22 Cdo 1977/2004
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 135c předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1977/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. R. a 2) A. R., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 16/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. prosince 2003, č. j. 11 C 16/97- 222, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze 17. 6. 1998, č. j. 11 C 16/97-82, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H. , a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 5. 1. 1999, č. j. 23 Co 686/98-106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem z 25. 10. 1999, č. j. 11 C 16/97-135, rozhodl, že žalovaní J. R. a A. R. jsou povinni do 4 měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H. . Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.

Vyšel ze zjištění, že F. Ch. postavil v roce 1962 na pozemku parc. č. 525/1 v kat. území H., který byl ve vlastnictví státu a v užívání JZD N., se souhlasem tohoto JZD, skládací přenosnou rybářskou boudu , kterou prodal 1. 7. 1970 žalovaným. Ten žalovaní přestavovali tak, že vybudovali bez stavebního povolení rekreační dřevěnou chatu spojenou se zemí pevným základem, jejíž podlahová plocha podle přiznání k domovní dani z roku 1972 činila 13,5 m2. Nyní jde o stavbu o rozměrech 7,55 m x 6,15 m a žalovaní vybudovali i na pozemku parc. č. 525/2 studnu, vodovodní přípojku, kanalizační přípojku, žumpu, opěrné zídky, schody a zemní sklep. Ke stavbě nemělo JZD N. ani MNV v N. připomínky, ač o ní věděli. Žalovaní už v roce 1972 požádali o dodatečné povolení stavby, ale MNV v N. o jejich žádosti nerozhodl. Nyní probíhá u stavebního úřadu - MÚ D. řízení o odstranění této stavby, které bylo přerušeno do rozhodnutí soudu v této věci. Podle znaleckého posudku M. S. z 8. 6. 1995, který byl vyhotoven ve věci sp. zn. 10 C 123/94 soudu prvního stupně, činila cena chaty, studny a venkovních úprav 193 610 Kč. Pozemkový úřad Okresního úřadu v P. rozhodnutím z 29. 3. 1994, č. j. 3069/92, R IX/94, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 525/1 a č. 525/2, je žalobce. Rozsudkem soudu prvního stupně z 28. 6. 1995, č. j. 10 C 123/94-43, který nabyl právní moci 29. 8. 1995, byla žaloba, kterou se žalobce domáhal přikázání stavby chaty jako neoprávněné stavby do jeho vlastnictví, zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Soud dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem pozemků, na nichž se stavba chaty nachází, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem pozemků, nenabylo právní moci, protože nebylo doručeno žalovaným. Pozemkový úřad OÚ v P. rozhodnutím z 19. 12. 1995, č. j. 3069/RO-IX 43/95, zamítl návrh žalovaných na obnovu řízení o vydání předmětných pozemků a uvedené rozhodnutí bylo k odvolání žalovaných potvrzeno rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu, č. j. 2385/96-3153, z 2. 8. 1996. K tvrzení žalobce, že stavba chaty ohrožuje lípu, která se nachází na pozemku parc. č. 525/1 a je památným stromem, což žalobce dokládal listinami - znaleckými posudky Ing. J. Ž. a Ing. Z. M., který stanovil cenu lípy částkou 485.000 Kč, a dále stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Praha, nařídil soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem Ing. J. K. Z tohoto posudku, vyhotoveného 30. 12. 1997, soud prvního stupně zjistil, že ve vzdálenosti 1 m od jižní stěny chaty roste lípa s objemem kmene 4,5 m, vysoká 27 m a s korunou o průměru 17 m. Jeden z vedlejších kmenů lípy je mírně nakloněn a svojí korunou prakticky pokrývá půdorysnou plochu chaty. Ve výši římsy střechy tento kmen zarůstá do římsy, která je proto vyříznutá na průměr 0,4 m a kmen ji vyplňuje. Chata pokrývá kořenovou soustavu lípy z 31,7 %, ostatní stavby z 1,8 %. Za téměř 30 let se vliv chaty a vedlejších objektů při jejich běžném užívání (v chatě jsou kamínka a propanbutanový vařič) na zdravotním stavu lípy neprojevil a lípa není provozem chaty bezprostředně ohrožena. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Praha, se vyjádřila, že je vhodné, aby lípa byla vyhlášena památným stromem podle § 46 zákona č. 114/1992 Sb., dosud však rozhodnuto nebylo. V katastru nemovitostí je pozemek parc. č. 525/1 veden jako pastvina a č. 525/2 jako ostatní plocha. Pozemek parc. č. 525/1 je podle místního ohledání ve svahu potoka, nachází se na něm vzrostlé stromy a okrasné dřeviny a jde o místo vhodné k rekreačnímu, nikoli k zemědělskému využití.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dřevěná přenosná rybářská bouda byla ke dni převodu na žalované, tj. k 1. 7. 1970, věcí movitou. Chatu přestavěli žalovaní na věc nemovitou až po tomto převodu; o nemovitost se nepochybně jednalo už v roce 1972, tj. v roce, kdy žalovaní žádali o vydání dodatečného stavebního povolení a podali přiznání k domovní dani. Dále uvedl, že šlo o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. F. Ch. měl od roku 1962 souhlas JZD jen ke stavbě přenosné rybářské boudy, nebylo mu zřízeno právo osobního užívání pozemku ke stavbě chaty ani právo stavby na předmětném pozemku. O tom žalovaní museli vědět. Pokud koupili přenosnou rybářskou chatu jako věc movitou, a pak ji přestavěli na věc nemovitou, šlo o stavbu na cizím pozemku bez příslušného občanskoprávního oprávnění, a tedy o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. Žalovaní nemohli ani vydržet právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu vlastníků chaty užívat pozemky k této stavbě, neboť k oprávněné držbě pozemku mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a následného uzavření dohody o osobním užívání pozemku . O neoprávněnosti držby museli žalovaní najisto vědět od roku 1972, kdy se pokusili stavbu chaty legalizovat. Vzhledem k tomu, že žalovaní přestavbou chaty opakovaně porušovali právní předpisy (pokračovali ve stavebních úpravách až do roku 1990), uložil jim, aby ji z pozemků žalobce odstranili.

Odvolací soud rozsudkem z 10. 5. 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud byl se soudem prvního stupně ve shodě, že žalovaní nemohli vydržet právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v užívání pozemku ke stavbě chaty. Poukázal na to, že ObčZ ve znění platném od 1. 1. 1964 vydržení tohoto práva neznal a jeho vydržení upravila teprve novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. Předmětem vydržení však nemohla být práva odpovídající věcnému břemenu k pozemkům v socialistickém vlastnictví nebo k těm, ke kterým měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů (v daném případě JZD N.). Žalovaní by mohli vydržet právo odpovídající věcnému břemenu až podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., nebyli však v dobré víře, že jim takové právo náleží. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že stavbu chaty na předmětném pozemku je stavbou neoprávněnou podle § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., a její vypořádání posuzoval podle § 135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., dospěl odvolací soud k závěru, že jde o neoprávněnou stavbu podle § 221 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a jen podle tohoto ustanovení také lze rozhodnout o jejím odstranění. Protože přeměnou stavby na rekreační objekt nebyly také respektovány zájmy hájené v daném území a bylo zahájeno řízení k ochraně stromu, do kterého stavba zasahuje, byly podle odvolacího soudu splněny podmínky podle § 221 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., když vlastník pozemku se stavbou nesouhlasí a navrhuje její odstranění, nikoli, aby mu byla přikázána.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze 28. 11. 2002, č. j. 22 Cdo 2003/2000-185, rozsudek Krajského soudu v Praze z 10. 5. 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Považoval za správný závěr odvolacího soudu, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu spočívající v právu vlastníků chaty užívat pozemek ke stavbě nemohlo pro nedostatek oprávněné držby práva dojít. Dovolací soud se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že chata byla postavena jako věc nemovitá na cizím pozemku a jedná se o stavbu neoprávněnou. Odvolací soud však pochybil, pokud vypořádání vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou posuzoval podle právní úpravy účinné v době jejího vzniku, tj. v roce 1990, a to podle § 221 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., nikoli podle právní úpravy účinné v době rozhodování, tedy podle § 135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, publikované pod C 414, svazek 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, kde Nejvyšší soud uvedl, že pokud byla stavba zřízena v roce 1977, je třeba posuzovat předpoklady její neoprávněnosti podle tehdy platné právní úpravy (§ 221 ObčZ), pokud nebyla před 1. 1. 1992 vypořádána, bylo nutno při vypořádání vycházet již z § 135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Takový výklad vyplývá z povahy věci i z textu § 868 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1191 Sb., podle něhož se ustanoveními zákona řídí i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992. Úprava způsobu vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby v § 221 ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 a poté ve znění této novely v § 135c ObčZ, byla odlišná.



Odvolací soud usnesením z 11. 3. 2003, č. j. 23 Co 20/2003-197, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že žalovaní nemohli vydržet jako vlastníci předmětné chaty právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v užívání pozemků žalobce stavbou této chaty a uložil mu, aby se zabýval vypořádáním vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou žalovaných na pozemcích žalobce podle § 135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

Soud prvního stupně rozsudkem z 17. 12. 2003, č. j. 11 C 16/97-222, rozhodl tak, že žalovaní J. R. a A. R. jsou povinni do 4 měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H. . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Odvolací soud rozsudkem z 24. 5. 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Soudy obou stupňů posuzovaly vypořádání vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou žalovaných na pozemích žalobce podle § 135c ObčZ. Žalovaní jako jediné možné řešení navrhovali zřízení věcného břemene spočívajícího v užívání pozemků žalobce ke stavbě chaty. S tímto nesouhlasil žalobce. V této souvislosti vzaly soudy v úvahu, že pozemky pod chatou jsou součástí celého komplexu zemědělsky obhospodařovaných pozemků, ke kterým nevede žádná přístupová cesta. Pouhé zřízení věcného břemene užívání pozemku pro stavbu chaty by nevyřešilo možnost užívání chaty, neboť přístupová cesta vede přes další pozemky ve vlastnictví žalobce a v budoucnu by mohlo docházet k dalším konfliktům. Nabídku žalobce na odkoupení stavby za částku stanovenou znaleckým posudkem případně dohodou žalovaní nepřijali s tím, že mají zájem chatu nadále využívat. Zbývala tak varianta odstranění stavby na náklady stavebníka. Pro tu svědčilo hledisko účelnosti využití pozemku, když žalobce hodlá využívat pozemky k původnímu účelu založení sadu a stanovisko orgánu ochrany přírody, z něhož sice vyplývá, že stavba výrazněji neohrožuje strom lípy, který roste v těsném sousedství chaty, ale jejím odstraněním nepochybně vznikne další prostor pro další růst stromu. Žalovaní také dlouhou dobu nerespektovali platné právní předpisy a opakovaně porušili své povinnosti. Nemovitost postavili na cizím pozemku, bez souhlasu oprávněné osoby, bez řádného stavebního povolení, které si neopatřili ani při prováděných přestavbách v průběhu užívání chaty. Hospodářská ztráta, která vznikne odstraněním stavby, pak není natolik významná, aby na ní mohl být brán zvláštní zřetel. Soudy dospěly shodně k závěru, že odstranění stavby je jediným možným řešením s přihlédnutím k oprávněným zájmům vlastníka pozemku na kterém byla neoprávněná stavba zřízena. Sami žalovaní odmítli možnost, aby žalobce od nich stavbu odkoupil, čímž by došlo ke zmírnění hospodářské ztráty na straně jejich.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z § 237 odst. l písm. b) OSŘ. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ). Žalovaní mají zato, že vydrželi právo odpovídající věcnému břemeni k pozemkům, na nichž je stavba chaty postavena, neboť je nesprávný závěr soudů obou stupňů, že nebyli oprávněnými držiteli tohoto práva. Žalovaní fakticky s pozemkem nakládali a byli v dobré víře, že jim toto právo patří se zřetelem ke všem okolnostem. Od JZD S. měli povolení k umístění chaty a užívání pozemku, platili domovní daň, obdrželi evidenční číslo na chatu od příslušného správního orgánu a požádali o dodatečné stavební povolení, i když započaté stavební řízení nebylo do dnešního dne skončeno. Žalovaní splnili všechny zákonné požadavky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni a případné vady nebo pochybení na straně správních orgánů nemůže být v jejich neprospěch. Žalovaní užívají chatu nepřetržitě 30 let a jsou přesvědčeni, že jsou důvody pro postup podle § 135c odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy pro zřízení věcného břemene užívání pozemku pro stavbu chaty. Poukazují na to, že stavba chaty se nachází na pozemku zarostlém křovinami a nevhodném k zemědělskému využití. Stavba chaty vlastníka pozemku neomezuje a neruší ani ráz krajiny. Pozemek na němž se chata nachází, není součástí komplexu zemědělsky obhospodařovaných pozemků a nebrání tak ani vlastníku pozemků v případné zemědělské činnosti. Existence chaty vlastníka pozemků nijak neomezuje a její odstranění by nebylo proto ani účelné; přístupová cesta pro pěší objektivně v lokalitě existuje, je zakreslena na snímcích v pozemkové mapě a žalovaní jsou připraveni i nadále chodit k chatě pěšky. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvedl, že dovolání žalovaných je nepřípustné a bezdůvodné, a navrhuje aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnými a řádně zastoupenými účastníky řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Tak je tomu v daném případě. Chronologie a způsob, jak soudy ve věci rozhodovaly, byly již popsány shora. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000, že rozhoduje o dovolání přípustném. Poté, co tímto rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu, zrušil ten ještě v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno a kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než rozsudkem předchozím prvním, jímž žalobu zamítl. Věc byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem: že stavba chaty žalovaných je neoprávněnou stavbou na pozemcích žalobce a že vypořádání tohoto vztahu je třeba provést podle § 135a OSŘ. Jestliže soud prvního stupně pak rozhodl o věci v pořadí třetím rozsudkem tak, že žalobě vyhověl, tedy jinak než svým prvním rozsudkem, rozhodl tak, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho rozsudek potvrdil a o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, které je podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné, rozhoduje nyní dovolací soud.

Námitkou žalovaných, že stavba jejich chaty na pozemcích žalobce není stavbou neoprávněnou, neboť k pozemkům nabyli vydržením právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v užívání pozemků žalovaných ke stavbě chaty, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku z 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000. Vzhledem k tomu, že skutkový stav pro posouzení otázky oprávněné držby tvrzeného věcného břemene nedoznal změn, dovolací soud nemá důvod odchylovat se od již vysloveného právního názoru, že žalovaní nebyli oprávněnými držiteli takového práva a proto nemohlo dojít k jeho vydržení.

Podle obsahu dovolání, z něhož dovolací soud vychází (§ 41 odst. 23 OSŘ), žalovaní uplatnili také dovolací důvod podle § 241 odst. 3 OSŘ, tj, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování. Ten je dán, jestliže odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu vůbec není, ale také že odvolací soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která ze spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejíž zjištění je právně významné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99 publikovaný pod C 148/svazek 2 Souboru rozhodnutí). Tak žalovaní v dovolání zpochybnili také zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, že k pozemkům žalobce nevede přístupová cesta. Soud prvního stupně provedl 11. 7. 1997 místní ohledání, při němž zjistil, že k chatě není žádná příjezdová cesta pro automobil, přístup je pouze po cestičce z obce H., kdy jde nejprve kolem statku přes pole, poté lesní cestou a tzv. úvozem zakrytým stromy, mimo jiné i jabloněmi. Chata je umístěna asi ve vzdálenosti 1 až 2 km od obce H.. Zjištění, že k pozemkům žalobce nevede přístupová cesta zahrnuje tedy v sobě zjištění, že k pozemkům nevede příjezd a přístup pro pěší realizují žalovaní jen popsanou cestičkou . Dovolací soud tedy neshledává, že by zjištění soudu o nedostatku přístupové cesty ve smyslu shora uvedeném nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Ustanovení § 135c ObčZ zní takto:

(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dál jen vlastník stavby ).

(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.

(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaném pod R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 OSŘ); pokud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c ObčZ. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu je ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí viz čl. 11 odst. 3 ), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo; to vyplývá jak z čl. 11odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak i konstrukce § 135c ObčZ, zejména z pořadí, v jakém zákon uvádí vypořádání neoprávněné stavby, a konečně z principů, na kterých je založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez právního důvodu zasaženo proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak.

V souladu s uvedenými závěry soudy obou stupňů v daném případě správně dovodily, že střet vlastnického práva žalobce k jeho pozemkům a vlastnického práva žalovaných ke stavbě chaty není namístě řešit zřízením věcného břemene, spočívajícího v užívání zastavěné části pozemků ve prospěch vlastníků stavby chaty. Správně tak přihlížely k dlouhodobému neoprávněného počínání žalovaných, kteří chatu jako neoprávněnou stavbu v roce 1972 zřídili a v průběhu let 1972 -1990 rozšiřovali. Takové opatření se nejeví ani jako účelné, neboť ve smyslu shora již uvedeném není pro užívání chaty zajištěn řádný přístup k pozemkům žalobce, když neřešen by zůstal i přístup do chaty po pozemcích žalobce, na kterých se chata nachází. Jen zřízení věcného břemene pro vlastníky chaty spočívající v užívání pozemků k této stavbě by tedy k zajištění řádného užívání chaty ani nestačilo. Soudy obou stupňů však přehlédly, že žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 10. 12. 2003 (čl. 213) uvedl, že celou záležitost by tedy byl kromě navrženého žalobního petitu ochoten řešit odkoupením stavby, přičemž za přijatelnou považuje částku od 210.000 Kč buď na základě znaleckého posudku nebo dohody . Z výše uvedeného vyjádření žalobce vyplývá jeho souhlas s přikázáním stavby chaty do jeho vlastnictví. Jestliže vlastník pozemku souhlasí s přikázáním stavby do jeho vlastnictví za náhradu, byť takový způsob vypořádání vztahu vlastníků výslovně sám nenavrhuje, pak musí soud, který není v tomto řízení návrhem vázán, vypořádání tohoto vztahu podle § 135c odst. 2 ObčZ zvažovat. Přitom musí přihlížet k tomu, že jde o způsob vypořádání, který nepřináší vlastníku stavby hospodářskou ztrátu, kterou by nutně znamenalo odstranění stavby. Naopak vlastník pozemku za náhradu získá stavbu, kterou bude moci na svém pozemku vlastnicky užívat. Z toho lze také dovodit, že hledisko hospodářské ztráty, byť je jen jedním z hledisek pro posouzení účelnosti odstranění neoprávněné stavby podle § 135c odst. l ObčZ, nabývá na významu v případech, kdy lze takové ztrátě přikázáním stavby vlastníku pozemku zabránit. Lze tak dospět k závěru, že zásadně nelze považovat odstranění stavby z cizího pozemku podle § 135c odst. 1 ObčZ za účelné, pokud jsou splněny předpoklady pro přikázání stavby vlastníku pozemku ve smyslu § 135c odst. 2 ObčZ ( k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 11. 1998, sp. zn 2 Cdon 265/96 publikované v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999).

Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily při aplikaci § 135c ObčZ, když se nezabývaly vypořádáním vztahu účastníků vzniklého neoprávněnou stavbou chaty žalovaných na pozemcích žalobce také podle § 135c odst. 2 ObčZ.

Dovolací soud proto ve smyslu § 243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudky soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí přihlédne soud i k nákladům řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudky není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 27. září 2005



JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu