22 Cdo 1924/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 137 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 139 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 1924/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. J., zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 11, proti žalované Mgr. M. D., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 Vinohrady, Dykova 17, o 240.215 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 2/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 25 Co 289/2014-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Brože, CSc. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud Praha-západ ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 C 2/2013-125, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 240 215 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 11. 2012 do zaplacení. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení co do částky 65 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 11. 2012 do zaplacení. Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 110 541,20 Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 25 Co 289/2014-152, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě odvolacího řízení 29 222 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení splněny.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je odvolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Spatřuje-li odvolatel přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu , musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013).

Skutková zjištění odvolacího soudu ani hodnocení důkazů nelze od 1. 1. 2013 v dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud musí vycházet za skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Jádro sporu je v tomto: Žalobkyně převedla spoluvlastnický podíl za kupní cenu 9 000 000 Kč většinové spoluvlastnici žalované. Strany se dohodly, že ve lhůtě, jejíž konec připadl na konec září 2012, nese náklady na dům prodávající, které v této době patří i výnosy ze společné věci. Dne 28. 8. 2012 uzavřela žalovaná (kupující) s třetí osobou smlouvu na výměnu výtahu; podle skutkových zjištění byla žalobkyně o výměně informována a sama se podílela na výběru osoby, která ji provede. Žalovaná pak některé splátky na tuto práci zaplatila předčasně, před koncem září 2012, což odůvodnila následujícím dlouhodobým pobytem v zahraničí; před odjezdem chtěla dát finanční záležitosti do pořádku (tento důvod soudy akceptovaly). Splátky hradila z fondu, který účastnice za tímto účelem založily a který byl dotován prostředky získanými z výnosu nemovitosti. Žalobkyně se cítí zkrácena jednak tím, že smlouva o opravě výtahu byla vůbec uzavřena a tak byl snížen výnos z domu, a též tím, že některé platby byly provedeny ještě v době, kdy měla nárok na výnosy z domu, ačkoliv podle smlouvy s dodavatelem prací měly být provedeny později; byly tak v její neprospěch kráceny výnosy z domu.

Dovolatelka neodkazuje na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož rozhodovací praxe by se odvolací soud odchýlil. Pokud namítá, že jako menšinová spoluvlastnice nebyla seznámena většinovou spoluvlastnicí (žalovanou) v rámci hospodaření se společnou věcí se záměrem vynaložit náklady ve výši 980.400 Kč na výměnu výtahu, a tudíž smlouva o dílo uzavřená k provedení tohoto díla je neplatná podle § 139 obč. zák., neodpovídá její tvrzení skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ze kterých musí dovolací soud vycházet. Právní závěr odvolacího soudu na základě učiněných skutkových zjištění je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 583, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 4079/2011, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 12687). V řízení bylo rovněž prokázáno, že se spoluvlastnice dohodly již v roce 2008, že prostředky z výnosů ze společné nemovitosti budou shromažďovány na speciálním účtu a budou použity na nezbytnou výměnu výtahu; i po převodu spoluvlastnického podílu tak žalobkyně nemá právo na vydání části toho, co bylo na opravu (výměnu) vynaloženo z výnosů společné věci v době po převodu spoluvlastnického podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1154/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 7706).

Protože podle skutkových zjištění žalobkyně o zamýšlené výměně výtahu věděla a podílela se i na výběru podnikatele, který ji provede, nejde o případ, kdy by menšinovému spoluvlastníku nebyl ostatními spoluvlastníky záměr vynaložit náklady předestřen a nemohl se k němu vyjádřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99). Za této situace bylo jen věcí většinové spoluvlastnice, jakým způsobem sjedná zaplacení díla; kdyby domluvila jednorázové placení ve lhůtě do konce září, šlo by i tak o platné jednání. Při zvažování otázky, zda nešlo o jednání k tíži žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, nemohl dovolací soud přehlédnout zjištění soudu prvního stupně, které dovolání nenapadá, že výměnou výtahu došlo ke zhodnocení podílu žalobkyně; ostatně žalovaná tvrdila, že žalobkyni zaplatila vyšší kupní cenu s ohledem na nový výtah. Není tu tedy žádný právní důvod, o který by bylo možno požadované plnění opřít.

Tvrzené pochybení soudu, který údajně nedal žalobkyni možnost vyjádřit se k výpovědi svědka, by kdyby opravdu o pochybení šlo mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu