22 Cdo 2046/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 2046/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. B. , zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalovanému I. K. , zastoupenému Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 172/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. října 2014, č. j. 12 Co 210/2014, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Pospíšila.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Šumperku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. 18 C 172/2010-187, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. ledna 2014, č. j. 18 C 172/2010-193, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k věcem a peněžním prostředkům označeným v rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 12 Co 210/2014-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].

V daném případě proto dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu a neoznačil ani způsobilý dovolací důvod.

Přestože dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není z jeho dovolání patrno, o řešení jaké právní otázky mělo při rozhodování odvolacího soudu jít ani to, od jaké ustálené praxe (od jakých konkrétních rozhodnutí) dovolacího soudu se měl odchýlit. Proto nebylo možno dovolání vyhovět, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Obsahem dovolání je pouhá kritika skutkových závěrů nalézacích soudů, kdy dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů dospívá k jiným závěrům, než ke kterým dospěl soud prvního stupně a soud odvolací.

Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu