22 Cdo 2123/2015
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 137 odst. 1 obč. zák., § 139 odst. 2 obč. zák.



22 Cdo 2123/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. R. , zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti žalovanému Muzeu hl. m. Prahy , se sídlem v Praze 1, Kožná 1/475, IČO 00064432, zastoupenému JUDr. Vladimírem Seilerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376, o zaplacení 2 211 108,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 51/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, č. j. 30 Co 506/2013, 30 Co 85/2014-331, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 899 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vladimíra Seilera.

Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, č. j. 28 C 51/2009-214, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2014, č. j. 28 C 51/2009-228, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 386 389 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 6. 6. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 3. 9. 2013 a dále za dobu od 4. 9. 2013 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 824 719 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně z částky 184 259 Kč od 1. 2. 2008 do 29. 2. 2008, ve výši 10,5 % ročně z částky 368 518 Kč od 1. 3. 2008 do 31. 3. 2008, ve výši 10,5 % ročně z částky 552 777 Kč od 1. 4. 2008 do 30. 4. 2008, ve výši 10,5 % ročně z částky 737 036 Kč od 1. 5. 2008 do 31. 5. 2008, ve výši 10,5 % ročně z částky 921 295 Kč od 1. 6. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % ročně z částky 1 105 554 Kč od 1. 7. 2008 do 31. 7. 2008, ve výši 10,75 % ročně z částky 1 289 813 Kč od 1. 8. 2008 do 31. 8. 2008, ve výši 10, 75 % ročně z částky 1 474 072 Kč od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2008, ve výši 10,75 % ročně z částky 1 658 331 Kč od 1. 10. 2008 do 31. 10. 2008, ve výši 10,75 % ročně z částky 1 842 590 Kč od 1. 11. 2008 do 30. 11. 2008, ve výši 10,75 % ročně z částky 2 026 849 Kč od 1. 12. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,75 % ročně z částky 2 211 108 Kč od 1. 1. 2009 do 5. 6. 2009, ve výši 9,75 % ročně z částky 824 719 Kč od 6. 6. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně z částky 824 719 Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně z částky 824 719 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,75 % ročně z částky 824 719 Kč od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně z částky 824 719 Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně z částky 824 719 Kč od 1. 1. 2013 do 3. 9. 2013 a dále za dobu od 4. 9. 2013 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II.). Žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení každému z nich částku 19 992,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 30 Co 506/2013, 30 Co 85/2014-331, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení státu změnil tak, že oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení žalobkyni částku 17 193 Kč a žalovanému částku 22 791 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a ve výroku V. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení částku 44 955 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 88 760 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok IV.) a současně ji zavázal k povinnosti zaplatit státu do tří dnů od právní moci rozsudku částku 12 941 Kč (výrok V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 občanského soudního řádu a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, eventuálně by měla být vyřešena jinak. Odvolacímu soudu přitom vytýká nesprávné a neúplné posouzení otázky, v jaké výši a podle jakých kritérií náleží náhrada za užívání podílu menšinového spoluvlastníka většinovým spoluvlastníkem, dále namítá překvapivost rozhodnutí a neprovedení navržených důkazů, tvrdí, že odvolací soud rozhodl na základě nepoužitelného důkazu, a že učinil právní závěry v rozporu s právními předpisy a skutkovým stavem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se domnívá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť nesplňuje podmínky vymezené § 237 občanského soudního řádu, a navrhuje jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z. ), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky měl vzniknout před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Obsahem dovolání žalobkyně je především nesouhlas s tím, že při stanovení výše náhrady, kterou má obdržet za nadužívání nemovitosti žalovaným, vycházel odvolací soud ze závěrů znaleckého dokazování, zatímco u ostatních spoluvlastníků byla výše náhrady stanovena dohodou, kterou s nimi žalovaný uzavřel dne 3. 5. 2004 a jíž se žalobkyně neúčastnila . Protože výše náhrady za užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu byla u ostatních spoluvlastníků vyšší než výše náhrady stanovená na základě znaleckého dokazování, žalobkyně požaduje, aby obdržela náhradu ve stejné výši jako ostatní spoluvlastníci. V souvislosti s tím vymezuje žalobkyně přípustnost dovolání a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Tou je nerespektování stejného obsahu vlastnického práva žalobkyně a ostatních spoluvlastníků s tím, že každý ze spoluvlastníků by měl za užívání jeho podílu obdržet stejný finanční ekvivalent.

Soud prvního stupně i soud odvolací výslovně posoudily nárok žalobkyně jako nárok mající oporu v ustanovení § 137 obč. zák. a nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení. Tento právní závěr žalobkyně nenapadá.

Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (uveřejněném pod č. 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vysvětlil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem, vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohody spoluvlastníků, některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyložil, že pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.

V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010 (uveřejněném, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl: Základem úvahy pro stanovení výše náhrady musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá náhrady .

Jestliže v dané věci odvolací soud stanovil výši náhrady příslušející žalobkyni za užívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu s ohledem na výši obvyklého nájemného, které újmu nejlépe objektivizuje , neshledává dovolací soud jeho úvahu jako zjevně nepřiměřenou. Pod obvyklé užívání věci lze jistě zahrnout i její pronájem. Jestliže žalobkyně byla v užívání označených nemovitostí vyloučena většinovým spoluvlastníkem, nemohla takový pronájem realizovat a přijímat nájemné. Výše nájemného pak reprezentuje její újmu.

Námitka žalobkyně, že měla obdržet náhradu ve stejné výši jako ostatní spoluvlastníci, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť náhrada pro další spoluvlastníky byla určena dohodou uzavřenou mezi těmito menšinovými spoluvlastníky a žalovaným. Nelze ji proto bez dalšího označit za plnění, které by se dostalo žalobkyni při obvyklém užívání věci v rámci jejího podílu . Za takové plnění by ji jistě neoznačila ani samotná žalobkyně, jestliže by se žalovaný s některým ze spoluvlastníků dohodl na zcela bezplatném užívání jeho podílu nebo na užívání za náhradu nižší, než by byla zjištěná výše obvyklého nájemného.

Stanovil-li proto odvolací soud výši náhrady na základě znaleckého dokazování, které vycházelo z nájemného obvyklého v místě a čase, je jeho rozhodnutí správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Žalobkyně dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, která má podle jejího názoru spočívat v tom, že Městský soud v Praze, který řešil shodný požadavek žalobkyně na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti žalovaným za jiné období, rozhodnutím ze dne 10. 10. 2014, č. j. 16 Co 499/2013-447, vyřešil odlišně od dovoláním napadeného rozsudku možnost užívání prostor 3a 3d, a podle toho také stanovil odlišnou výši obvyklého nájemného. Takový postup považuje za zásah do práva na spravedlivý proces.

Při vymezení překvapivého rozhodnutí dovolací soud vychází z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy.

V dané věci nemůže jít o překvapivé rozhodnutí. Soud prvního stupně stanovil výši obvyklého nájemného podle znaleckého posudku vyhotoveného jím ustanoveným znaleckým ústavem - Institutem regionálních informací, s. r. o. (dále jen IRI, s. r. o. ). Odvolací soud provedl v tomto směru další dokazování posudky i od jiných znalců, resp. jejich doplňky, a dospěl k závěru, znalecký posudek IRI, s. r. o. je nejvíce přesvědčivý. Neshledal správný pouze závěr o tom, že co do určení obvyklého nájemného byly znaleckým posudkem považovány prostory 3a 3d za prostory obchodní s hodnotou obvyklého nájemného 800 Kč za m 2 . Při stanovení výše náhrady za užívání těchto prostor žalovaným pak vycházel z částky 300 Kč za m 2 , neboť dospěl k závěru, že dané prostory k obchodním účelům neslouží, ale jsou užívány jako prostory kancelářské, resp. skladové. Částka 300 Kč za m 2 přitom byla stanovena znaleckým posudkem jako hodnota obvyklého nájemného za užívání kancelářských prostor. Dovolací soud v tomto postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí neshledal nic, co by zakládalo nepředvídatelnost jeho postupu či rozhodnutí. Otázka okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady za užívání nemovitosti žalovaným byla předmětem dokazování před soudy obou stupňů. Jestliže odvolací soud vycházel při stanovení výše náhrady ze závěrů znaleckého dokazování, pouze odlišně hodnotil účel užívání některých prostor (prostory 3a 3d), v konečném důsledku však rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, nemohlo jít o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. Jestliže pak spatřovala žalobkyně překvapivost rozhodnutí v tom, že ve stejné věci se shodnými účastníky, ovšem za jiné období, rozhodl jiný senát téhož soudu odlišně, pak tato námitka neobstojí, neboť zjištění výše obvyklého nájemného (jíž zde soud určil na podkladě znalcem podaného posudku) již není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění a přezkum skutkových závěrů je v dovolacím řízení, jak je uvedeno níže, vyloučen.

Dovolací soud rovněž připomíná, že od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud žalobkyně v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proto samy o sobě nemohou založit ani další žalobkyní tvrzené vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud při hodnocení znaleckého posudku o stanovení výše obvyklého nájemného nepřijal a neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz (nabídku z vyhledavače GoHome), nebo že rozhodl na základě nepoužitelného důkazu (znaleckého posudku IRI, s. r. o.). K takové vadě lze totiž v dovolacím řízení podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2003).

Rovněž další námitky žalobkyně, že odvolací soud učinil právní závěry v rozporu s právními předpisy a skutkovým stavem přípustnost dovolání nezakládají, neboť žalobkyně v souvislosti s těmito námitkami napadá jednak závěr odvolacího soudu o tom, že prostory 3a 3d jsou prostorami kancelářskými, neboť k tomuto účelu slouží a jsou tak i využívány, a jednak závěr odvolacího soudu o výši náhrady za užívání těchto prostor. V tomto směru pak především nesouhlasí s tím, jaké metody znalec použil. Žalobkyně těmito námitkami nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale hodnotící úsudek (postup), který odvolací soud zaujal při znaleckém dokazování a formulování skutkových závěrů z něho učiněných, a dále skutkové podklady, na kterých je znalecký posudek založen.

Navíc žalobkyně v tomto směru nevymezila ani přípustnost dovolání, jak ji vyžadují výše uvedená zákonná ustanovení a judikatura dovolacího soudu (a tato se nepodává ani z obsahu dovolání), nýbrž toliko zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o stanovení výše obvyklého nájemného. Tato polemika však k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zjevně nepostačuje bez ohledu na to, že přezkum skutkových závěrů je v dovolacím řízení vyloučen. V dovolání lze totiž uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), což námitky proti skutkovému stavu nesplňují.

Ke znaleckému dokazování lze uvést, že v nálezu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz , Ústavní soud vyslovil, že ,,zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

V rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, se Nejvyšší soud zabýval předpoklady přezkoumání závěrů znaleckého posudku. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, když znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].

Otázka zjištění výše obvyklého nájemného (jíž zde soud určil na podkladě znalcem podaného posudku) není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), jejichž správnost nelze napadnout dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Neobstojí ani námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) totiž nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2017


Mgr. David Havlík, v. r.
předseda senátu