22 Cdo 2025/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 127 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 2025/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. S. , b) J. K. a c) Z. K. , zastoupených JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti žalovaným 1) F. V. a 2) A. V. , zastoupeným Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem v Táboře, Třída 9. května 640/22, o zdržení se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 4/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2014, č. j. 19 Co 2004/2014-278, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 267 Kč, a to tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit částku 1 089 Kč k rukám právního zástupce žalovaných Mgr. Jaroslava Kadlece.
Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. července 2014, č. j. 9 C 4/2013-233, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se rušení spočívajícího v tom, že z jejich bytu proniká hluk do bytu ve vlastnictví žalobkyně a) (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a změnil ve výroku II. a III. rozsudek soud prvního stupně, jimiž byla žalobcům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, a to do všech jeho výroků, přičemž uvádějí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci, tudíž je splněná podmínka přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobci především namítají, že nebyly provedeny všechny jimi navržené důkazy, nesouhlasí s rozsahem znaleckého zkoumání a způsobem jeho provedení ani se závěry znaleckého posudku. Rovněž polemizují s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že s rozsudkem odvolacího soudu souhlasí a považují jej za správný. Dle žalovaných nevymezují žalobci ve svém dovolání žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., z tohoto důvodu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dále žalovaní uvádějí, že námitky žalobců nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, ale toliko proti skutkovým zjištěním, což rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně, aby ho zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) ].

Dle žalobců je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu nižších stupňů založeno na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé však neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu § 237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání vyhovět, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud doplňuje následující:
Dovolatelé sice formálně uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti však tuto výhradu pojí s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení.

K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Polemika dovolatelů se závěry znaleckého posudku nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , konstatoval, že dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem), které soud provádí k prokázání účastnických tvrzení, slouží k řešení otázek skutkových, nikoli právních. Námitky proti znaleckému posudku je tak nutno podřadit pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., nikoliv pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a tudíž nemohou založit ani přípustnost dovolání (ke shora uvedenému dovolací soud poznamenává, že uvedená zákonná ustanovení byla změněna zákonem č. 404/2012 Sb., tudíž dle účinného znění o. s. ř. uvedené námitky netvoří dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který jedině může založit důvodnost dovolání, bylo-li by přípustné dle § 237 o. s. ř.).

Namítané pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by mohlo (kdyby opravdu o pochybení šlo) založit vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout, pouze pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 2472/2014, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Žalobci rovněž uvádějí, že nebyly akceptovány předpisy stavebního práva, které v této věci pro posouzení závadného jednání žalovaných jsou zásadní. Namítají, že žalovaní při provedení rekonstrukce bytu porušili ustanovení § 104 stavebního zákona a dále ustanovení § 156 odst. 1, 2 a § 160 odst. 4 stavebního zákona, neboť změnou podlahové krytiny došlo k zásadní změně stavby oproti kolaudovanému stavu . Dovolacímu soudu není především zřejmé, jak by se tento poukaz měl promítnout do poměrů souzené věci. Předmětem řízení není (ani být podle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. nemůže) přezkum stavebního řízení při rekonstrukci bytu žalovaných, ale posouzení tvrzeného obtěžování hlukem. Rozhodující pro toto posouzení je skutečnost, zda dochází k pronikání hluku v míře nepřiměřené místním poměrů a nikoliv, zda žalovaní při rekonstrukci bytu dodrželi předpisy stavebního práva.

Jestliže dovolatelé namítají, že žalovaní v současné době odstranili části krytiny na podlaze, a dochází proto k pronikání zvuku takovou intenzitou, že je pro žalobce kuchyně téměř neobyvatelná , jedná se o uplatnění nových skutečností, které je v dovolacím řízení nepřípustné (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroků rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz) ]. V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu ukládající povinnost k náhradě nákladů řízení. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V posuzované věci mají žalobci postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., postavení každého z nich je tedy nezávislé na ostatních společnících, a proto je třeba posuzovat u každého ze žalobců přípustnost dovolání vzhledem k částce 50 000 Kč samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Jelikož součet jednotlivých částek, které je povinen zaplatit každý ze žalobců jako náhradu nákladů řízení, nedosahuje částky 50 000 Kč, není splněn předpoklad přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. listopadu 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu