22 Cdo 2150/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 o. s. ř.



22 Cdo 2150/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 916/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2013, č. j. 49 Co 120/2012-404, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Žalovaný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2013, č. j. 49 Co 120/2012-404, kterým Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 4 C 916/96-377, jímž byl zamítnut návrh žalovaného na povolení obnovy řízení.
Přípustnost dovolání spatřoval žalovaný v tom, že se v rozhodnutí odvolacího soudu jedná o otázku, která dovolacím soudem doposud nebyla řešena .
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. února 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobou na obnovu řízení podle § 228 o. s. ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení otázky důvodu obnovy řízení, jestliže dovolatel až po pravomocném skončení nalézacího řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zjistil, že jeho sestra disponuje informacemi ohledně finančního daru od rodičů, které by pro něj mohly být ve sporu příznivé.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z pozdější doby usnesení ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, publikované na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že jestliže žalovaný nenavrhl svědeckou výpověď své sestry V. O. k důkazu v době původního řízení, nestalo se tak bez jeho zavinění z procesního hlediska.
Otázka, zda překážkou povolení obnovy řízení je i nedostatečná iniciativa účastníka řízení při vyhledávání a obstarávání důkazů v průběhu původního řízení, je zcela jednoznačná a v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešená. Odvolací soud ji v dané věci vyřešil v souladu se závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 32 Cdo 3288/2010 a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1623/2007, usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009, již zmiňovaná usnesení sp. zn. 32 Cdo 2972/2010 a sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, vše publikované na www.nsoud.cz ).
V usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. března 2010, sp. zn. III ÚS 3359/09, odmítl), Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí, a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení. Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení.
Od účastníka řízení lze při uplatňování jeho práv očekávat určitou aktivitu. Dovolatel mohl již v původním řízení zjistit dotazem u své sestry, zda něco ví o finančním daru, který mu poskytli jejich rodiče, a případně ji předvolat jako svědka. Jestliže tak tehdy neučinil, nemůže se dodatečně domáhat zjednání nápravy prostřednictvím návrhu na obnovu řízení.
Namítá-li dále žalovaný, že nemohl všechny skutečnosti a důkazy předložit v původním řízení, neboť zmeškal lhůtu k podání odvolání z důvodu chybného postupu soudu (rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen prostřednictvím advokáta, který jej v té době již nezastupoval), jedná se o námitku vady řízení, k jejíž nápravě pokud by byla dána slouží podle § 229 odst. 3 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost, nikoliv obnova řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 290/2005, nebo ze dne 30. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004). Zmatečnostní vady nemohou být důvodem obnovy řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 4893/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 6927).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu