22 Cdo 198/99
Datum rozhodnutí: 19.10.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 198/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: 1) J. S., 2) J. P., 3) B. P., 4) K. S., a 5) K. S., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu Ž. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 54/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. listopadu 1998, čj. 10 Co 838/98-81, takto:



I. Dovolání se zamítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen soud prvního stupně) ze dne 24. června 1998, čj. 9 C 54/97-63, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky parcely č. 3/1 o výměře 739 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 1 pro obec a katastrální území Ž. R. u Katastrálního úřadu v K., a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobci sporný pozemek užívají od roku 1987, kdy na základě kupní smlouvy z 12. 8. 1987, registrované bývalým Státním notářstvím v Klatovech 6. 11. 1987, nabyli vlastnictví k sousedním nemovitostem, a to k rodinnému domu čp. 32 se stavební parcelou č. 6/1 o výměře 255 m2 , zahradou parc. č. 3/2 o výměře 124 m2 a stodole se stavební parcelou č. 6/2 o výměře 224 m2. Žalobci tvrdili, že nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením, neboť jej drželi v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Dobrou víru opírali o skutečnost, že sporný pozemek užívali již jejich právní předchůdci od roku 1964 a že žalobci se uchopili držby pozemku v hranicích stávajícího oplocení. To, že jde o pozemek, který nekoupili, zjistili až 30. 11. 1994 v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně 1) a žalobce 5). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku. Ze znaleckého posudku znalce Ing. F. B. z října 1986, který byl podkladem pro stanovení kupní ceny nemovitostí ve smlouvě z 12. 8. 1987, zjistil, že pod bodem 6) jsou uvedeny výměry pozemků, které se staly předmětem kupní smlouvy. Jednalo se o celkovou výměru 379 m2, a pokud žalobci užívali další pozemek o rozloze 739 m2, nemohli být objektivně ani subjektivně v dobré víře, že jim všechny užívané pozemky patří, když rozdíl ve výměrách nemohli přehlédnout. Ani právní předchůdce žalobců Ing. J. V., který nabyl nemovitost čp. 32 a pozemky parc. č. 6/1, 6/2 a 3/2 v Ž. R. dědictvím, jak vyplývá z rozhodnutí bývalého Státního notářství v Klatovech z 31. 7. 1968, sp. z. D 811/68, nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku, když z tohoto rozhodnutí je zcela zřejmá výměra nemovitostí, které nabyl, tedy i pozemků souvisejících s domem č. 32, Odvolací soud dospěl k závěru, že pro vydržení vlastnického práva k pozemku neexistovaly okolnosti objektivně nasvědčující oprávněnosti jeho držby. Vydržení pozemku bránil také přechod vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud dále vyhověl návrhu žalobců a připustil proti svému rozsudku dovolání.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají nesprávné právní posouzení dobré víry jejich právního předchůdce. Soud prvního stupně vycházel z ohledání na místě samém, zatímco odvolací soud bez znalosti terénu a skutečného stavu na místě samém nesprávně argumentoval, že předmětný sporný pozemek je o výměře 739 m2, ačkoliv v kupní smlouvě je uveden pozemek o výměře 379 m2". Žalobci namítají, že jako laici neodhadli, zda výměra pozemků uvedená v kupní smlouvě odpovídá skutečnému stavu. Byli v dobré víře, že zahrada ohraničená vzrostlými stromy, tak jak jim ji ukázal jejich právní předchůdce, je jejich vlastnictvím. To, že J. V. v minulosti žádal o změnu užívání chalupy" a k této žádosti připojil snímek katastrální mapy, ještě nemůže vyvrátit jeho oprávněnou držbu, tedy držbu v dobré víře. Žalobci dále vyjadřují pochybnost, zda došlo k přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 3/2 podle zák. č. 172/1991 Sb. ze státu na město Ž. R., které pozemek ke dni účinnosti zákona nedrželo, neboť pozemek byl v držbě žalobců. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§ 239 odst. 1, § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1, 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./, žalobci nenamítali a nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Pokud odvolací soud ve výroku svého rozsudku nekonkretizoval, pro kterou právní otázku dovolání připouští, může se dovolatel domáhat přezkumu rozsudku odvolacího soudu pro kteroukoliv právní otázku, která je pro právní posouzení věci významná.

Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě". Uvedený právní závěr je použitelný i v této věci. Žalobci zakoupili pozemky v celkové rozloze 603 m2, jak bylo uvedeno v kupní smlouvě a také ve znaleckém posudku ing. F. B. z října 1986 a května 1987, který se stal podkladem pro určení kupní ceny. Byť odvolací soud vyšel z toho, že podle znaleckého posudku šlo o pozemky o rozloze 379 m2, když přehlédl dodatek tohoto posudku z května 1987, který je rovněž v notářském spise založen, i tak je rozdíl ve výměře zakoupených pozemků 603 m2 a výměrou pozemků, které žalobci užívali (plus 739 m2 pozemku parc. č. 3/1) tak významný, že nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim všechny takto užívané pozemky patří.

Z toho vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nesplnění jednoho z předpokladů vydržení vlastnického práva - oprávněné držby podle § 134 obč. zák., je správný.

Další dovolací námitkou žalobců ohledně vydržení vlastnického práva k pozemku v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval (její přezkum nemůže mít vliv na správnost rozsudku odvolacího soudu).

Dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2000

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová