22 Cdo 1979/2004
Datum rozhodnutí: 20.07.2005
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1979/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. F., zastoupeného advokátem, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 249/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2004, č. j. 5 Co 505/2004-170, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 175,- Kč k rukám JUDr. Z. L.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že na níže uvedených nemovitostech nevázne věcné břemeno užívání pro žalovaného, neboť bylo zřízeno neplatnou smlouvou. Uvedl, že věcné břemeno ve prospěch žalovaného zřídil bývalý vlastník nemovitosti Ing. M. Č., který v době zřízení věděl, že jeho podnikání je neúspěšné a že nutně povede ke konkurzu, jehož účinky se takto snažil vyloučit; o hospodaření vlastníka byl žalovaný jako jeho spolupracovník informován.

Okresní soud ve Strakonicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 C 249/2002-114, určil, že na objektu bydlení čp. 105 ve S.., na stav. parc. č. 168 a na stav. parc. č. 168 o výměře 226 m² zastavěná plocha a nádvoří tamtéž, zapsaných u Katastrálního úřadu ve S. v katastru nemovitostí pro obec S. a k. ú. N. S. na LV č. 5834 nevázne věcné břemeno užívání pro žalovaného J. F., zřízené v jeho prospěch smlouvou o věcném břemeni ze dne 10. 8. 1998, podle níž byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí po č. j. V 3 1777/1998 s právními účinky vkladu ke dni 12. 8. 1998 ; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně z protokolu o dražbě č. 12/2002, vydaného 13. 9. 2002 dražebníkem A., s. r. o., se sídlem ve S., shledal, že vlastníkem předmětných nemovitostí se stal žalobce. Z listu vlastnictví příslušného katastru nemovitostí pak zjistil, že na nemovitostech vázne věcné břemeno užívání ve prospěch žalovaného, jež bylo založeno smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou 10. 8. 1998 mezi předchozím vlastníkem nemovitostí M. Č. a žalovaným. Spočívalo v oprávnění žalovaného užívat nemovitosti bezplatně sedm dnů v týdnu 24 hodin denně po dobu od 10. 8. 1998 do 31. 12. 2018. Z okolností za nichž došlo k uzavření smlouvy o věcném břemeni a z pohnutek, jež k tomu smluvní účastníky vedly, soud uzavřel, že jde o částečně neplatný právní úkon podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku (dále ObčZ ) v části, ve které bylo zřízeno věcné břemeno užívání pro žalovaného i k prostorám, které byly již dříve pronajaty jiným osobám, a absolutně neplatný právní úkon podle § 39 ObčZ, neboť odporuje zákonu; byla jím totiž snížena cena zástavy.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 5 Co 505/2004-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a především konstatoval, že v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene užívání předmětných nemovitostí ve prospěch žalovaného na nich vázlo zástavní právo. Podle zástavních smluv uzavřených 9. 3. 1995 a 10. 6. 1996 s A., a. s. P., se měl zástavce zdržet jakéhokoliv jednání, které by mohlo vést ke vzniku práv třetích osob k zastaveným nemovitostem, zejména k nim neměl zřídit právo odpovídající věcnému břemeni. Uzavřením smlouvy o předmětném věcném břemeni došlo k porušení § 163 odst. 1 ObčZ. Neuznal námitku žalovaného, že porušení § 163 odst. 1 ObčZ zakládá odpovědnost vlastníka nemovitosti, který zřídil rozsáhlé neplatné věcné břemeno, pouze v rovině závazkově právní, bez věcného právního dopadu. Konstatoval, že původní vlastník nemovitostí si počínal způsobem, příčícím se dobrým mravům, a smlouva je tak neplatná podle § 39 ObčZ. Uzavřel, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně včetně jeho interpretace nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/97.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Namítá, že mohl předmět svého vlastnictví byť zatížený zástavním právem - držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, tedy i zatížit jej věcným břemenem, když ani instituty upravené v hlavě třetí druhé části ObčZ (zástavní a zadržovací právo) neomezují vlastníka v jeho právu s věcí nakládat. Toto právo nemůže být omezeno jinak, než zákonem, což se děje výjimečně např. podle § 128 odst. 2, § 140 a § 145 odst. 1 ObčZ, popř. ujednáním na základě výslovného ustanovení zákona - § 603 odst. 2 ObčZ. Dále odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 24/95. Dodává, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/97; jejich výklad je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že žalovaný připomíná obecně známé a platné principy charakterizující obsah zástavního práva jako zajišťovacího institutu a polemizuje se závěry napadeného rozhodnutí. V konfrontaci s tím žalobce připomíná, že uzavření předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene o užívání celé zástavy bezplatně na desetiletí, a to dokonce způsobem, kdy si vlastník zástavy ponechává prostřednictvím svého přítele užitnou hodnotu zástavy pro sebe, je nepochybně neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ, neboť svým účelem a obsahem odporuje zákonu, zákon obchází a příčí se dobrým mravům. Navrhuje, bude-li shledáno, že jde o dovolání přípustné, jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.



Věcná břemena vznikají mimo jiné písemnou smlouvou (§ 151o odst. 1 ObčZ). Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 ObčZ).

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů; v takovém případě uplatnění principu procesní ekonomie vede k tomu, že již není třeba zabývat se správností ostatních důvodů, které vedly k zamítnutí. Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V dané věci soud prvního stupně považoval za důvod částečné neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene i to, že v době uzavření smlouvy byly částečně pronajaty třetím osobám, takže šlo v této části o plnění nemožné (§ 37 odst. 2 ObčZ). Odvolací soud též důvod neplatnosti smlouvy podle § 39 ObčZ spatřoval v tom, že jednání vedoucí k jejímu uzavření odporovalo dobrým mravům. Tyto právní závěry však dovolání nenapadá a proto je dovolací soud nemohl přezkoumat. Rozpor s dobrými mravy sám o sobě jako důvod pro absolutní neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene podle § 39 ObčZ postačí, a proto by již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda jsou správné závěry o tom, že předmětná smlouva je v rozporu se zákonem.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ je žalovaný povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3 100,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu celkem 3 175,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. července 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu