22 Cdo 2094/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 201 o. s. ř., § 10 o. s. ř., § 211 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 109 o. s. ř.




22 Cdo 2094/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. S. , bytem v B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská 38, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně PhDr. M. S, bytem v B., proti žalované Mgr. Pavle Buxbaumové , insolvenční správkyni úpadce J. R., se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, ve věci určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 75/2012, o návrhu vedlejšího účastníka na přerušení řízení, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2013, č. j. 1 Co 72/2013-284, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. března 2013, č. j. 1 Co 72/2013-284, odmítl odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2013, č. j. 15 Co 196/2011-278, jímž Krajský soud v Brně zamítl návrh vedlejšího účastníka, aby soud přerušil řízení do vyřízení věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 75/2012.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podává žalobkyně dovolání, neboť má za to, že právní otázky hmotného i procesního práva řešené v rozhodnutích soudů obou stupňů nebyly dosud dovolacím soudem řešeny.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. března 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předně tvrdí, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci nebyla řešena žádná (ani dovolatelkou popsaná) otázka hmotného práva a napadené rozhodnutí tedy na žádné otázce hmotného práva nezáviselo. Napadené rozhodnutí řešilo pouze otázku přerušení soudního řízení, tedy otázku procesního práva. Dovolání ohledně tvrzené otázky hmotného práva proto není přípustné.
Dále se dovolatelka domnívá, že Krajský soud v Brně jednal o návrhu na přerušení řízení jako soud prvního stupně, a proto je proti jeho rozhodnutí přípustné odvolání. Má za to, že ani tato otázka procesního práva dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
V souzené věci Krajský soud v Brně v průběhu odvolacího řízení ve věci samé rozhodl o zamítnutí návrhu vedlejšího účastníka, aby soud přerušil řízení do vyřízení věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 75/2012. Vrchní soud v Olomouci následně napadeným rozhodnutím odmítl odvolání PhDr. M. S. proti tomuto rozhodnutí s tím, že usnesení krajského soudu nebylo vydané krajským soudem jako soudem prvního stupně, ale v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a odvolání proti tomuto usnesení není přípustné.
Odvolání je řádným opravným prostředkem, který lze podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon výslovně nevylučuje (§ 201 o. s. ř.) Ze skutečnosti, že odvoláním lze napadnout rozhodnutí, které vydal soud v řízení v prvním stupni, pak samozřejmě vyplývá, že rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu vydaná v odvolacím řízení (§ 10) nelze napadnout odvoláním; to platí nejen u rozhodnutí, jimiž se přímo rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ale také o usneseních vydávaných v průběhu odvolacího řízení, jako jsou např. usnesení o pořádkovém opatření, zejména usnesení o uložení pořádkové pokuty, usnesení o procesním nástupnictví v odvolacím řízení podle § 211 , § 107 a 107a , usnesení o povinnosti účastníků složit zálohu na provedení důkazu, usnesení o přiznání odměny znalci, a další viz. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 - 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1592 (k tomu srov. usnesení ze dne 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 102, usnesení ze dne 21. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, usnesení ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002, nebo usnesení ze dne 26. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 2323/2012). Jde o tzv. jednostupňová rozhodnutí, k nimž lze podřadit i rozhodnutí o přerušení řízení.
Dospěl-li tedy Vrchní soud v Olomouci k závěru, že usnesení Krajského soudu v Brně, kterým tento soud (v průběhu odvolacího řízení o věci samé) rozhodl o návrhu na přerušení řízení, nelze napadnout odvoláním, jsou jeho závěry správné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i právní teorií, a nelze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu