22 Cdo 2153/2013
Datum rozhodnutí: 12.12.2013
Dotčené předpisy: předpisu č. 107/2006Sb., § 696 obč. zák.



22 Cdo 2153/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně INTERDOMUS, a. s. se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, IČO: 45240990, zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem v Praze 3, K lučinám 2488/12, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 67,373.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 33/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č. j. 14 Co 453/2012-321, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. 20 C 33/2003-289, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4,574.426,24 Kč s úrokem z prodlení z částky 1,295.529,36 Kč ve výši 3% ročně od 12. 3. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 1,620.169,13 Kč ve výši 3% ročně od 9. 12. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 1,658.727,75 Kč ve výši 8,5% ročně od 5. 12. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do 6. 6. 2012 a za dobu od 7. 6. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 62,798.803,76 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení a úrok z prodlení ve výši 3% ročně z částky 1,620.169,13 Kč za den 8. 12. 2004. Ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č. j. 14 Co 453/2012-321, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil ohledně částky 4,312.210,24 Kč s příslušenstvím tak, že zamítl žalobu o zaplacení této částky s úrokem z prodlení z částky 1,214.281,36 Kč ve výši 3% ročně od 12. 3. 2003 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 1,531.178,13 Kč ve výši 3% ročně od 9. 12. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 1,566.730,75 Kč od 5. 12. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil ohledně částky 262.216,- Kč s úrokem z prodlení z částky 81.248,- Kč ve výši 3% ročně od 12. 3. 2003 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 88.991,- Kč ve výši 3% ročně od 9. 12. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 91.977,- Kč ve výši 8,5% ročně od 5. 12. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,7% ročně od 1. 7. 2010 do 6. 6. 2012 a za dobu od 7. 6. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, v němž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že otázka výpočtu výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva nebyla dosud dovolacím soudem řešena a má za to, že pokud bude vyřešena do doby rozhodnutí o tomto dovolání, je dovolatel přesvědčen, že tuto otázku dovolací soud vyřeší odchylně od odvolacího soudu . Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje odmítnutí dovolání.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. února 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným a zpochybňuje způsob určení výše této náhrady.
Otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a dále v rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Podrobně v nich rozebral, jakým způsobem a za jakých podmínek má být stanoven základ a rozsah nároku za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným. Při posuzování intenzity omezení vlastnického práva vycházel z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Ve shora uvedených rozhodnutích dospěl dovolací soud k závěru, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.
Nejvyšší soud dále dovodil, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody. Výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výše nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální k následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, podle kterého by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.
Jestliže tedy odvolací soud považoval za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva výši nájemného, kterou za předmětné byty mohl vlastník dosahovat od 1. ledna 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb., a vyšel přitom z toho, že přiznaná náhrada nemůže být vyšší než nájemné, které žalobkyně mohla požadovat na základě zák. č. 107/2006 Sb., rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze uzavřít, že otázka výpočtu výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, nebo že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu