22 Cdo 2149/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 96 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



22 Cdo 2149/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem, CSc. a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobkyně I. S., P., zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným: 1) Ing. V. P., P, 2) M. B. , U., 3) J. H. , K., 4) P. B. , U., 5) Obci Vysoká Pec , se sídlem úřadu Vysoká Pec 109, 6) K. P. , P. S, o určení, event. zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 223/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2013, č. j. 56 Co 406/2013-727:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Ve sporu o určení existence práva žalobkyně odpovídajícího věcnému břemeni průchodu a průjezdu přes pozemky v k. ú. R., obec V. P., event. zřízení tohoto věcného břemene, vzala žalobkyně při jednání dne 10. června 2013 žalobu zpět. Žalovaní 1) a 5) se zpětvzetím žaloby nesouhlasili.
Usnesením ze dne 14. června 2013, č. j. 16 C 223/2004-714, Okresní soud v Karlových Varech rozhodl podle § 96 odst. 3 o. s. ř., že zpětvzetí žaloby je neúčinné. Dospěl k závěru, že existují vážné důvody k tomu, aby bylo ve věci meritorně rozhodnuto. Dokazování postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a postup žalobkyně označil jako snahu zmařit vydání pro ni nepříznivého rozsudku.
K odvolání žalobkyně Krajského soudu v Plzni usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 56 Co 406/2013-727, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, vyslovené v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, 29 Cdo 4028/2008, 21 Cdo 73/2010 a 29 Cdo 719/2011 a také při výkladu pojmu vážné důvody podle § 96 o. s. ř. jsou otázky, které dosud řešeny nebyly.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud se od závěrů výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlil; ostatně dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně mělo odchýlení spočívat. Dovolací soud odkazuje na právní závěry uvedených rozhodnutí; tak v usnesení ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, Nejvyšší soud konstatoval: Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků.
Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska .
V usnesení ze dne 8. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 719/2011, Nejvyšší soud uvedl: Protože občanský soudní řád nestanoví, co lze považovat za vážné důvody ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., uvedené posouzení náleží soudu rozhodujícímu v odvolacím řízení; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005 nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 1istopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4028/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) .
V dané věci soudy považovaly za významné pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 3 o. s. ř. též skutečnost, že dokazování pokročilo natolik, že lze očekávat rozhodnutí soudu. Za této situace nelze žalovaným upřít legitimní zájem na tom, aby řízení trvající již téměř 10 let bylo meritorně rozhodnuto a aby vztahy mezi účastníky, jejichž názory na hmotněprávní stav věci se nesblížily, byly postaveny najisto. Z tohoto hlediska není úvaha soudů v nalézacím řízení o vážných důvodech pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí zjevně nepřiměřená a dovolací soud ji nemůže zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu