22 Cdo 1987/2005
Datum rozhodnutí: 03.01.2006
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1987/2005


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. G., zastoupené advokátem, proti žalované Z. H., zastoupené advokátkou, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 11/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č. j. 55 Co 40/2005-133, takto:





Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č. j. 55 Co 40/2005-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2003, č. j. 18 C 111/2001-63, výrokem pod bodem I., že Návrh žalobkyně, aby k pozemkům parc. č. 1388 a č. 1389, obec P., k. ú. D. P., které jsou ve vlastnictví žalované, bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch staveb tam umístěných, a to zahrádkářské chatě č. 12 s vedlejšími stavbami o zastavěné ploše 54,55 m2 na parcele č. 1388 a přístupové cestě, studni o výměře 14,09 m2, oplocení pozemku o délce 11,25 b. m., zpevněných ploch o ploše 18,77 m2, žumpy o ploše 1 m2, kolny o ploše 9,6 m2 a porostů na parcele č. 1389, spočívající v nerušeném užívání staveb jejich vlastníkem, vstupem vlastníka staveb a osob dle vůle vlastníka stavby na pozemky za účelem užívání staveb, jejich oprav a údržby k zabezpečení staveb oplocených pozemků parc. č. 1389 proti vstupu cizích osob a vstup na pozemek parc. č. 1389 za účelem údržby, ošetření zeleně a porostů, včetně sklizně plodů z porostů, které jsou ke dni zřízení věcného ve vlastnictví vlastníka staveb s tím, že náhrada za zřízení věcného břemene bude stanovena částkou 1236,- za rok, kterou uhradí vlastník staveb vlastníku pozemku vždy k 30. 11. příslušného roku, se zamítá a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně posoudil stavbu chaty žalobkyně v zahrádkářské kolonii v lokalitě v Č. umístěnou na pozemcích žalované na parcelách č. 1388 a č 1389, k. ú. D. P. jako neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c Občanského zákoníku č. 40/1964 dále jen ObčZ . Nezřídil k ní věcné břemeno podle § 135c odst. 3 ObčZ, kterým by zatížil pozemky žalované ve prospěch stavby žalobkyně, neboť zřízení věcného břemene navíc v rozsahu, jak vyplývá z výroku jeho rozsudku pod bodem I., shledal v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 19. 11. 2003, č. j. 58 Co 278/2003-94, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho rozsudku nelze zjistit rozhodné skutečnosti, umožňující právní posouzení, zda se jedná o stavbu neoprávněnou. Poukázal na to, že v odůvodnění chybí skutková zjištění, o tom, kdy se žalobkyně stala vlastnicí zahrádkářské chaty a které stavby sama vybudovala, dále že odůvodnění postrádá právní posouzení vztahu žalobkyně k pozemkům žalované, posouzení právního postavení zahrádkářského svazu při užívání pozemků žalované i to, jaká právní úprava dopadala na vznik stavby.


Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 18 C 111/2001-116, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 12. 2004, č. j. 18 C 111/2001-125, shodně jako v předchozím rozsudku.


Vycházel ze zjištění, že parcely č. 1388 a č. 1389 byly součástí pozemku č. 91/1, jehož vlastníkem byl F. K. (děd žalované). F. K. předal v roce 1961 parcelu č. kat. 91/1-zahradu (ovocný sad) o výměře 0,4131 ha na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb. o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby do bezplatného užívání Státnímu statku X. a ten přenechal předmětný pozemek k dočasnému užívání Čs. s. z., pobočka D. P. v Č. K odevzdání pozemku do užívání Č. s. z., pobočky D. P. v Č., došlo dne 5. 9. 1961 a rozhodnutím Zemědělské komise místního národního výboru D. P. ze dne 10. 4. 1965, č. j. 520/65/B1, bylo užívání prodlouženo na dalších 6 let, to je do 31. 8. 1970. Jednotlivým členům svazu zahrádkářů, k nimž měla patřit i žalobkyně, tak muselo být známo, že užívání pozemků je dočasné. Podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dnem účinnosti tohoto zákona zaniklo právo užívání pozemků k zajištění výroby a mezi žalobkyní a vlastníkem pozemku vznikl nájemní vztah, který bylo možno ukončit výpovědí a který byl v dané věci v souladu s § 22 odst. 3 prodloužen do 31. 12. 2001. Žalobkyně zřídila na pozemku parcele č. 1388 chatu. Stavební povolení bylo vydáno Č. s. z. rozhodnutím komise pro výstavbu a místní hospodářství při MNV v D. P. č. 1063/62/B 1 ze dne 20. 7. 1962 a bylo omezeno tím, že zastavěná plocha nesmí přesáhnout rozměr 4,30 x 4,70 a že se jedná o provizorium kdykoliv odvolatelné. Chaty měly být dokončeny do 20. července 1963. Byly zkolaudovány v roce 1965. Rozhodnutím Komise pro výstavbu při MNV D. P. ze dne 3. 5. 1967, č. j. 423/67bj, bylo žalobkyni vydáno stavební povolení na přestavbu chaty a na provedení nástavby o podkrovní světnici. V roce 1996 žalobkyně provedla další přístavbu chaty ale již bez stavebního povolení. Přístavbou zděné verandy rozšířila půdorys chaty a chata zasahuje i na parcelu č. 1389. Rozhodnutím Místního úřadu městské části P. ze dne 23. 10. 1996, č. j. OV/1888/96/Hv., bylo žalobkyni nařízeno odstranění přístavby a rozhodnutím Magistrátu h. m. P., odboru výstavby ze dne 3. 9. 1997, č. j. MHMPP006NDPG VYS-8892/96/Sd/Ka, bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně k odvolání žalobkyně změněno jen tak, že bylo doplněno o další podmínku, za níž má být odstranění přístavby provedeno. Rozhodnutí o odstranění stavby nabylo právní moci 3. 9. 1997. Po výstavbě chaty se změnili vlastníci pozemku, na němž chata stojí. F. K. dne 15. 11. 1982 zemřel a zanechal syna J. K., který na základě rozhodnutí Státního notářství pro P. ze dne 28. 4. 1984, č. j. 9 D 1525/82 nabyl veškerý majetek po svém otci. J. K. zemřel dne 11. 3. 1989 a rozhodnutím státního notářství pro P. ze dne 19. 2. 1990 č. j. 9 D 357/89-24, byla schválena dědická dohoda, podle které nabyli dědictví po něm pozůstalá manželka Z. K. a pozůstalé děti Z. H., J. K., F. K. a J. K. každý z nich stejným dílem. Smlouvou o reálném rozdělení nemovitostí a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 10. 10. 1991 sepsanou notářským zápisem pod sp. zn. 9 N 832/91, 9 NZ 442/91 nabyla pozemky parcely č. 1388 a č. 1389 do výlučného vlastnictví žalovaná. Soud prvního stupně posoudil předpoklady vzniku neoprávněné stavby podle právní úpravy Občanského zákoníku z roku 1950 (zák. č. 141/1950 Sb.) ve znění platném do 31. 3. 1964 a dovodil, že žalobkyně postrádala ke stavbě chaty občanskoprávní titul. Podle § 158 ObčZ z roku 1950 socialistická právnická osoba si mohla zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§ 103 odst. 2). Podle § 159 téhož zákona v ostatních případech bylo možné na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby. Podle § 160 téhož zákona právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vznikalo ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114) anebo smlouvou. Ke zřízení práva stavby smlouvou bylo třeba přivolení okresního národního výboru. V dané věci o žádný ze shora předvídaných případů nešlo. Proto soud prvního stupně shledal chatu žalobkyně neoprávněnou stavbou a vztah z neoprávněné stavby na cizím pozemku pokládal za nutné vypořádat analogicky podle ustanovení § 125 a následujících ObčZ z roku 1950, která řeší nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci a v souvislosti s tím odkázal na R 26/2001. Přitom ale současně dospěl k závěru, že na posuzovanou věc dopadá ustanovení § 135c odst. 3 ObčZ a dovodil, že omezení vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby, je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech a že by v dané věci bylo takové opatření v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ. Žalobu o zřízení věcného břemene tak shledal neopodstatněnou.


Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 55 Co 40/2005-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení. Ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud vycházel z toho, že v řízení o žalobě Z. H. (nyní žalované) proti M. G. (nyní žalobkyni) o vyklizení pozemků parcel č. 1388 a č. 1389 bylo rozsudkem (pro zmeškání) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2003, č. j. 21 C 285/2002-19 M. G. uloženo, aby vyklidila parcely č. 1388 a č. 1389 v katastrálním území D. P. do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 4. 6. 2003. Podle § 159a odst. 1, 4 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok závazný pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Tímto rozsudkem byl proto vyřešen právní vztah mezi nynější žalobkyní a nynější žalovanou týkající se práva vstupu žalobkyně na předmětné pozemky a žalobkyně, která je povinna pozemky vyklidit, se již k nim nemůže domáhat zřízení věcného břemene. Dovodil, že žalobkyně neprokázala, že jí tento rozsudek nebyl doručen a že tedy nenabyl právní moci. Odvolací soud tak shledal žalobu neopodstatněnou ze zcela jiného důvodu než soud prvního stupně.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. To spatřovala v tom, že odvolací soud se cítil být vázán výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla žalobkyni uložena povinnost, aby vyklidila pozemky žalované, a nezabýval se opodstatněností nároku. Přitom řízení, ve kterém byla žalobkyně zavázána k vyklizení pozemků, skončilo vydáním rozsudku pro zmeškání, aniž pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Nárok tak nebyl řádně projednán a posouzen. Kromě toho jí nebyl rozsudek pro zmeškání řádně doručen a nemohl se tak stát závazným ve smyslu § 159a OSŘ. Ačkoliv to v řízení před odvolacím soudem namítala, odvolací soud k její námitce nepřihlížel. Poukazovala i na to, že rozhodnutí v tamní a v této projednávané věci jsou v rozporu s článkem JUDr. Jiřího Spáčila CSc., Neoprávněná stavba v nové judikatuře, publikovaném v časopisu Právní fórum, sešit 6, ročník 2000. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo shodné jako jeho předchozí rozhodnutí ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen Souboru rozhodnutí ).


Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod C 3078 v Souboru rozhodnutí).


Nejvyšší soud České republiky uvedl již v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy sešit 2, ročník 2001, že žalobou na vyklizení pozemku se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, je třeba se domáhat přímo odstranění stavby . Stejně tak ke střetu žaloby na vyklizení pozemku a žaloby na odstranění nemovité stavby Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, publikovaném pod C 2188, svazku 27, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, že Žaloba na vyklizení pozemku poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá; nedotýká se věci nemovité, nacházející se na pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit. Vlastník pozemku se může domáhat jeho vyklizení bez ohledu na to, zda se na uvedeném pozemku nachází rovněž nemovitá stavba náležející osobě, proti které žaloba na vyklizení směřuje. Pokud se vlastník pozemku chce domoci vyklizení pozemku, na kterém je též umístěna cizí stavba, nemusí žalovat na odstranění stavby. Žaloba na vyklizení pozemku je jednou z vlastnických žalob, které mají samostatný skutkový základ, podle toho jakým způsobem žalovaný do vlastnického práva zasahuje; jinou takovou žalobou je žaloba na odstranění stavby. Vlastník totiž může mít zájem na tom, aby pozemek sám užíval, aniž by mu vadila stavba na něm zřízená; případně hodlá upravit své vztahy vzniklé z neoprávněné stavby jinak anebo iniciativu o úpravu vztahů z neoprávněné stavby přenechá na vlastníkovi stavby. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000, publikovaný pod C 903, svazek 13, Souboru rozhodnutí, kde Nejvyšší soud uvedl, že Návrh na jinou úpravu vztahů vlastníka pozemku a vlastníka neoprávněné stavby, než jaký je uveden v § 135c odst. 1, 2 ObčZ, zejména návrh na zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, může podat také vlastník stavby, a to i samostatnou žalobou.


Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žaloba na vyklizení pozemku v sobě automaticky neskrývá uplatnění nároku na odstranění nemovité stavby a že v případě neoprávněné nemovité stavby lze vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby vypořádat i zřízením věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby. Pokud tedy bylo v dřívějším řízení rozhodnuto rozsudkem ze dne 17. 4. 2003, č. j. 21 C 285/2002-19, že M. G. je povinna vyklidit parcely 1388 a 1389 a předat je vyklizené Z. H., nedotýká se tento výrok právních vztahů vzniklých z neoprávněné stavby. Nedotýká se tedy ani požadavku na jinou úpravu vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby, jakou je zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, a není pro rozhodnutí o vypořádání tohoto právního vztahu zavazující. Přitom v dané věci byl požadavek na zřízení věcného břemene vymezen žalobními tvrzeními tak, že je upínán právě k neoprávněné stavbě. Odvolací soud však založil své právní posouzení čistě jen na úvaze, že i kdyby se jednalo o právní vztah z neoprávněné stavby, je pro vypořádání tohoto vztahu předchozí výrok rozsudku o vyklizení pozemků zavazující. Jeho právní posouzení je tak v rozporu s hmotným právem. Tím se stalo dovolání proti jeho rozsudku přípustným. Protože napadený rozsudek neobstál již z výše uvedeného dovolacího důvodu, bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval i tím, zda byl rozsudek ze dne 17. 4. 2003, č. j. 21 C 285/2002-19 doručen žalobkyni a nabyl právní moci.


Vzhledem k tomu, že se odvolací soud žádnými jinými důvody opodstatněnosti či neopodstatněnosti uplatněného nároku nezabýval, nezbylo dovolacímu soudu než jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a


§ 243b odst. 3 věta první OSŘ).


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. ledna 2006


JUDr. František B a l á k, v.r.


předseda senátu