22 Cdo 1943/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 1943/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. M. , zastoupené Mgr. Davidem Burjánkem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti žalovanému V. H. , zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem., advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974, o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 130/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci ze dne 10. prosince 2014, č. j. 36 Co 319/2014-178, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 540,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Davida Burjánka.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 13 C 130/2011-132, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v katastrálním území F., a to pozemku parc. č. st. 8, včetně budovy na něm stojící, a pozemkům parc. č. 61/1, č. 78/2, č. 79, č. 81, č. 763/6, č. 766/2, č. 766/4, č. 769/1, č. 2639, č. 2727, č. 2728, č. 2729, č. 2730, č. 2731, č. 2732, č. 2736, č. 2737, č. 2738 a č. 2739, včetně jejich veškerého příslušenství a součástí, zapsaným na listu vlastnictví č. 129 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou (výrok I.). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 580 333,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 63 259,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení vůči státu (výrok V.).

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 36 Co 319/2014-178, odvolání žalovaného do výroku I. odmítl, ve výrocích II., III. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že souhlasí se závěry nalézacích soudů a navrhuje dovolání odmítnout.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Tomuto požadavku dovolatel nedostál.

Dovolatel nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vyčítá, že nerozhodl o reálném rozdělení pozemků, ale přikázal je všechny do výlučného vlastnictví žalobkyně. Poukázal přitom na judikaturu dovolacího soudu vyjádřenou v rozhodnutích 22 Cdo 3685/2008 a 22 Cdo 3533/2007, ve kterých bylo zdůrazněno pořadí možných způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, a dále na rozhodnutí 22 Cdo 2907/2008.

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen o. z. ).

Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

Ze srovnání ustanovení obou výše citovaných občanských zákoníků se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví dobře dělitelné , řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz )

V rozsudku ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 16, str. 596, na který poukazuje dovolatel, Nejvyšší soud vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není optimální , ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo dobře možné zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.

Praxe dovolacího soudu dále vychází ze závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci tak je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595 a násl.).

Prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008 (uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8060), podle kterých úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184, na který mimo jiné poukazuje i dovolatel, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007).

Předpokladem vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti jejím rozdělením je, že takové rozdělení je dobře možné, přičemž při posouzení dělitelnosti nelze vycházet jen z technického či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. IV. ÚS 23/08, uveřejněný na http://portal.concourt.sk ).

Odvolací soud těmto judikaturním závěrům dostál. Při úvaze o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků věc přikázat do výlučného vlastnictví, zohlednil všechny relevantní skutečnosti, tedy i velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci. Ohledně velikosti spoluvlastnického podílu vycházel z toho, že žalobkyně je vlastnicí id. 5/6 sporných nemovitostí, zatímco žalovaný pouhé id. 1/6. Při úvaze o možné dělitelnosti nemovitostí vzal na zřetel především extrémně konfliktní vztahy mezi účastníky, skutečnost, že žalobkyně nemovitosti využívá k zemědělské činnosti a její schopnost vyplatit spoluvlastnický podíl žalovanému nebyla v řízení zpochybněna. Dále zohlednil závěry znaleckého posudku Oldřicha Kavalíra, z něhož vyplývá, že objekty zděné stodoly a dřevěné kůlny, o jejichž přikázání do vlastnictví žalovaný usiluje, nejsou evidovány v katastru nemovitostí a jsou situovány především na pozemku parc. č. 766/4, který tvoří funkční celek s pozemkem parc. č. st. 8, jehož součástí je budova a pokud by se vyhovělo návrhu žalovaného, hrozilo by riziko dalších konfliktů mezi účastníky. V této souvislosti uzavřel, že mohla být zohledněna i další kritéria, především hledisko rodového vztahu žalobce k nemovitostem, zejména k domu, které mu nelze upřít, převážila však hlediska svědčící pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalovaného, že jej tento způsob vypořádání zbavuje obživy, neboť jednak neprokázal legální živnostenskou činnost a navíc v blízkosti domu vlastní nemovitost, do které může své věci přemístit, popřípadě si pro jejich umístění zajistit jiné prostory za použití finančních prostředků, které získá za vypořádací podíl.

Jestliže odvolací soud tyto okolnosti posoudil v rámci volného hodnocení důkazů a promítl je do celkové úvahy o tom, že rozdělení nemovitostí není vzhledem ke všem okolnostem možné, jedná se o hodnotící úvahu odvolacího soudu, která v žádném směru nevykazuje zjevnou nepřiměřenost.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 16. prosince 2015

Mgr. David Havlík předseda senátu