylky v trase původního a stávajícího vedení, které se ve větší míře projevily pouze na parc. č. 194/1 a které mají svůj původ v technickém řešení, nepovažoval za významné. Modernizací vedení navíc došlo ke zmenšení ochranného pásma, které dřívější hranici přesahuje pouze u pozemku parc. č. 194/1. Za určující znak vymezující liniovou stavbu vedení vysokého napětí soudu prvního stupně považoval její ochranné pásmo. V takovém případě není rozhodné, zda-li v důsledku modernizace dojde k výměně opěrných bodů a sloupů, popřípadě jejich přemístění. Stále se jedná o totožné vedení. Ochranné pásmo současně vymezuje rozsah věcného břemene zatěžujícího dotčené pozemky. Proto došlo-li k nepatrnému vychýlení vedení a zároveň ke zmenšení ochranného pásma, nemohlo být vlastnického právo žalobců omezeno nad rámec věcného břemene, které vzniklo na základě elektrizačního zákona. Skutečnost, že v případě parc. č. 194/1 přesahuje stávající ochranné pásmo, i přes jeho zmenšení, jeho bývalou hranici, nelze posoudit jako změnu poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ, jelikož pozemek je využíván především zemědělsky, čemuž rekonstrukce vedení žádným novým nebo jiným než dřívějším způsobem nebrání. Z uvedených důvodů soud prvního stupně nepovažoval stávající vedení za neoprávněnou stavbu a nepostupoval podle § 135c ObčZ.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 5 Co 1950/2005-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním posouzením soudu prvního stupně. S ohledem na skutečnosti, že předmětné vedení je liniovou stavbou a že pozemky žalobců, dotčené věcným břemenem, spolu ve všech případech nesousedí, poukázal na obtížnou vykonatelnost žalobci navrhovaného rozhodnutí. K námitce žalobců, že v důsledku demontování původního vedení vysokého napětí, postaveného v roce 1951, zaniklo věcné břemeno podle elektrizačního zákona, odkázal na dokazování provedené před soudem prvního stupně, z něhož vyplynulo, že k výměně dřívějšího vedení došlo až poté, kdy již byly zahájeny stavební práce na vedení novém.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) odvolacímu soudu vytýkají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje rozsah práv a povinností vyplývajících z věcného břemene. Nesouhlasí se závěrem, že stavba stávajícího vedení byla pouze rekonstrukcí a nikoliv novou stavbou, přičemž poukazují na učiněná zjištění, že předešlé vedení bylo zcela demontováno a nahrazeno novým, které má jiné konstrukční řešení, jiné opěrné body a odlišnou trasu, i na vydané stavební povolení a skončenou životnost původního vedení. I v případě, že věcné břemeno vzniklé na základě elektrizačního zákona nezaniklo, byla žalovaná oprávněna dotčené pozemky zatěžovat pouze v rozsahu původně povolené stavby. Došlo-li tak k odchýlení trasy vedení a změně v umístění opěrných bodů, překročila žalovaná svá oprávnění a nepřípustně zasáhla do práv žalobců.

Z ustanovení § 45 zákona. č. 222/1994 Sb. dovozují, že za účinnosti tohoto zákona zůstala zachována nejen věcná břemena vzniklá na základě zákona č. 79/1957 Sb., ale i původní rozsah ochranných pásem, který stanovilo nařízení vlády č. 80/1957 Sb. Ochranné pásmo je tak menší pouze u staveb nových. Z toho vyplývá, že pokud bylo vedení rekonstruováno, ochranné pásmo nyní zatěžuje jiné části pozemků než dříve. Nesouhlasí ani s názorem, že ochranné pásmo vymezuje samotné vedení, toliko jej kopíruje v rozsahu stanoveným zákonem. Vzniklé odchylky nepovažují za minimální ani odůvodnitelné moderním přístupem k technickým řešením výstavy vedení vysokého napětí. Věcné břemeno má jednoznačně vymezený rozsah, přičemž nutnost rekonstrukce nebo uplatnění nových technologií nemohou být důvody k jeho překračování a neoprávněným zásahům do vlastnických práv.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.



Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolaní proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť jím byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť otázka zániku věcného břemene provozovat elektrické vedení v důsledku zrušení tohoto vedení podle § 22 odst. 3 elektrizačního zákona nebyla dosud judikaturou řešena.


Podle § 22 odst. 1 elektrizačního zákona elektrickým podnikům přísluší právo stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolení stavby vedení, zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přetínat nemovitosti vodiči a umisťovat na nich vedení.


Podle § 22 odst. 3 elektrizačního zákona oprávnění podle odstavce 1 vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají zrušením vedení.



Podle § 22 odst. 5 elektrizačního zákona povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.


Podle § 26 odst. 1 elektrizačního zákona věcná břemena podle ustanovení § 22 postihují i národní majetek; nezapisují se do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy o vydržení a promlčení.


Podle § 34 odst. l elektrizačního zákona dnem účinnosti tohoto zákona vznikají oprávnění a povinnosti podle §§ 22 až 26 i ve prospěch vedení (§ 22 odst. 1 písm. a/) ve správě energetických podniků, která byla zřízena před dnem počátku účinnosti tohoto zákona.


I když uvedený zákon označoval omezení vlastníků nemovitostí trpět zřízení elektrického vedení a jeho provozování jako věcná břemena, nelze přehlédnout, že nešlo o omezení soukromoprávní. Tato omezení vznikla ze zákona a zatížila nemovitosti z důvodu veřejného zájmu na rozvodu elektřiny jako energie všeobecně potřebné. To vyjádřil § 1 zákona tak, že rozvoj výroby a rozvodu elektřiny a jejího užívání je jedním ze základních předpokladů pro dosažení vyšší technické úrovně výroby, a tím i hmotné a kulturní úrovně obyvatelstva.



Vznik oprávnění zřizovat a provozovat elektrické vedení spojoval § 22 odst. 3 elektrizačního zákona s povolením ke stavbě tohoto vedení, to znamená pro vedení určitého napětí, jehož trasa byla vymezena stavebním projektem (§ 9 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a § 17 nařízení vlády č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, § 2 zákona č. 87/1958 Sb., stavební řád), vycházejícím z územního rozhodnutí, nebo s územním rozhodnutím (§ 39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon).


Jestliže oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím pozemku vzniklo pro vedení určitého napětí a vymezenou trasu, přičemž vznik tohoto oprávnění vyplýval z veřejného zájmu na jeho existenci, nelze § 22 odst. 3 elektrizačního zákona, který stanoví, že oprávnění zaniká zrušením vedení, vyložit jinak, než že jde o situaci, kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat. Pak samotná skutečnost, že v původní trase došlo k výměně elektrického vedení téhož napětí, zánik oprávnění zřídit a provozovat vedení na cizím pozemku způsobit nemohla. Takovému záměru zákonodárce nasvědčuje i úvaha, že (v době účinnosti tohoto zákona) by v opačném případě povolením stavby sice vzniklo věcné břemeno nové , ale jinak zcela totožné. Na těchto závěrech nic nemění, že § 56 písm. g) zákona č. 50/1976 Sb. stanovil, že stavební povolení není třeba u stavebních úprav elektrických vedení bez omezení napětí, pokud se nemění jejich trasa, a že podle rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 1. 2006, sp. zn. 7 Ca 1/2005 a rozsudku Nejvyššího správního soudu z 31. 3. 2008, sp. zn. 8 As 20/2006, publikovaných pod R 1600 a 1601/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se za změnu stavby nepovažuje úplná výměna stavebních stožárů elektrického vedení, včetně nového osazení takových stožárů, ale že jde o stavbu novou, která vyžaduje stavební povolení nové.


Pro daný případ z výše uvedených závěrů vyplývá, že oprávnění zřizovat a provozovat elektrické vedení na pozemcích žalobců, u nichž došlo k výměně elektrického vedení v původní trase a kvalitě (odchylku 20 - 50 cm nelze považovat za významnou i vzhledem k tomu, že jde pozemky zemědělsky využívané), vzniklé podle § 22 odst. 1 a 3 a § 34 odst. 1 elektrizačního zákona jako legální věcné břemeno, dosud trvá a o zásahu do vlastnického práva žalobců neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c ObčZ nelze uvažovat.



Na pozemku parc. č. 194/1 se elektrické vedení od původní trasy odchýlilo v rozsahu 2,74 - 4,67 m. Pak nelze dospět k jinému závěru, než že původní vedení bylo zrušeno a postaveno vedení nové. Úvahy o ochranném pásmu nejsou případné, neboť ochranné pásmo je vymezeno trasou elektrického vedení, a nikoli tak, že by trasa vedení byla vymezena ochranným pásmem.



Podle zjištění soudu prvního stupně bylo rozhodnutí o umístění stavby vedení na tomto pozemku vydáno v roce 1996, stavební povolení v roce 1997 a stavba dokončena v roce 1999. Právní vztah vlastníků tohoto pozemku a vlastníka elektrického vedení nelze již posuzovat podle elektrizačního zákona, neboť ten byl s účinností od 1. 1. 1995 zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a Státní energetické inspekci. Zákonem č. 83/1998 Sb., který nabyl účinnosti 1. 7. 1998, byl změněn a doplněn zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, a změněny a doplněny některé další zákony, mimo jiné i zákon č. 222/1994 Sb. S účinností od 1. 1. 2001 byl zákon č. 222/1994 Sb. zrušen zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správný s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně odstranění podpěrných bodů s betonovými patkami na pozemku parc. č. 194/1. V tomto výroku a navazujícím výroku o nákladech odvolacího řízení byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i předmětný výrok rozsudku soudu prvního stupně a související výrok o nákladech řízení a věc byla tomuto soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ), jinak bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).


Žalovaná byla v dovolacím řízení ve vztahu k žalobcům e), f), g), h) a ch) úspěšná, příslušela by jí proto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2008

JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.

předsedkyně senátu