22 Cdo 1989/99
Datum rozhodnutí: 05.02.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1989/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. M., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 100/87, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1998, č. j. 12 Co 205/98-307, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 10 C 100/987-254157, pod bodem I. výroku přikázal z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně věci konkrétně vyjmenované pod položkami 1. až 4. tohoto výroku. Pod bodem II. výroku přikázal z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného věci konkrétně vyjmenované pod položkami 1. až 10. tohoto výroku, pod bodem III. žalovanému uložil povinnost zaplatit zůstatek půjčky č. 75481180-0 vedené u pobočky Č. s., a. s. v částce 8 149,40.-Kč a pod bodem IV. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 27 603,30,- Kč. Pod body V. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. jen tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání jejího podílu částku 27 805,80.- Kč. Jinak v tomto výroku a stejně tak ve výroku o náhradě nákladů řízení napadený rozsudek potvrdil. Napadený rozsudek dále změnil ve výroku o soudním poplatku. Rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a ke změně ve výroku IV. přistoupil jen proto, že soud prvního stupně se při výpočtu vyrovnávacího podílu dopustil početní chyby, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni o 202,50 Kč méně než jí správně náleželo.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Byl sice správně zjištěn rozsah bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ovšem nebylo rozhodnuto o všech nárocích uplatněných v žalobě. Žalobkyně se totiž domáhala komplexního vyřešení veškerých majetkoprávních vztahů s žalovaným. Proto žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a rovněž tak zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Podle bodu 17. Hlavy první části dvanácté ( Přechodná a závěrečná ustanovení ) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. června 1998, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. ( dále jen "o. s. ř.").



Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle citovaného ustanovení je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 27/1999 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na výše uvedené neshledal dovolací soud dovolání přípustným, pokud žalobkyně jeho přípustnost výhradně opírala o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z porovnání rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně totiž vyplývá, že oba soudy posoudily věc shodně. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu se týká pouze rozdílu mezi částkou 27 603,30,- Kč určenou soudem prvního stupně a částkou 27 805,80.- Kč stanovenou rozsudkem odvolacího soudu jako vyrovnávací podíl v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. V tomto rozsahu ovšem ( 202,50 Kč) rozsudek odvolacího soudu dovoláním není napaden. Jak již bylo výše konstatováno, věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu lze přezkoumávat pouze v případě, je-li dovolání přípustné. Z tohoto pohledu je také nutno nahlížet na námitky žalobkyně v podaném dovolání, jejichž podstata spočívá v tvrzení, že odvolacím soudem nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Takové výhrady by ovšem mohly být relevantní jen za předpokladu přípustnosti dovolání. Pokud tedy odvolací soud uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání jejího podílu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně částku 27 603,30,- Kč, jde ohledně této částky zcela nepochybně o rozsudek potvrzující. Odvolací soud jí pak ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně na její podíl přiznal navíc částku 202,50.-Kč. Nezbytná podmínka přípustnosti dovolání, rozdílnost rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně, zde tedy evidentně chybí.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v této věci nejde. Odvolací soud usnesením ze dne 26. května 1995, č. j. 15 Co 79/95-148, sice zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně (t. j. rozsudek ze dne 15. dubna 1994, č. j. 10 C 100/87-121), ovšem pouze pro nedostatky skutkové povahy, aniž soud prvního stupně zavázal právním názorem, v jehož důsledku soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku.



Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To se v dané věci nestalo.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ani tato situace v řízení nenastala, neboť návrh na připuštění dovolání nebyl učiněn.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, trpí-li řízení některou z vad taxativně vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s . ř. V dovolání se žalobkyně takových vad sama výslovně nedovolává a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. došlo.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2001

JUDr. Antonín D r a š t í k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová