22 Cdo 2127/2013
Datum rozhodnutí: 05.09.2013
Dotčené předpisy: § 142 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 2127/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. H., bytem v T., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným: 1) R. H., bytem v T., zastoupené Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88, a 2) O. B., bytem v T., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 116/2009, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 26 Co 494/2012-139, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 26 Co 494/2012-139, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 26 Co 494/2012-139, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (soud prvního stupně) ze dne 4. května 2012, č. j. 7 C 116/2009-109, ve výroku I., ve kterém soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví k bytové jednotce v budově, stojící na stavebních parcelách č. 3570, 3571 a 3572 v k. ú. T., dále k podílu na společných částech výše uvedené budovy ve výši ideálních 199/10000 a na pozemcích stavebních parcelách č. 3570, 3571 a 3572 v k. ú. T. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., ve kterém soud přikázal bytovou jednotku a podíl na společných částech budovy a pozemků do výlučného vlastnictví žalované 1). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., ve kterém soud prvního stupně rozhodl, že účastníci vzájemně nemají právo na vyplacení vypořádacího podílu tak, že uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 387.000,- Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku a že žalovaná 2) nemá vůči žalované 1) právo na zaplacení vypořádacího podílu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se zabýval odvoláním žalobce, který napadl výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III., jímž mu bylo odepřeno vyplacení vypořádacího podílu po zrušení jeho spoluvlastnictví k bytové jednotce.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že manželství žalobce a žalované 1) bylo rozvedeno podle § 24a zákona o rodině ke dni 21. 4. 2005. K tomuto řízení předložili dohodu o vypořádání společného jmění manželů z 10. 1. 2005, na základě které společný podíl k uvedené bytové jednotce nabyla žalovaná 1); podíl 1/10 tehdy náležel spoluvlastníkovi B. S. [dědovi žalované 2)] a po jeho smrti jej zdědila žalovaná 2) [matka žalované 1)]. Dohodou si manželé vypořádali i movité věci náležející do společného jmění manželů, z nichž mimo jiné žalobce nabyl do svého výlučného vlastnictví osobní automobil. Bytová jednotka včetně spoluvlastnického podílu na domě a pozemcích byla zaplacena výlučně z finančních prostředků, poskytnutých žalované 2) její matkou. Tato skutečnost podle soudu prvního stupně se promítla v dohodě o vypořádání SJM tak, že žalovaná 1) neměla žalobci nic vyplácet na vypořádací podíl z bytové jednotky. Dohodu její účastníci do tří let od zániku manželství nepředložili ke vkladu do katastru nemovitostí, proto nenastaly věcně právní účinky dohody a bytová jednotka se stala podílovým spoluvlastnictvím žalobce, žalované 1) a žalované 2). Soud prvního stupně přikázal uvedenou bytovou jednotku do výlučného vlastnictví žalované 1) a vypořádací podíl nestanovil s odůvodněním, že žalovaná 2) jej nepožadovala a vyplacení vypořádacího podílu žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť bytová jednotka byla pořízena výlučně z finančních prostředků žalované 2). To také bylo zohledněno v dohodě o vypořádání společného jmění manželů, která sice nenabyla účinnosti vzhledem k tomu, že ve tříleté lhůtě nebyla předložena ke vkladu do katastru nemovitostí, nicméně stanovením vypořádacího podílu za této situace by došlo k popření zásady, že smlouvy se mají dodržovat. Žalobce by podle této smlouvy finanční plnění dostat neměl, neboť se na pořízení bytové jednotky nepodílel.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vypořádací podíl stanovil s tím, že na konstitutivní rozhodnutí, jímž je rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze použít § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání bytové jednotky včetně spoluvlastnických podílů k budově a pozemkům žalované 1), dospěl však k odlišnému právnímu závěru ohledně vypořádacího podílu ze zrušeného spoluvlastnictví. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který vypořádací podíl nestanovil. Poukázal na to, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu; na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti, a na takové rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1 občanského zákoníku ( obč. zák. ). Z těchto důvodů nepovažoval rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. za správný a uzavřel, že žalobce má vůči žalované 1) právo na vypořádací podíl, který stanovil podle znaleckého posudku. V tomto výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná 1) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které je konstitutivním rozhodnutím, nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti pominul většinu skutečností zjištěných soudem prvního stupně, jimiž bylo prokázáno, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Domnívá se, že použití tohoto ustanovení není ve spoluvlastnických vztazích vyloučeno. Rozhodnutí soudu prvního stupně má charakter konstitutivního rozhodnutí pouze ve výrocích I. a II. Výrok soudu prvního stupně pod bodem III. a u odvolacího soudu výrok pod bodem II. je výkonem upravujícím práva a povinnosti (vyplatit vypořádací podíl) vyplývající již z nově vzniklého právního vztahu. Proto nelze považovat za správný závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně aplikoval § 3 odst. 1 obč. zák. nesprávně. Žalovaná 1) poukazuje na to, že smlouva upravující vzájemná práva a povinnosti účastníků po rozvodu jejich manželství z 20. 1. 2005, ve které žalobce souhlasí s přikázáním bytové jednotky do jejího vlastnictví bez nároku na vyplacení vypořádacího podílu, je ve vztahu mezi nimi závazným právním úkonem a vyhovění jeho požadavku by bylo popřením zásady pacta sunt servanta. To zvláště s přihlédnutím k tomu, že k uzavření dohody takového znění mezi nimi došlo po zohlednění skutečnosti, že žalobce se o získání předmětné bytové jednotky nijak nezasloužil. Tato dohoda je platným právním úkonem, podle kterého bylo prokazatelně plněno (žalobce obdržel osobní automobil a další movité věci). Uživatelem předmětného bytu byl původně dědeček žalované 2), který po nabídnutí bytové jednotky ke koupi neměl dost finančních prostředků, aby ji sám koupil. Proto po vzájemné dohodě všech účastníků koupili podíl 9/10 žalobce a žalovaná 1) a dědeček si ponechal podíl 1/10. Kupní cenu zaplatila v plné výši žalovaná 2). Žalobce opustil rodinu v době, kdy žalovaná 1) s ním čekala druhé dítě, a požádal o rozvod. Uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství, a projevili tak svou svobodnou vážně míněnou vůli k úpravě majetkových poměrů po rozvodu manželství. Nelze v tomto konkrétním případě souhlasit s názorem odvolacího soudu, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků bez povinnosti k vyplacení přiměřené náhrady bylo v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s § 142 odst. 1 obč. zák. Žalovaná nedisponuje finančními prostředky k vyplacení spoluvlastnického podílu žalobci. Žalobce se po rozvodu manželstvízadlužil a v důsledku toho je na nemovitosti vedeno několik exekucí. To ho také vedlo k podání žaloby. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud ve svém rozsudku vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud věc správně vyhodnotil a správně posoudil. Žalobce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí má konstitutivní charakter, a tedy nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud dovolatelka tvrdí, že výrok týkající se vypořádání spoluvlastnického podílu není výrokem konstitutivním, je její tvrzení nelogické a v rozporu s ochranou vlastnického práva. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená podle § 24a zákona o rodině nenabyla v části týkající se nemovitostí účinnosti, proto je třeba na ni v této části nahlížet jako kdyby neexistovala a účastníci jí nemohou být vázáni. Tedy nemůže dojít k porušení zásady pacta sunt servanda. Nelze argumentovat tím, že se na pořízení nemovitostí finančně nepodílel, když totéž platí o dovolatelce. Tvrzení ohledně exekucí váznoucích na nemovitostech je tvrzením novým, a pokud se nejedná o dluhy náležející do společného jmění manželů, nemohou zatěžovat výlučný majetek žalované, zde je na místě jiný druh obrany k nápravě vadného právního vztahu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s dovoláním žalované 1), která je její dcerou. Žalobce se ničím nepodílel na pořízení bytu, který dříve užívali rodiče žalované. Dcera by se nikdy nedomáhala majetku, který jí nepatří. Žalovaná 2) poukazuje na skutečnost, že bez její finanční podpory a podpory jejího manžela by dcera neměla prostředky na zaplacení advokáta. K tomu účelu museli prodat svoji garáž.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen o. s. ř. ). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o stanovení přiměřené náhrady je rozhodnutím konstitutivním; zřizují se jím práva a povinnosti, které účastníci dosud neměli a které vznikají až právní mocí rozhodnutí.
Byl-li návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle smlouvy o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od jeho zániku, aniž bylo vedeno řízení u soudu o jeho vypořádání, platí, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005). Pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví platí jiná pravidla, než pro vypořádání zaniklého společné jmění manželů.
V občanském právu se uplatňuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat), která bývá považována za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré právo (blíže např. Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 84, nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09). Tato zásada se týká smluv, které již nabyly účinnosti, ovšem uplatní se i tam, kde věcněprávní účinky smlouvy doposud nenastaly, protože strany doposud nepodaly návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. října 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96).
Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Dovolací soud v dřívějších rozhodnutích vyslovil, že nelze s odkazem na dobré mravy měnit výši vypořádacích podílů spoluvlastníků, vyplývající z podílu na společné věci (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006, ze dne 25. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 2375/2008, ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). To však neznamená, že při určení výše přiměřené náhrady (§ 142 odst. 1 obč. zák.) musí soud vyjít z výše podílu na společné věci i v případě, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na jiném vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení.
V dané věci účastníci uzavřeli dohodu podle § 24a zákona o rodině, podle které měli nabýt do výlučného vlastnictví věci tam uvedené. Soud prvního stupně konstatoval, že v ostatních částech, týkajících se movitých věcí a užívání bytu, smlouva dodržena byla; žalobce tak nabyl do držby věci tam uvedené a v důsledku toho na základě zákonné domněnky vypořádání SJM (§ 150 odst. 4 obč. zák.) je později nabyl do vlastnictví. Pokud by účastníci nepostupovali ve shodě s obsahem smlouvy, pak by se vlastníkem těchto věcí nestal. V souladu se zásadou pacta sunt servanda pak bylo namístě při určení výše přiměřené náhrady přihlížet k projevené vůli účastníků, byť smlouva se v důsledku opomenutí nestala účinnou. Pokud odvolací soud při stanovení náhrady postupoval jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. září 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu