22 Cdo 2048/2006
Datum rozhodnutí: 27.05.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 2048/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J., s. d. K., proti žalované ČR Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 86/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 319/2005-77, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kroměříži (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 6 C 86/2005-36, určil, že žalobce J., s. d. K. je vlastníkem nemovitosti pozemku p.č. st. 12/2 o výměře 518 m2 zapsaného na LV č. 64 pro okres K., obec B., katastrální území B., u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště H. , a rozhodl o nákladech řízení.


Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 319/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil


a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že § 879c až § 879e občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zák. č. 229/2001 Sb. (dále ObčZ ) jsou nadále součástí platného právního řádu a že je žalobce vlastníkem předmětných pozemků, neboť vlastnické právo nabyl transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c odst. 1 ObčZ poté, co požádal o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ. Oba soudy svá rozhodnutí opřely o nález Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) ze dne 9. března. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaný pod


č. 278/2004 Sb., který zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony (dále zák. č. 229/2001 Sb. ), nazvanou Změna občanského zákoníku čl. II a začlenil tak znovu do českého právního řádu tímto zákonem původně zrušená ustanovení § 879c až § 879e ObčZ.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vznesla dovolací námitky totožné s těmi, které jako žalovaná uplatňovala a které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů


a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou


a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam.


Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne


28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení


a jehož účastnicí byla rovněž dovolatelka jako žalovaná. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu a pod C 4660 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k rehabilitaci ustanovení § 879c až § 879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními.


S ohledem na uvedené skutečnosti dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. května 2008


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu