22 Cdo 1968/2000
Datum rozhodnutí: 07.03.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1968/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. H. proti žalovanému M. H., o vydání nemovitostí a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy pod sp. zn. 6 C 1503/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 1998, čj. 25 Co 317/97-103, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově u Prahy rozsudkem ze dne 20. prosince 1996, čj. 6 C 1503/95-78, výrokem I. zamítl "návrh se žádáním, aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni jednu polovinu pozemkové parcely č. 2277/120 - zahrada a jednu polovinu stavební parcely č. 2131 - zastavěná plocha, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 937 pro obec a kat. úz. V., s oplocením, studnou, kolnou a porosty, a to do tří dnů od právní moci rozsudku". Výrokem II. zamítl "návrh se žádáním, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem jedné poloviny pozemkové parcely č. 2277/120 - zahrada a jedné poloviny stavební parcely č. 2131 - zastavěná plocha ve V., vydané jí podle rozsudku žalovaným". Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala vrácení daru, a to poloviny dvou shora specifikovaných pozemkových parcel, které darovala žalovanému 29. 7. 1976. Uvedla, že se žalovaný k ní, případně dalším příslušníkům rodiny, choval nevhodně, a hrubě a uvedla konkrétní případy takového chování. Okresní soud s odkazem na promlčecí lhůtu plynoucí z ustanovení § 101 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") konstatoval, že právo bylo u soudu uplatněno po více než třech letech po tvrzených incidentech, kromě případu z 2. 9. 1992, kdy měl žalovaný žalobkyni přivřít mezi dveře. Tento incident soud posoudil jako neprůkazný, a i kdyby se udál, nešlo by o hrubé porušení dobrých mravů, které by mohlo založit právo na zrušení darování.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 1998, čj. 25 Co 317/97-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, "že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem poloviny parcely č. 2277/120 - zahrada a poloviny stavební parcely č. 2131 - zastavěná plocha v obci a katastrálním území V., okres B., zapsané na LV č. 937 po (správně pro) katastrální území V. u Katastrálního úřadu B.". Ve výroku o soudním poplatku a nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jinak jeho rozsudek potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že podle § 630 ObčZ právní vztah z darování zaniká kvalifikovaným porušením dobrých mravů a projevem vůle dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru musí být uplatněno ve tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 ObčZ). Jestliže se dárce projevem vůle domáhá, za splnění podmínek § 630 ObčZ, vrácení daru, právní vztah z darování se ruší okamžikem, kdy obdarovanému dojde projev dárce požadujícího vrácení daru. V takovém případě nutno použít § 853 ObčZ pro vydání bezdůvodného obohacení, vždy se zřetelem k tomu, co bylo předmětem darovací smlouvy. Pokud jde o vrácení nemovitosti, jsou-li splněny zákonné předpoklady pro vrácení daru, lze u soudu uplatnit žalobu na její vyklizení. S odkazem na § 126 ObčZ, § 257, § 340 a § 345 OSŘ pak uzavřel, že výrok soudu musí odpovídat možnostem výkonu rozhodnutí s tím, že "vydání" nemovitosti není technicky možné a lze se domáhat toliko jejich vyklizení. Vzhledem k tomu, že na dotaz odvolacího soudu, učiněný v rozsahu možností daných mu ustanovením § 5 OSŘ, zda žalobkyně hodlá provést změnu či upřesnění petitu, k jeho změně nedošlo, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že i určovací petit žaloby byl nesprávný, neboť žalobkyně se nedožadovala určení, že je vlastnicí celých nemovitostí, když nemůže být sporu o tom, že je vlastnicí jedné jejich ideální poloviny. Toto její podílové spoluvlastnictví jí nikdo neupíral, a proto její polovinu předmětných nemovitostí jí ztěží mohl žalovaný vydat. Meritem věci se odvolací soud nezabýval vzhledem k uvedeným procesním nedostatkům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. l písm. a) OSŘ a ve kterém uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Oběma soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Žalobou se domáhala jednak vydání daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů žalovaným vůči ní a členům její rodiny, a dále se domáhala určení, že předmětné nemovitosti jsou v jejím vlastnictví. Pokud jde o první zamítnutý žalobní návrh, poukazuje na vyjádření soudu prvního stupně, uvedené v odůvodnění jeho rozsudku, že názory právní teorie, pokud jde o formulaci petitu na vydání nebo vyklizení nemovitostí obdarovaným podle § 630 ObčZ, nejsou jednoznačné. Nezná však žádný důvod, který by bránil tomu, aby petit jejího návrhu na vydání nemovitostí v souvislosti s vrácením daru nemohl být soudně vykonatelný. Ohledně druhého žalobního návrhu, který byl soudem prvního stupně zamítnut a soudem druhého stupně změněn tak, jak zní, pak jeho nesprávnost spatřuje v tom, že určuje, že je vlastnicí jedné poloviny nemovitostí, což je ale nepochybné a nebylo to předmětem žaloby. Je totiž nelogické, aby soud rozhodoval o vlastnictví k polovině nemovitostí, kterou vlastní, což plyne i z výpisu katastru nemovitostí. V této části žaloby měla na mysli zcela samozřejmě tu ideální polovinu nemovitostí, kterou žalovaný v době projednávání žaloby z titulu požadavku na vrácení daru již nevlastnil. Uzavírá, že soudy nezkoumaly splnění obou zákonných podmínek vrácení daru ve smyslu § 630 ObčZ. Proto navrhuje, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen "OSŘ"); zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. l OSŘ). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné za podmínek, uvedených v § 237 odst. l, § 238 odst. l písm. b/ a v § 239 OSŘ. V dané věci se však dovolání neopírá o žádný z důvodů zmatečnosti, uvedený v § 237 odst. l OSŘ, a ani dovolací soud existenci důvodů, uvedených v tomto ustanovení, nezjistil. Ani přípustnost podle § 238 odst. l písm. b/ OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nepřipadá v dané věci v úvahu. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo připuštěno rozhodnutím odvolacího soudu (§ 239 odst. 1 OSŘ), bylo třeba posoudit, zda dovolání není přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ, podle něhož "nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam."

Z textu § 239 odst. 2 OSŘ vyplývá, že dovolání je přípustné, nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a současně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci však žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila, a proto nelze uvažovat o přípustnosti podle tohoto ustanovení.

Dovolání žalobkyně není přípustné ani v části, ve které odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě na určení, že žalobkyně je "vlastníkem poloviny" předmětných nemovitostí. Kromě objektivní přípustnosti dovolání, která je v dané věci vymezena v § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, tj. přípustnosti, která není spjata s konkrétním účastníkem, je třeba zkoumat ještě tzv. přípustnost subjektivní, to jest otázku, kdo je oprávněn dovolání podat. Takové oprávnění má účastník, který cestou mimořádného opravného prostředku může dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího. Je tedy třeba zkoumat, zda dovolateli byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma, a zda je odstranitelná tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně není s napadeným výrokem spokojena proto, že z odůvodnění rozsudku se podává, že jde o určení práva k tomu spoluvlastnického podílu, který na žalovaného nebyl převeden. Z výroku rozhodnutí však pochopitelně nevyplývá, o kterou ideální polovinu nemovitostí jde. V případě, že dárce, který na obdarovaného převedl jednu ideální polovinu nemovitosti, přičemž druhá ideální polovina zůstala ve vlastnictví dárce, se domáhá určení svého práva, obnoveného v důsledku zrušení darovací smlouvy, může žádat jen určení, že je vlastníkem celé věci. Ideální spoluvlastnický podíl nelze v rozsudku konkretizovat.V dané věci učinila žalobkyně předmětem řízení spoluvlastnictví k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí (byť žalobu formulovala méně přesně), nikoliv určení vlastnického práva k celé nemovitosti. Určovacím výrokem odvolacího soudu jí bylo plně vyhověno a proto není oprávněna proti této části rozsudku podat dovolání. Určení vlastnického práva k celé nemovitosti nebylo předmětem řízení.

Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné, a proto nezbylo, než jej odmítnout (§ 243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka úspěšná nebyla a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2001

JUDr. Jiří S p á č i l CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová