22 Cdo 2089/2004
Datum rozhodnutí: 16.02.2006
Dotčené předpisy: § 150 předpisu č. 40/1964Sb., § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2089/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 218/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. února 2004, č. j. 40 Co 253/2003-257, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. února 2004, č. j. 40 Co 253/2003-257, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci (dále soud prvního stupně) rozsudkem z 17. 10. 2002, č. j. 21 C 218/96-169, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že ve výroku I. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal specifikované věci movité v celkové hodnotě 68 824,- Kč a nemovitosti v hodnotě 1 889 605,- Kč. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na úplné vyrovnání jejího podílu částku ve výši 630 143,- Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky III. - V.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků; bylo uzavřeno dne 22. července 1989. Manželství bylo harmonické do roku 1992, kdy žalovaný začal podnikat v oboru klempíř a účastníci začali stavět rodinný dům. Na konci roku 1992 žalobkyně navázala známost s R. U., což žalovanému koncem roku 1993 oznámila, a v říjnu 1994 odešla ze společné domácnosti. Rozsudkem soudu prvního z 22. 12. 1994, sp. zn. Nc 227/94, byla schválena dohoda účastníků, podle které byla jejich nezletilá dcera I., nar. 22. 1. 1990, svěřena do výchovy žalovaného a žalobkyni bylo uloženo platit jí výživné od 1. 9. 1994 v částce 500 Kč měsíčně. Manželství účastníků pak bylo rozvedeno rozsudkem z 15. 9. 1995, č. j. 21 C 39/95-33, který nabyl právní moci 16. 11. 1995. Tímto rozsudkem byla nezletilá i pro dobu po rozvodu svěřena do výchovy žalovaného a žalobkyni stanoveno pro ni výživné 400 Kč, upraven styk žalobkyně s nezletilou. Příčinu rozvratu manželství shledal soud na straně žalobkyně, která navázala známost s jiným mužem, pro kterého opustila žalovaného i dceru. Ještě za trvání manželství účastníků dne 2. října 1995 narodila se žalobkyni dcera R. Rozsudkem soudu prvního stupně z 27. 5. 1997, č. j. 21 C 70/96-31, bylo určeno, že žalovaný není otcem tohoto dítěte a žalobkyně označila jako jejího biologického otce R.U. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně z 29. 9. 1999, č. j. 21 C 265/96-83, byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení práva společného nájmu účastníků ke dvoupokojovému bytu na K. ulici č. 693 v U., když soud dospěl k závěru, že právo společného nájmu zaniklo tím, že žalobkyně byt opustila v říjnu 1994. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále BSM ) dohodou nedošlo. Účastníci sice shodně uvedli, že žalovaný poskytl žalobkyni na vypořádání BSM částku 50 000,- Kč v hotovosti, avšak nelze mít za to, že takto bylo BSM vypořádáno, když jeho předmětem jsou i nemovitosti a písemná dohoda nebyla podepsána. Za trvání manželství účastníci společně zakoupili movité věci vyjmenované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. K závěru o jejich ceně dospěl soud prvního stupně na základě znaleckého posudku. Předmětem vypořádání BSM byly dále nemovitosti - pozemky parc. č. 303/2 zahrada o výměře 2348 m2, parc. č. 303/3 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 258 m2 a dále budova v obci N. č. p. 222, způsob využití k bydlení na parc. č. 303/3, v k. ú. N., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 326 u Katastrálního úřadu v O. Pozemky zakoupili účastníci v listopadu 1990 od rodičů žalovaného za 30 000,- Kč. Na pozemku parc. č. 303/3 začali stavět rodinný dům, který byl v květnu 1996 zkolaudován. Na provedení stavby rodinného domu se podílel především žalovaný a dále jeho rodiče; žalobkyně se na stavbě rodinného domu podílela zejména v počátku stavby, naposledy pak v průběhu roku 1993. Vnosy účastníků vynaložené z jejich odděleného majetku na stavbu společného domu činily u žalobkyně 56 000,- Kč (tuto částku měla žalobkyně uloženou na vkladní knížce, na kterou vyhrála za trvání manželství další částku 56 000,- Kč, která však jako výhra byla společným majetkem), u žalovaného 30 000,- Kč. Další tvrzené vnosy žalovaného ve výši 150 000,- Kč a 300 000,- Kč nebyly prokázány. Movité i nemovité věci přikázal soud prvního stupně žalovanému s přihlédnutím k tomu, že je užívá žalovaný společně s dcerou účastníků. Cena movitých věcí činila 68 824,- Kč. K závěru o ceně nemovitostí dospěl soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. I. Ř. Ten nemovitosti ocenil ve stavu ke dni 16. 11. 1995 podle vyhl. č. 279/1997 Sb. ve znění pozdějších změn ve dvou alternativách podle tvrzení každého z účastníků o stavu rozestavěnosti domu (žalobkyně 84, 6 % a žalovaný 74,6 %). Cena nemovitostí činila podle údajů žalobkyně 1 997 180,- Kč a podle údajů tvrzených žalovaným 1 782 030,- Kč. Vzhledem k tomu, že se ani podrobným výslechem účastníků a svědků nepodařilo odstranit rozpory o rozestavěnosti domu, vyšel soud prvního stupně z průměru obou cen, ke kterým dospěl znalec, a sice z ceny 1 889 605,- Kč. Při vypořádání BSM ve smyslu § 150 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákoenm č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ ) se soud prvního stupně od zásady rovnosti vypořádacích podílů manželů odchýlil. Dospěl k závěru, že žalovanému náleží vypořádací podíl vyšší, a to dvoutřetinový. Pro uvedený závěr podle soudu prvního stupně jednoznačně svědčí hledisko potřeby nezletilé dcery, dále hledisko péče o rodinu od opuštění společné domácnosti žalobkyní v říjnu 1994 se o nezletilou dceru staral výlučně žalovaný a rovněž hledisko zásluh o nabytí a udržení společných věcí. Pokud jde o dům, který spolu s pozemky tvoří nejhodnotnější položky společného majetku, byl to žalovaný, kdo veškerý čas po zaměstnání věnoval stavbě, ve větší míře se na stavbě podíleli i jeho příbuzní, což koresponduje s tím, že žalobkyně navázala v roce 19992 známost s jiným mužem a v roce 1993 přestala na stavbu docházet a sama na svou prací pomáhat. S přihlédnutím k ceně věcí přikázaných žalovanému v částce 1 958 429,- Kč, shora uvedeným vnosům účastníků 56 000,- Kč a 30 000,- Kč a tomu, že žalovaný zaplatil žalobkyni na vypořádání již částku 50 000,- Kč, uložil soud prvního stupně žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání ještě částku 680 143,- Kč.

K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem z 11. 2. 2004, č. j. 40 Co 253/2003-257, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaný je povinen žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatit 697 412,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o soudním poplatku a nákladech řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním poplatku.

Odvolací soud považoval za správné vypořádání BSM, pokud byly věci movité a nemovité přikázány do výlučného vlastnictví žalovanému. Vytkl však soudu prvního stupně, že sice správně vycházel při určení ceny nemovitostí z jejich stavu ke dni rozvodu manželství, kdy BSM zaniklo, ale pak mělo jít o obvyklou cenu nemovitostí, tj. cenu, které by bylo dosaženo při prodeji stejného nebo podobného majetku ke dni rozhodování. Proto doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce ing. I. Ř., podle kterého obvyklá cena nemovitostí činí 1 400 000,- Kč podle alternativy žalobkyně o rozestavěnosti stavby. Podle odvolacího soudu obsah spisu svědčí ve prospěch tvrzení žalobkyně, tj. že dům byl ke dni zániku manželství dokončen v rozsahu 85,7 % z celku. Žalovaný totiž v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 39/95 uvedl, že se žalobkyní nevedou společnou domácnost od října 1994, a při výslechu dne 15. 6. 1995 uvedl, že nezletilá I. s ním žije v hotové novostavbě. Také z kolaudačního rozhodnutí vydaného Městským úřadem v U. ze dne 7. 5. 1996 je zřejmé, že bylo povoleno užívání novostavby rodinného domu na parc. č. 303/3. Stavba tak musela být v takovém stádiu dokončení, která umožňovala bydlení i pro nezletilou I., která s otcem bydlela, nejméně od jara 2005. Odvolací soud také poukázal na to, že rozdíl mezi stupněm dokončení domu (netýká se pozemků, studny, venkovních úprav a trvalých porostů) v alternativách účastníků činí cca 10 %, jejichž původ je v rozporech ve výpovědích samotných účastníků a svědků, jež se nepodařilo odstranit, a proto odchylku mezi oběma alternativami je třeba považovat za přípustnou. Odvolací soud nepovažoval za správnou ani aplikací § 150 ObčZ soudem prvního stupně, kterou se odchýlil od rovnosti vypořádacích podílů. Uvedl, že k této výjimce lze přistoupit v případě, kdy lze jednomu z manželů vytknout, že při starosti o rodinu, péči o děti a o domácnost a obstarávání a udržování společných věcí, nevyužíval svých schopností a možností. Nelze ji však použít tam, kde sice jeden z manželů má na vytvoření majetku větší zásluhy, ale jen proto, že má k tomuto lepší předpoklady vzhledem ke svému vzdělání, schopnostem, profesi a zdraví. Žalovanému lze přisvědčit, že reálně měl větší podíl na stavbě domu, jehož výstavba probíhala od roku 1991 do května 1996. Účastníci vedli společnou domácnost až do října 1994, jak vyplývá z rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně přispívat na výživu nezletilé dcery. Stavba tak byla převážně realizována v době společné domácnosti účastníků. Žalobkyně na stavbě se podílela podle svých možností a schopností, jestliže se podílela na získání finančních prostředků, které byly použity k financování stavby. Jestliže totiž pracovala ve směnném provozu, byla její účast na stavbě pochopitelně méně častá. Skutečnost, že příčina rozvratu manželství byla na straně žalobkyně, nelze v tomto případě přenášet do majetkového vypořádání manželů, neboť by tím byla porušena zásada jejich majetkové rovnosti. Nelze totiž dovodit, že by iniciativa a úsilí při stavbě označené nemovitosti byla pouze na straně žalovaného, žalobkyni nelze vytknout, že by při starosti o rodinu a obstarávání společné domácnosti nevyužívala svých možností a schopností. Vývoj manželského vztahu po říjnu 1994 byl výlučně důsledkem manželské krize účastníků, jejíž logickým důsledkem byl rozvod manželství a faktická nemožnost žalobkyně se na dokončení stavby podílet. Aby bylo dosaženo rovného podílu žalobkyně na vypořádání zaniklého BSM uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádání částku 697 412,- Kč, když zohlednil již uváděné vnosy účastníků a zálohu 50 000,- Kč, kterou žalovaný žalobkyni již na vypořádání zaplatil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a sám výslovně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu dovolání však, jak bude dále rozvedeno, rovněž namítl, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaný v aplikaci § 150 ObčZ, když odvolací soud vypořádal BSM při rovných podílech účastníků. Nevyložil tak správně možnost výjimky vyššího podílu ve prospěch žalovaného, jak to učinil soud prvního stupně, který vzal v úvahu, že se žalovaný podstatně více než žalobkyně zasloužil o nabytí rodinného domu a staral se o nezletilou dceru účastníků. Vytýká také odvolacímu soudu, že vychází nesprávně ze zjištění, že stavba rodinného domu probíhala od roku 1991 do května 1996, tedy že převážná část stavby byla realizována v době společné domácnosti účastníků. Ve skutečnosti však bylo s výstavbou domu započato až v roce 1992, což bylo potvrzeno prakticky všemi svědky, a to i na straně žalobkyně. Žalovaný poukazuje na spis zn. Nc 227/94, v němž bylo žalobkyni určeno výživné pro dceru s účinností od 1. 9. 1994. Tak je zřejmé, že v září 1994 již účastníci společnou domácnost nevedli. Rovněž ze spisů soudu prvního stupně zn. 15 C 39/95 a zn. 21 C 39/95, vyplývá, že k zániku společné domácnosti došlo dříve, konkrétně sama žalobkyně uvádí, že v měsíci 7. 8. 1994. I když žalobkyně opustila společnou domácnost až v létě 1994, péči o rodinu a nezletilou dceru zanedbávala již podstatně dříve. Už v říjnu 1992 se seznámila s R. U., se kterým od té doby trávila většinu svého volného času. V červenci 1993 pak s ním byla těhotná, byla hospitalizována v nemocnici a nemohla se tedy věnovat péči o rodinu či pomáhat na stavbě, jak sama tvrdila ona či někteří svědkové. Žalobkyně neplnila ani své povinnosti k nezletilé dceří a veškerá péče o dceru spočívala na žalovaném, příp. jeho rodičích. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243 odst. l a 3 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále OSŘ ) OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ (tzv. zmatečnost) a je-li dovolání přípustné, rovněž jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /241a odst. 2 písm. a) OSŘ/. Vady rozhodnutí odvolacího soudu nebyly ani tvrzeny a ze spisu se jejich existence nepodává.

V daném případě soudy obou stupňů rozhodovaly o vypořádání BSM podle § 150 ObčZ, který stanoví, že se při vypořádání vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti.

Výkladem otázky, kdy se lze odchýlit od rovnosti vypořádacích podílů, se zabývalo již rozhodnutí, publikované ve Sborníku IV vydaného roce 1986 Nejvyšším soudem ČSSR, na str. 499, a to usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 Co 87/74. V tomto rozhodnutí dospěl soud k závěru, že výjimečné přiznání podílu při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze odůvodnit většími zásluhami o vytvoření majetku, jestliže jeden z manželů měl k tomu lepší předpoklady vzhledem ke svému vzdělání, schopnostem, profesi, zdraví apod. nežli druhý manžel, jemuž nelze vytknout, že při starosti o rodinu, při nabývání a udržování společných věcí, při péči o dítě a při obstarávání společné domácnosti nevyužíval svých schopností a možností. Takový výklad sdílí i dovolací soud. Použití tohoto výkladu § 150 ObčZ může však v daném případě obstát jen za předpokladu, že byl odvolacím soudem aplikován na zjištěný skutkový stav. Tak tomu však nebylo.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze vytknout, že při starosti o rodinu a nabytí věci podstatné hodnoty, která tvoří společný majetek domu, nevyužila svých možností a schopností. To proto, že dům byl z větší části postaven za trvání společné domácnosti účastníků, kdy žalobkyně pracovala ve směnném provozu a na stavbě se podílela finančními prostředky z této pracovní činnosti. Avšak zjištění, že dům byl z větší části postaven za dobu trvání společné domácnosti účastníků, soud prvního stupně neučinil, neprováděl k němu ani žádné dokazování. Soud prvního stupně zjišťoval totiž rozestavěnost společného domu až ke dni zániku manželství účastníků, tj. k 16. 11. 1995. Ani odvolací soud k této skutečnosti dokazování nedoplňoval. Zjištění, že účastníci zrušili společnou domácnost v říjnu 1994, převzal odvolací soud od soudu prvního stupně. Ten je učinil, jak vyplývá ze stránek 4 a 15 jeho rozsudku, ze spisu zn. 21 C 39/953, týkajícího se rozvodu manželství účastníků, a ze spisu péče o nezletilou dceru zn. Nc 227/94, nyní P 177/2000. Přitom blíže nerozvedl, jak k tomuto zjištění dospěl, když podle soudem schválené dohody účastníků se žalobkyně zavázala platit nezletilé dceři výživné již 1. 9. 1994. Současně soud prvního stupně ze spisu zn. 21 C 265/96, týkajícího se zrušení práva společného nájmu účastníků, zjistil, že žalobkyně se ze společného bytu v U. odstěhovala právě v říjnu 1994. Za tohoto stavu je skutkové zjištění, že společná domácnost účastníků zanikla v říjnu 1994, vnitřně rozporné. Zjištění odvolacího soudu o stavu rozestavěnosti domu v době zrušení společné domácnosti účastníků, k němuž mělo dojít v říjnu 1994, tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ.

Konečně je třeba ještě uvést, že odvolací soud při úvaze o výši podílů účastníků podle § 150 ObčZ, na rozdíl od soudu prvního stupně, pominul práci rodičů žalovaného na stavbě domu účastníků a nezabýval se také výlučnou péčí žalovaného o nezletilou dceru nejméně od října 1994. Závěr odvolacího soudu, že příčinu rozvratu manželství, která byla shledána na straně žalobkyně, nelze přenášet do majetkového vypořádání při úvaze o výši vypořádacích podílů, neboť by tím byla porušena majetková rovnost manželů, je zejména u vypořádání domu vázán na stav (rozestavěnost) tohoto domu ke dni zrušení společné domácnosti účastníků.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z uvedených důvodů nesprávný, byl dovolacím soudem zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení(§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2006



JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu