22 Cdo 1991/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák., § 151o obč. zák.



22 Cdo 1991/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. F., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti žalovaným 1) Bc. J. S. , a 2) M. S., o vydržení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 38/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2013, č. j. 71 Co 480/2012-316, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Bruntále (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 14 C 38/2009-294, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má právo věcného břemene přístupu ke studni na pozemku parc. č. 675/4 v k. ú. H. M. a právo příchodu a příjezdu k čelní straně domu v H. M. po pozemku parc. č. 675/4 tak, jak je vyznačeno na geometrickém plánu ze dne 17. ledna 2012, jež tvoří přílohu žaloby, a má právo odběru vody ze studny pod betonovým přístřeškem na pozemku parc. č. 675/4 v k. ú. H. M. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 71 Co 480/2012-316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, neboť má za to, že právní otázky hmotného i procesního práva řešené v rozhodnutích soudů obou stupňů nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny a soudy obou stupňů tyto otázky posoudily nesprávně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže se dovolatelka v dané věci domáhala určení existence práva věcného břemene a domnívá se, že jde o otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena a že ji soudy posoudily nesprávně, lze pouze uvést, že problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551 (dále jen Soubor ). V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem . Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.
Dále v rozhodnutí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, dovolací soud mimo jiné uvedl, že cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni .
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru pod C 1654).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka . K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1176, podle kterého při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří . Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod C 1068, což mutatis mutandis platí i pro přezkum dobré víry vedoucí k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu) (souhrnně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 5125/2008 www.nsoud.cz ).
Z výše uvedeného je zřejmé, že otázkou vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni se dovolací soud již zabýval a odvolací soud ji posoudil v souladu se shora uvedenou judikaturou. Navíc se dovolatelka ani nevymezuje vůči existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu a nežádá, aby dovolací soud již jednou řešenou (dovolacím soudem) právní otázku posoudil opětovně a jinak. Veškeré její námitky směřují pouze proti řešení popsané právní otázky soudem odvolacím a soudem prvního stupně.
Dovolatelka dále namítá, že i otázka procesního práva týkající se nepřipuštění jí navrhované změny žaloby, je otázkou dovolacím soudem dosud nevyřešenou a že ji soudy posoudily nesprávně.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). V rozsudku ze dne 8. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1998, Nejvyšší soud uvedl, že změna návrhu, kterou žalobce uplatňuje nový nárok (nárok, jenž nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem), není v odvolacím řízení přípustná.
O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2003 a uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, číslo sešitu 10, uvedl, že jestliže odvolací soud v rozporu se zásadou dvouinstančnosti (jde o jednu ze základních zásad, na níž je založeno občanské soudní řízení) věc projedná a rozhodne, aniž by ji také projednal a rozhodl o ní soud prvního stupně, a tímto postupem tak znemožní účastníku právo domáhat se řádným opravným prostředkem přezkoumání skutkových zjištění a právních závěrů o této věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000 sp. zn. 20 Cdo 2176/98, uveřejněný pod č. 40 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), zatíží řízení vadou, neboť tím odňal účastníku řízení právo na projednání věci ve dvou instancích.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala určení, že vydržela právo věcného břemene spočívající v přístupu ke studni na pozemku parc. č. 675/4, příchodu a příjezdu k čelní straně domu, a odběru vody ze studny. Na základě takto vymezeného skutkového základu věci (předmětu řízení) soud prvního stupně rozhodl o žalobě. V odvolacím řízení žalobkyně nově tvrdila, že požaduje právo zajištění přístupu ke studni a k odběru vody ze studny a přístupu k domu, neboť jde o veřejný prostor. Má za to, že parc. č. 675/4 je účelovou komunikací a studna je stále ve vlastnictví obce. Rovněž uvedla, že je nerozhodné, z jakého důvodu se svého požadavku domáhá, zda z důvodu vydržení, nebo proto, že jde o veřejný prostor. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o zcela nová tvrzení, ale i tvrzení rozporná, neboť nelze zřídit věcné břemeno k veřejně přístupné komunikaci a veřejné studni, a v odvolacím řízení se nelze domáhat něčeho jiného, než bylo uplatněno před soudem prvního stupně, a proto se jejími námitkami, které uplatnila v rozporu s neúplnou apelací, nezabýval, rozhodl správně a v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho závěru nelze nic vytknout.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu