22 Cdo 2000/2004
Datum rozhodnutí: 06.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 2000/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 34/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2004, č. j. 62 Co 27/2004-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. 11 C 34/2000-87, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatkovou hodnotu osobního automobilu zn. BMW, rok výroby 1989, SPZ , červené barvy ve výši 5 000,- CHF, blíže označené věci movité (vybavení bytu) v ceně 1 427,50 CHF, zůstatek na účtu žalobkyně č. , vedeného u N. A. B., ve výši 1 401,- CHF a finanční hotovost ve výši 13 000,- CHF, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zůstatkovou hodnotu osobního automobilu zn. Ford Sierra, rok výroby 1989, SPZ , červené barvy ve výši 1 000,- CHF, zůstatkovou hodnotu televizoru zn. Siemens ve výši 10,- CHF, zlatou cihlu o váze 1 kg v ceně 15 359,10 CHF, věci movité (vybavení bytu) včetně zůstatkové hodnoty sedací soupravy v celkové ceně 830,- CHF, zůstatek na účtu žalovaného č. , vedeného u N. A. B. ve výši 14 171,90 CHF, zůstatek na účtu žalovaného č. 567036-00, vedeného u N. A. B. ve výši 51 048,70 CHF a finanční hotovost ve výši 75 000,- CHF. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 68 295,60 CHF. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků a jejich bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo rozvodem 14. 7. 1997 a že k dohodě o jeho vypořádání mezi účastníky nedošlo. Na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soud prvního stupně aplikoval ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Vzal za prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem vypořádání. Vyjma zlaté cihly vycházel ze shodných tvrzení účastníků, kteří se dohodli i na jejich cenách. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přes nesouhlas žalovaného zařadil zlatou cihlu o váze 1 kg s tím, že tato byla zakoupena žalobkyní ze společných prostředků účastníků, nesloužila osobní potřebě či výkonu povolání jednoho z nich a nemohlo tudíž jít o dar (žalobkyně žalovanému). Její cenu stanovil podle potvrzení o ceně zlata a kurzovního lístku ke dni 14. 7. 1997. Zůstatkové hodnoty osobních automobilů a sedací soupravy, věcí ke dni vypořádání již neexistujících, soud prvního stupně přikázal účastníkům podle toho, jak je ten který z nich měli ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví v držení. Kromě zůstatků na účtech přikázal účastníkům částky, které byly účastníky vybrány z účtů účastníků před zánikem manželství a každým z nich spotřebovány pro vlastní potřebu. Nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že finanční prostředky představující jeho příjem z výdělečné činnosti, zasílané na účet vedený na jeho jméno (tzv. pracovní konto) , nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Poukázal na to, že do bezpodílového spoluvlastnictví patří všechny příjmy obou manželů z jejich pracovního poměru nebo poměru jemu obdobnému, tj. i příjmy z podnikatelské činnosti. Při vypořádání vyšel ze stejných podílů účastníků na společném majetku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 62 Co 27/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Námitku žalovaného, že neměly být vypořádány částky, které účastníci vybrali z účtů a za trvání manželství, byť každý z nich samostatně, spotřebovali, neshledal důvodnou. K tomu uvedl, že jestliže jeden z manželů disponoval společnou věcí, kterou jsou i peněžní prostředky vedené na účtech, jež patřily do jejich společného jmění, způsobem, který je, resp. byl v rozporu s ust. § 145 odst. 1 ObčZ, je takový právní úkon neplatný, i když se tak stalo až potom, co manželé zrušili společnou domácnost, a bez ohledu na to, že druhý manžel o důvodu neplatnosti nevěděl .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda je při vypořádání společného jmění manželů možné dělit prostředky, které byly již během manželství spotřebovány, byť každým z manželů samostatně . Namítá, že do vypořádání neměla být zahrnuta částka 13 000,- CHF spotřebovaná žalobkyní a částka 75 000,- CHF spotřebovaná žalovaným, protože pokud tyto částky byly spotřebovány za trvání manželství, nemohou být následně při vypořádání společného majetku přikázány některému z manželů. Jiná situace by podle žalovaného byla, pokud by bylo prokázáno, že tyto prostředky byly vynaloženy na oddělený majetek toho kterého manžela nebo že byly manžely odčerpány ze společného majetku, ale nebyly jimi spotřebovány. To však prokázáno nebylo. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že oba účastníci v době ne příliš předcházející zániku jejich manželství a kdy již žili odděleně, vybrali z bankovních účtů, jimiž disponovali a na nichž byly uloženy peníze náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, výše uvedené nemalé peněžní částky, aniž by se na jejich užití jakkoliv dohodli. Dovolatel toto skutkové zjištění nezpochybnil tím, že by namítal, že učiněné skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, což by ostatně ani důvodně nemohl, neboť tento dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ přichází v úvahu jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a). Dovolací soud byl tudíž povinen z uvedeného skutkového zjištění vycházet. Na toto nezpochybněná skutkové zjištění odvolací soud aplikoval jemu odpovídající ustanovení § 145 odst. 1 ObčZ se závěrem, že právní úkony, které vedly ke spotřebě uvedených částek, byly neplatné. Tato skutečnost se pak promítla do výroku o tom, jakou částku na vyrovnání podílů účastníků má žalovaný zaplatit žalobkyni, neboť každý z nich ji má vrátit do vypořádávané masy bezpodílového spoluvlastnictví.

Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal dovolání přípustným, neboť uvedené rozhodnutí neodporuje běžné judikatuře obecných soudů o tom, co je či není běžnou záležitostí při správě majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a není tak ani v rozporu s hmotným právem. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č.l. C 45 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsudku se mimo jiné uvádí: jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo s úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 Obč Z, pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat. Dovolatelem formulovaná otázka, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, je nepatřičná, neboť v nalézacím řízení nebylo učiněno skutkové zjištění, že by sporné částky účastníci spotřebovali v rámci běžné spotřeby, a proto dovolací soud při právním hodnocení věci k tomuto tvrzení, takto uplatněnému až v dovolání, ani nemohl přihlédnout. V rozhodnutí odvolacího soudu, jež vyřešilo sporné vztahy z bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky, pak odvolací soud nespatřuje nic, co by je činilo zásadně významným.

Pokud soud prvního stupně formálně pochybil tím, že obě částky zařadil do aktiv účastníků vypořádávaných výrokem soudu, jakoby v době rozhodování soudu existovaly, a odvolací soud pak tím, že tuto nesprávnost nenapravil, jde o pochybení, která lze považovat za vadu procesní povahy, jež neměla vliv na výrok soudu prvního stupně pod bodem II. o povinnosti finančního vyrovnání mezi účastníky. Otázkou, zda tato vada měla za následek nesprávné rozhodnutí [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], by se však dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. dubna 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu