22 Cdo 2119/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 3030 o. z. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 2119/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. P. a b) M. P. , zastoupených JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalovaným: 1) M. E. , zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116, 2) H. S. , zastoupené JUDr. Petrem Šurkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Petrovice, Morseova 253, o určení existence věcného břemene bydlení a užívání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 126/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 13 Co 442/2014-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Petra Pustiny.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 4 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. července 2014, č. j. 40 C 126/2013-124, zamítl žalobu na určení, že žalobci a) a b) jsou oprávnění z věcného břemene bydlení a užívání váznoucího na nemovitostech v katastrálním území K., obec P., a to na budově stojící na pozemku parc. č. 1364 v rozsahu souboru místností 2 + 1 s příslušenstvím nacházejících se v přízemí budovy, pozemků parc. č. 1364 a parc. č. 1365, a žalované 1) a 2) jsou povinné z uvedeného věcného břemene; rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 13 Co 442/2014-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) jen tak, že jejich výše činí 6 800 Kč a jinak výrok potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v tom, že dovolací soud doposud ve své rozhodovací praxi nevyřešil právní otázku, zda ve smyslu § 3030 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. ) je třeba ustanovení § 6 a § 7 aplikovat na posuzování oprávněnosti držby i tehdy, kdy k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni mělo dojít před účinností nového občanského zákoníku.

Soudy obou stupňů nesprávně dospěly k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými z věcného břemene. Z provedeného dokazování vyplývá, že ústní dohoda o zřízení věcného břemene, uzavřená v souvislosti s dědickým řízením, je právním důvodem pro vznik oprávněné držby, a to přinejmenším domnělým, a že ve smyslu § 3030 a § 6 a § 7 o. z. se měla ve věci uplatnit domněnka dobré víry.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalované 1) k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Je nezbytné, aby držitel byl v dobré víře vzhledem ke všem právním skutečnostem, jež vedou k nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti (resp. smlouvy o nabytí věcného práva, pokud zákon jej váže na písemnou smlouvu). V dobré víře jako vlastník věci nemůže být ten, kdo se chopí držby nemovitosti toliko na základě ústní smlouvy o jejím převodu. Na tom nic nezmění ani jeho přesvědčení o tom, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti opírající se o takovou smlouvu nemůže vést k vydržení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001). Stejné pravidlo platí i pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný stejně jako další rozhodnutí od roku 2001 na www.nsoud.cz ).

Otázkou aplikace § 3030 na posuzování dobré víry držitele se dovolací soud zabýval již v usnesení ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 4200/2014, ve kterém v obdobné věci - uvedl: Není zřejmé, jakým způsobem a z jakého důvod by uplatnění části první hlavy I. občanského zákoníku mělo dosavadní právní praxi dovolacího soudu ohledně dobré víry držitele změnit, jestliže k jejímu zániku u žalované došlo v červnu 2005. Již z tohoto důvodu tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže . Ostatně pokud je zřejmé, že žalobci od počátku věděli, že ohledně zřízení věcného břemene nebyl pořízen písemný právní úkon a věc nebyla předložena k registraci státnímu notářství, není pochybnost o nedostatku objektivní dobré víry; zde by se tak ani její případná presumpce nemohla uplatnit.

Nelze popřít, že žalobci mohli být subjektivně v dobré víře, nicméně jejich dobrá víra tu nebyla se zřetelem ke všem okolnostem , a nebyla tedy dána objektivně (§ 130 odst. 1 obč. zák. viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Tedy samotná okolnost, že snad jednali v (subjektivní) dobré víře, že ústní dohoda o užívání věci z titulu věcného břemene byla uzavřena, ještě nezakládá oprávněnou držbu věcného práva. Navíc to, že byla uzavřena dohoda s tímto obsahem, tedy zřizující věcné břemeno, nebylo v řízení prokázáno; samotné užívání nezakládá ještě držbu věcného práva, a není tak vůbec jisté, zda o držbu práva věcného břemene šlo (k tomu viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, a řadu na něj navazujících rozhodnutí; k držbě věcného práva viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012). A dále: Putativní (domnělý) titul spočívá v tom, že držitel je v omluvitelném omylu, že tu je titul, mající jinak podle zákona za následek vznik věcného práva. V daném případě by však mohlo jít jen o omyl právní (žalobci měli za to, že ke vzniku věcného břemene stačí ústní a neregistrovaná smlouva) a neomluvitelný. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, se uvádí, že právní omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný; pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti. To platí i pro držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni.

Oprávněná držba věcného práva k nemovitosti nemůže v zásadě vycházet z ústní smlouvy o jeho zřízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005).

Na okraj se podotýká, že podmínky řádného vydržení v novém občanském zákoníku jsou ještě přísnější, než v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. nestačí totiž tak, jako doposud, držba opřená o domnělý titul, je třeba, aby se opírala o titul existující a platný (§ 1090 odst. 1 ve spojení s § 991 o. z.). Zákonodárce jistě neměl v úmyslu, aby prostřednictvím § 3030 ve spojení s § 7 o. z. bylo opuštěno v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. výslovně stanovené pravidlo, že presumpce oprávněné držby platí jen v pochybnostech (§ 130 odst. 1), zatímco nízké požadavky tohoto zákoníku na existenci a platnost titulu by zůstaly nezměněny.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne20. října 2015


JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu