22 Cdo 1875/98
Datum rozhodnutí: 31.07.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1875/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Pavla Krbka9, ve věci žalobce R. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. V., 2) J. P. a 3) Ing. V. G., zastoupeným advokátem, o přikázání stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 9/91, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 1998, č. j. 18 Co 74/98-535, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 21. května 1998, č. j. 18 Co 74/98-535, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 11. 1997, č. j. 8 C 9/91-498, s výjimkou výroku o soudním poplatku, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně") rozsudkem z 18. 11. 1997, č. j. 8 C 9/91-498, rozhodl, že vlastnictví malé vodní elektrárny (stavební a technologická části včetně všech jejích součástí a příslušenství) zřízené na pozemkové parcele č. 543 v kat. území H., se přikazuje žalobci za náhradu ve výši 550.000 Kč, splatnou k rukám žalovaných ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovaní jsou povinni vyklidit pozemkovou parcelu č. 543 v kat. území H., zapsanou na LV č. 1943 v kat. nemovitostí u katastrálního úřadu v N. do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), žalovaní jsou povinni vyklidit a žalobci předat malou vodní elektrárnu do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.)". Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky IV. - VII.).

Soud prvního stupně učinil zjištění, že žalobce dědictvím po svém otci R. F. st., který zemřel 24. 4. 1985 nabyl, pozemek parc. č. 543 o výměře 302 m2 v kat. území H., jak vyplývá z rozhodnutí bývalého Státního notářství v Náchodě z 26. 9. 1985, č. j. D 689/85-23, které nabylo právní moci téhož dne. Dohodou, uzavřenou 28. 5. 1991 s obcí H., registrovanou bývalým Státním notářstvím v Náchodě 21. 6. 1991, byly žalobci vydány pozemky parc. č. 542 a č. 544 v kat. území H. Podle smlouvy o dočasném užívání pozemku z 15. 11. 1983 MěNV H. přenechal žalovaným na dobu 5 let část pozemku parc. č. 543 původně o výměře 50 m2, posléze změněných na 65 m2. Na tomto pozemku žalovaní v letech 1984 - 1987 zbudovali malou vodní elektrárnu (dále "MVE"), 4. 5. 1987 bylo vydáno povolení k prozatímnímu užívání stavby ke zkušebnímu provozu a 10. 4. 1990 povolení k trvalému užívání stavby. Žalovaní užívají část pozemku žalobce v rozsahu 65 m2, která je oplocena, a přes pozemek žalobce č. 544 chodí k MVE". Na podzim 1985 žalobce sdělil žalovaným, že se stavbou MVE nesouhlasí, a dopisem z listopadu 1990 je vyzval k ukončení výdělečné činnosti na jeho pozemku.

Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že předmětná stavba MVE je stavbou neoprávněnou ve smyslu § 221 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. (dále jen občanský zákoník"). Jde totiž o stavbu zbudovanou bez souhlasu vlastníka pozemku na základě neplatné dohody o dočasném užívání tohoto pozemku - dohodu uzavřel MěNV H., který nebyl vlastníkem pozemku". Dovodil, s odkazem na § 868 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen ObčZ"), že existenci neoprávněné stavby je třeba posuzovat podle právní úpravy platné ke dni vzniku stavby, zatímco způsob vypořádání mezi stavebníky a vlastníkem pozemku podle právní úpravy platné ke dni rozhodování, tj. z § 135c ObčZ. Ten stanoví závazný postup při vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na cizím pozemku: soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že je třeba odstranit stavbu na náklady toho, kdo stavbu zřídil, dále přikázat stavbu za náhradu vlastníkovi pozemku, pokud by odstranění stavby nebylo účelné a pokud s tím vlastník pozemku souhlasí, a konečně může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména zřídit věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. V dané věci žalobce od počátku navrhoval, aby mu stavba MVE jako vlastníkovi pozemku byla přikázána. To znamená, že s jejím přikázáním souhlasil a že zřízení věcného břemene k výkonu vlastnického práva žalovaných ke stavbě MVE nepřipadalo v úvahu.

Při určení výše náhrady vycházel soud prvního stupně z toho, že technologická a stavební část MVE vytváří jeden funkční celek, resp. že technologické zařízení je součástí stavební části. Tržní cena stavby MVE podle znaleckého posudku znalce P. V. ze 17. 9. 1997 na základě předchozích znaleckých posudků za předpokladu shodného vlastníka pozemku a stavby" činí částku 550. 000 Kč (Ing. J. H. stanovil cenu MVE podle vyhl. č. 178/1994 Sb. ve znění vyhl. č. 295/1995 Sb. částkou 728.750 Kč a Ing. P. V. cenu technologického zařízení částku 686.600 Kč, takže časová cena" MVE činila celkem 1.415.350 Kč). Podle znalce Ing. P. V. odvození současných časových cen se nestává objektivním základem, ze kterého by bylo možno odvodit pravděpodobnou výši tržní ceny. Došlo ke změně ekonomických podmínek poté, co několikanásobně narostly ceny stavebních částí a technologického zařízení od doby výstavby MVE spolu se stagnací až poklesem reálné hodnoty výkupních cen za elektrickou energii dodanou z MVE do veřejné distribuční sítě. Oblast malých vodních elektráren obdobného výkonu se tedy stala investičně nezajímavou". Podle znaleckého posudku Ing. P. V. odkoupením části břehů řeky na parcele č. 1704/2 a 1704/3 v H. v místě MVE žalovanými není technicky vyloučen provoz MVE - tato skutečnost si vyžádá stavební úpravy posunu vnímacího vstupu vody z řeky v části sacího traktu turbín". Při rozhodování o přikázání stavby MVE žalobci ve smyslu § 135c ObčZ soud prvního stupně přihlédl také k tomu, že žalobce je schopen náhradu za přikázanou stavbu MVE v částce 550. 000 Kč zaplatit, jak doložil vkladními knížkami a listinami o výši úspor svých, jeho manželky a syna a příslibem úvěru. Soud prvního stupně vzal dále v úvahu nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 198/95 z 28. 3. 1996, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR ve svazku 5 pod č. 23, který se týká neoprávněné stavby a § 135c odst. 3 ObčZ při aplikaci čl. ll Listiny základních práv a svobod. Poukázal na to, že provozování MVE slouží podnikatelským aktivitám žalovaných, a nelze hovořit o veřejném zájmu". Žalobě na vyklizení pozemku parc. č. 543 soud prvního stupně vyhověl s odkazem na § 126 ObčZ, když poskytl žalobci ochranu vlastnického práva k pozemku, který žalovaní užívají neoprávněně.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 21. 5. 1998, č. j. 18 Co 74/98-535, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části, tj. ve výrocích I. - IV. Odvolací soud doplnil dokazování tak, že z dopisu z 19. 3. 1991, vyjádření k provozu MVE z 22. 1. 1991 a z potvrzení z 24. 5. 1993 MěÚ v H. zjistil, že při provozu MVE nedošlo k žádným konfliktům s veřejností a nebyly podány žádné stížnosti na její provoz a žalobce se radil se stavebním úřadem o možnosti stavby motorestu, fitcentra a autodílny na parcelách č. 542, 543 a 544, což se shodovalo s územním plánem města v uvedené lokalitě. Ve sdělení M., a. s., z 1. 12. 1997, byly uvedeny ceny technologického zařízení vyráběného touto společností pro malé vodní elektrárny pro lokalitu s určitým spádem. Podle přípisu S. p. p. v. e. z. z 5. 12. 1997 se investiční náklady na výstavbu malých vodních elektráren pohybují na úrovni 35.000 Kč/kW a za přijatelnou dobu návratnosti vložených investičních prostředků lze považovat dobu 12 let, výkupní cena elektřiny se bude proporcionálně zvyšovat. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaní předložili dopisy, kterými jejich odesilatelé reagovali na inzerát uveřejněný v M. 30. 12. 1997 o prodeji předmětné elektrárny, a letáčky VČ energetiky, kterými dokládali výši ceny za elektrickou energii. Po tomto doplnění odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně stejně jako s právním posouzením věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z § 238 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ"). Za nesprávný považují v prvé řadě výklad § 868 ObčZ. Žalobce v dané věci uplatňuje ochranu vlastnického práva k pozemku, který podědil v roce 1985" a žalobu podal v roce 1991. Právní vztahy mezi účastníky tedy vznikly před 1. 1. 1992 a věc měla být posouzena podle § 221 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Dále vytýkají odvolacímu soudu, že napadeným rozhodnutím zřídil podílové spoluvlastnictví účastníků k MVE. Stejně jako soud prvního stupně totiž přehlédl, že MVE se nachází nejen na pozemku žalobce parc. č. 543, ale také na pozemcích žalovaných parc. č. 1704/2 a č. 1704/3. Na těchto pozemcích se nachází stavba MVE a technologie vstupu a výstupu vody, tvořící jeden funkční celek s částí MVE na pozemku žalovaného. Není také správné, že žalobci byla přikázána v rámci vlastnictví MVE, ač § 135c ObčZ hovoří pouze o přikázání stavby, také technologie a dokonce i věci, které nejsou pevně spojeny, tedy jsou odmontovatelné. Dále žalovaní nesouhlasí s výší náhrady za MVE, resp. tržní cenou 550.000 Kč vycházející ze znaleckého posudku Ing. V. Namítají, že ji stanovil na podkladě subjektivních pocitů, jde o jeho nepodložený závěr, který se opírá o zkušenosti, nikoliv o fakta". Podle žalovaných byl znalec také ovlivněn jimi vůči němu vznesenou, byť neúspěšnou, námitkou podjatosti. Jeho znalecký posudek je také v rozporu s dalšími důkazy, jednak znaleckým posudkem doc. Č., týkající se technologické části MVE, který stanovil tržní cenu 3x vyšší než byl odhad reprezentovaný částkou 633.000 Kč", jednak znaleckým posudkem Ing. H. o ceně stavební části ve výši 728.750 Kč. Tyto znalecké posudky, ze kterých vyplývá, že pouze odhadní cena stavby bez pozemku činí 1.415.000 Kč, soudy obou stupňů ponechaly bez povšimnutí. Podle žalovaných je tržní cena MVE podstatně vyšší a pohybuje se kolem 3.000.000 Kč, jak lze dovodit z důkazů, které odvolacímu soudu předložili. Ty však nebyly provedeny, obsah nebyl ani zaprotokolován a byly žalovaným vráceny. Přitom se jednalo o dopisy zájemců o odkoupení MVE na podkladě inzerátu žalovaných, s nabídkami 2.100.000 Kč a 2.500.000 Kč, které proto žalovaní znovu předkládají. Podle žalovaných nelze vyloučit, že žalobce by pak MVE získanou za náhradu 550.000 Kč prodal za 2.000.000 Kč. Z toho vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s § 3 ObčZ, neboť rozhodnutí nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Konečně žalovaní namítají, že odvolací soud nepřihlédl k jejich námitce nedostatku pasivní legitimace, kterou při jeho jednání vznesli, a která nebyla ani zaprotokolována. MVE u všech třech žalovaných patří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Účastnicemi řízení proto měly být i manželky žalovaných. Žalovaní podáním z 2. 9. 1999 předložili notářský zápis ze 14. 12. 1998, obsahující prohlášení žalovaných a jejich manželek, že předmětná MVE byla vystavěna za trvání jejich manželství ze společných prostředků. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen také pro vadu podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ danou tím, že na straně žalovaných nebyly také jejich manželky, a aby věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Namítá, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ. Usnesení odvolacího soudu z 29. 11. 1995, sp. zn. 18 Co 690/95, kterým byl zrušen předchozí žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, neobsahovalo právní názor, kterým by byl soud prvního stupně vázán. Polemika o možnostech a cestách, kterými se bude soud prvního stupně ubírat, jakmile si vyřeší otázku posloupnosti řešení neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ, a dále výčet důkazů, které je třeba provést u obou rozdílných protichůdných řešení, která se soud prvního stupně nabízejí, není vyjádřením závazného právního názoru. Odvolací soud vyjádřil pouze pokyny, jak má soud prvního stupně postupovat po procesní stránce, ve věcném rozhodování však soud prvního stupně nijak nesměroval.

Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ.

Žalovaní namítají, že k takové vadě v řízení došlo, a to podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ, neboť odvolací soud nepřihlédl k jejich námitce nedostatku pasivní legitimace, a účastnicemi řízení nebyly jejich manželky, ačkoliv jsou spoluvlastnicemi MVE. Vada podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ je dána, pokud účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. K naplnění této vady nemohlo dojít už jen proto, že žalovaní tvrdí, že možnost jednat před soudem byla odňata subjektům, které nebyly účastníky řízení. Namítají-li žalovaní nedostatek pasivní legitimace, tedy že žaloba nesměřovala proti všem spoluvlastníkům MVE, ačkoliv předmětem řízení bylo přikázání této věci vlastníku pozemku, tedy že účastníky řízení na straně žalované nebyl všichni nositelé hmotného práva, o kterém bylo v řízení jednáno, jde podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) o nesouhlas s právním posouzením věci, tj. o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

K vadě řízení podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ, namítané žalovanými, ani k jiným vadám v § 237 odst. l OSŘ nedošlo a přípustnost dovolání z tohoto ustanovení nevyplývá.

Podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V dané věci soud prvního stupně rozsudkem z 26. 5. 1994, č. j. 8 C 9/91-210, zamítl žalobu na vyklizení pozemku parc. č. 543 žalovanými a na přikázání stavby MVE zřízené na uvedeném pozemku do vlastnictví žalobce a zřídil ve prospěch žalovaných věcné břemeno, spočívající v jejich právu užívat parc. č. 543/3 zast. plocha o výměře 25 m2 a parc. č. 543/2 zast. plocha o výměře 143 m2 v rozsahu potřebném pro zajištění chodu MVE, a v právu užívat studnu na parc. č. 543/4, jak byly vyznačeny v geom. plánu Střediska geodézie v N. z 26. 3. 1990, č. zak. 6-66-90, dále v právu chůze a jízdy po parc. č. 544, vyznačené na geom. plánu Ing. K. D. z 2. 6. 1993, č. zák. 320-4/93.

Odvolací soud usnesením z 29. 11. 1995, č. j. 18 Co 690/95-247, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že pro posouzení věci je rozhodující výklad § 135c ObčZ, totiž zda je posloupnost řešení vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby podle tohoto ustanovení pro soud závazná či nikoliv. Odvolací soud poukázal na to, že existují dva rozdílné názory, z nichž prvý dovozuje, že soud může na návrh přikázat stavbu vlastníkovi pozemku s jeho souhlasem jen kdyby shledal, že její odstranění není účelné. Teprve poté, kdy odstranění stavby není účelné nebo její přikázání do vlastnictví vlastník pozemku nenavrhuje, může soud uspořádat poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku i jinak, např. zřízením věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby. Podle názoru druhého není posloupnost vypořádání uvedeného vztahu oproti vypořádání spoluvlastníků při zániku spoluvlastnického vztahu podle § 142 ObčZ pro soud závazná. Pro případ, že se soud prvního stupně rozhodne pro řešení prvé, považoval odvolací soud za potřebné, aby žalobce upřesnil žalobu na vyklizení pozemku, zejména proto, že MVE je třeba rozdělit na její stavební a technologickou část a objasnit, zda technologická část je součástí části stavební či nikoliv, eventuelně zda součást stavební části tvoří jen část technologie a která. Odvolací soud poukázal dále na to, že souhlas vlastníka pozemku s přikázáním věci je dán, pokud žalobce sám návrh na přikázání stavby učinil, je však třeba zkoumat také jeho schopnost zaplatit náhradu za přikázanou stavbu. Pokud by se soud prvního stupně rozhodl pro řešení druhé a uvažoval o zřízení věcného břemene, pak musí zvážit vhodnost rozsahu omezení žalobce, zejména také na pozemku č. 544. K soudem prvního stupně určené náhradě za zřízení věcného břemene odvolací soud uvedl, že je na první pohled nepřiměřeně nízká, a že soud prvního stupně musí zvolit kriteria, podle nichž náhradu stanoví a její výši náležitě zdůvodní. Konečně uložil soudu prvního stupně, aby přihlédl k tomu, že věcné břemeno se zřizuje pro stavbu MVE, nikoli jako osobní pro žalované, jak to ve zrušovaném rozhodnutí učinil.

Z usnesení odvolacího soudu tedy vyplývá, že sice ponechal soudu prvního stupně volbu v řešení závaznosti postupu při vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku podle § 135c ObčZ, ale pro případ toho kterého řešení vyslovil právní názory, kterými soud prvního stupně v jeho rozhodování ve smyslu § 226 OSŘ zavázal.

To znamená, že rozhodl-li soud prvního stupně dalším rozsudkem z 18. 11. 1997, č. j. 8 C 9/91-498 jinak, než v rozsudku předchozím, totiž vyhověl žalobě na přikázání MVE žalobci za náhradu a na vyklizení pozemku parc. č. 543, pak je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl další rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ, dána.

Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek.

Žalovaní v prvé řadě nesouhlasili s aplikací § 868 ObčZ ve vztahu k § 221 občanského zákoníku a § 135c ObčZ. Namítali, že stavba MVE byla dokončena v roce 1987 a proto měla být podle § 221 občanského zákoníku posuzována nejen otázka, zda jde o stavbu neoprávněnou, ale také způsob vypořádání vztahu neoprávněnou stavbou vzniklého.

Podle § 221 občanského zákoníku účinného v roce 1987 (ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.)

(1) Zřídí-li na pozemku stavbu občan, který není oprávněn pozemek užívat nebo který je oprávněn ho užívat k jinému účelu, soud na návrh národního výboru nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku (§ 205 odst. 2), anebo na návrh toho, kdo má k pozemku právo osobního užívání, přikáže stavbu za náhradu navrhovateli, ledaže by tomu bránily důvody zvláštního zřetele hodné, zejména že stavebník byl v dobré víře, že stavbu zřizuje oprávněně. Jestliže je to v zájmu společnosti, soud může též po zjištění stanoviska příslušného národního výboru, který je stavebním úřadem, rozhodnout, že stavebník je povinen stavbu na svůj náklad odstranit.

(2) Brání-li důvody zvláštního zřetele hodné rozhodnout podle odstavce 1, soud na návrh vlastníka stavby upraví vztahy ohledně pozemku, na němž je stavba zřízena, zejména zruší právo společného užívání k tomuto pozemku anebo zřídí bezplatně nebo za náhradu věcné břemeno, které je hospodářsky nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Podle § 135c občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

(l) Zřídí- li někdo stavbu na cizím pozemku, ač k tomu nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen vlastník stavby").

(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.

(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Podle § 868 ObčZ, který je prvním ustanovením Hlavy páté, upravující přechodná ustanovení k úpravám zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinná od l. ledna 1992, tj. zákona č. 509/1991, řídí se ustanoveními tohoto zákona právní vztahy vzniklé před l. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před l. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v době vzniku stavby MVE v roce 1987 občanský zákoník upravoval právní vztah vzniklý zřízením stavby občanem na pozemku ve vlastnictví státu nebo ve vlastnictví jiné než státní organizace, bez práva k užívání takového pozemku, resp. práva užívání k účelu stavby, nikoli však na pozemku jiného občana. Pokud občan zřídil stavbu na pozemku jiného občana, aniž měl právo k tomu pozemek užít, bylo třeba takový vztah posuzovat analogicky (§ 489) podle § 221 občanského zákoníku.

To znamená, že tzv. neoprávněnou stavbou byla i stavba zřízená občanem na pozemku jiného občana, aniž měl vlastník stavby právo k tomu účelu pozemek užít.

Ustanovení § 135c ObčZ již nerozlišuje, kdo je vlastníkem pozemku, tedy zda jde o pozemek státu nebo jiné právnické nebo fyzické osoby a vztahuje se na všechny vlastníky pozemku, na kterém byla zřízena stavba, aniž k tomu měl vlastník stavby právo. Neboli pojem neoprávněné stavby, tj. stavby zřízené vlastníkem stavby na pozemku jiného občana bez práva ke stavbě pozemek užít ve smyslu § 489 a 221 ObčZ, je obsažen i v pojmu stavby na cizím pozemku ve smyslu § 135c odst. l ObčZ.

Upravuje-li pak § 868 ObčZ tzv. nepravou zpětnou působnost (účinnost), znamená to, že vše, co se událo před nabytím účinnosti nového zákona, se posoudí podle dřívějšího zákona, tj. podle zákona tehdy platného, avšak jestliže právní vztahy vzniklé podle dřívějšího zákona, resp. účinky tehdy nastalých právních skutečností trvají i poté, kdy nabyl účinnosti nový zákon, řídí se od té doby již podle tohoto nového zákona.

Právní vztah vzniklý stavbou zřízenou jejím vlastníkem na pozemku jiného občana v roce 1987 bez práva vlastníka stavby pozemek k takovému účelu užít je proto třeba posuzovat podle § 489 a § 221 občanského zákoníku, avšak od nabytí účinnosti zákona č. 509/1191 Sb. tj. od 1. 1. 1992, je třeba účinky vzniklé z uvedeného vztahu posuzovat podle § 135c ObčZ. To znamená, že podle tohoto ustanovení je od tohoto data třeba postupovat při uspořádání vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku.

Ke stejnému závěru dospěl dovolací soud také v rozsudku ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, publikovaném pod C 414 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se týkal neoprávněné stavby zřízené v roce 1977. V tomto rozsudku dále uvedl, že Rozhodnutí o neoprávněné stavbě je rozhodnutím konstitutivním, práva a povinnosti účastníků vyplývající z neoprávněné stavby vznikají teprve v důsledku právní moci tohoto rozhodnutí. V dané věci proto nedošlo do 1. 1. 1992, kdy došlo ke změně právní úpravy, ke vzniku konkrétních hmotněprávních práv a povinností, jež bylo třeba posuzovat podle právní úpravy platné před 1. 1. 1992. Takovým právem není samotná možnost domáhat se u soudu úpravy vztahů z neoprávněné stavby (na této možnosti ostatně zákon č. 509/1991 Sb. nic nezměnil). Soudní rozhodnutí v těchto případech nedeklaruje již existující práva a povinnosti, nýbrž konstituuje nová práva a povinnosti, které předtím byly dány jen v potencionální podobě na úrovni právní normy, případně právního statusu účastníků. Byly dána jen jako možný způsob vypořádání vztahu mezi stavebníkem neoprávněné stavby a vlastníkem pozemku, na němž stavba stojí. Avšak teprve až soud zvolí některou z možností vypořádání vztahu z neoprávněné stavby, založí tím pro stavebníka a vlastníka pozemku konkrétní práva a povinnosti. Proto musí vycházet při rozhodování z právní úpravy platné v době rozhodování, v daném případě šlo o § 135c ObčZ".

Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze 16. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96, uveřejněném pod č. 47 v časopise Soudní judikatura č. 5/1999. Podle tohoto rozhodnutí jestliže byla na cizím pozemku zřízena za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, posuzuje se vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, vzniklý stavbou na cizím pozemku před l. 4. 1964, podle zákona č. 141/1950 Sb. Byť § 854 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, rovněž obsahoval nepravou zpětnou působnost, je uvedený závěr výsledkem toho, že v zákoně č. 140/1951 Sb. nebyla úprava neoprávněné stavby (stavby na cizím pozemku) vůbec obsažena a bylo třeba postupovat analogicky podle § 125 a násl., které řešily otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smíšením a sloučením věci různých vlastníků, a které upravily postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek (srov. rozhodnutí č. 65 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 65/1972 a č. 155/1953).

To platí také o rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/987, publikovaném pod č. 13/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je uvedeno, že při posuzování otázky neoprávněné stavby ve smyslu občanského zákoníku je třeba vycházet z právní úpravy vzniku stavby jako věci v právním smyslu a o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před l. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací (§ 14 a násl. hosp. zákoníku).

Z těchto závěrů vyplývá, že soudy obou stupňů posuzovaly správně otázku, zda stavba MVE je stavbou neoprávněnou podle § 489 a § 221 občanského zákoníku, a protože účinky právního vztahu přetrvávají i po 1. 1. 1992, způsob vypořádání tohoto vztahu podle § 135c ObčZ.

V dané věci jde o stavbu MVE, situované u levého pilíře jezu v H. na řece M. Ve znaleckém posudku P. V. ze 14. 1. 1997 je popsána tak, že sestává z přívodního kanálu, zakončeného betonovou kašnou. Kašna je využita jako spodní část budovy, která svou funkcí tvoří spolu se zastřešením ochranu elektrické části proti povětrnostním vlivům. Ve znaleckém posudku téhož znalce z 18. 6. 1996 je popis technologické části elektrárny (strojní a elektrické): Přívod vody je proveden krátkým, betonovým kanálem, v němž je umístěno stavidlo a jemné česle. Přivaděč je zakončen kašnou, ve které je umístěno 6 násoskových turbin Metaz MT-3 s pevným rozváděcím i oběžným kolem, jejichž hydraulický obvod je zakončen šesticí sacích potrubí zalitých v betonovém monobloku. Jako zdroje elektrického proudu je u každé turbiny použit asynchroní elektromotor ve funkci asynchroního generátoru, který je buzen ze sítě. Vyvedení výkonu z vodní elektrárny je přes elektromotorový rozvaděč ve stěně budovy a zemní kabelové vedení o délce 50 m. Znalec Ing. J. H. ve znaleckém posudku z 22. 7. 1996 také uvedl, že k vrchní stavbě přiléhá opěrná zeď, která současně tvoří zpevněný břeh řeky pod stavidlovým jezem a jsou v ní zabetonovány savky od turbin. Opěrná zedˇ zabírá z pozemku č. 543 plochu 3, 95 m2, zbývající část opěrné zdi (jsou v ní savky od turbin), tvoří svah břehu řeky. Znalec P. V. ve znaleckém posudku ze 14. 1. 1997 uvedl, že stavební část MVE je specificky uzpůsobena danému technologickému zařízení, se kterým vytváří jeden funkční celek, který je unikátní (k tomuto zjištění neměli ani žalovaní námitek, naopak v podání z 22. 3. 1997 uvedli, že mimo jakoukoliv pochybnost znalec potvrdil správnost jejich tvrzení, že stavební a technologická část tvoří jeden neoddělitelný celek). Ze znaleckého posudku Ing. H. z 9. 10. 1991 a 22. 7. 1997 dále vyplývá, že zčásti na pozemku parc. č. 543 a zčásti na parc. 542 se nachází zděná nářaďovna, ve které se nachází studna, která je šachtou k měření vody v přívodním kanálu.

Z těchto znaleckých posudků také vyplývá, že stavba MVE se nachází nejen na pozemku žalobce parc. č. 543, ale také přinejmenším nepochybně na pozemku parc. 1704/3, na kterém je část opěrné zdi (se zabudovanými savkami). Uvedený pozemek stejně jako pozemek parc. č. 1704/2, což je břeh, do kterého ústí přivaděč, však nejsou vlastnictvím žalobce. V průběhu řízení ohledně těchto pozemků uzavřeli žalovaní kupní smlouvu a jsou v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastníci zapsáni. Konečně nelze přehlédnout, že i sám žalobce poté, co vyšlo najevo, že žalovaní tyto pozemky nabyli, uvažoval o stavebních úpravách stavby MVE, pokud by mu byla přikázána. Ty jsou popsány v dopise P. L., a. s., ze 7. 1. 1997, který je odpovědí na technický návrh žalobce na rekonstrukci MVE takto: ...vybudujete nový vtokový objekt a část přivaděče, pootočíte turbiny, zaslepíte vtoky do stávajících savek, instalujete nové sací potrubí včetně průchodů ve zdivu strojovny a vybudujte nové odpadní koryto od MVE, které bude vyústěno do M. pod ukončením vývaru jezu...". Rovněž znalec P. V. se vyjádřil tak, že provoz MVE bude i poté, co žalovaní zakoupili předmětné pozemky, možný, ale po stavebních úpravách, spočívajících v posunu jímacího vstupu vody a v části sacího traktu turbin. I z toho se podává, že část MVE je mimo pozemek žalobce.

Skutkové zjištění, že stavba MVE se nachází jen na pozemku žalobce parc. č. 543 tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. soud pominul rozhodné skutečnosti, jenž vyšly najevo. Přikázání stavby MVE žalobci za stávajícího stavu znamená, že je mu přikázána také část stavby nacházející se mimo jeho pozemek. Žalobce si byl zřejmě vědom tohoto problému a formuloval proto žalobní petit, který soud převzal tak, že se domáhal přikázání MVE (stavební a technologické části) na jeho pozemku parc. č. 543. Ustanovení § 135c ObčZ však výslovně upravuje přikázání stavby na cizím pozemku. Takovou stavbou rozumí se stavba na pozemku vlastníka odlišného od vlastníka stavby, která je věcí nemovitou, tj. stavbou spojenou se zemí pevným základem, a stavba jako celek. Takový výklad je logický i proto, že přikázáním stavby, která by se nacházela na více pozemcích, jen jednomu z vlastníků těchto pozemků, by se opětovně vytvořila (zčásti) stavba na cizím pozemku. Pokud soudy obou stupňů v tomto smyslu o aplikaci § 135c ObčZ neuvažovaly, jde o nesprávné právní posouzení věci.

Námitku, že soudy obou stupňů nerozlišily stavební a technologickou část MVE, vznesli žalobci až v dovolacím řízení. Jak už bylo uvedeno, sami tvrdili, že stavební a technologická část tvoří jeden unikátní funkční celek. Dovolací soud jako soud přezkumný se proto námitkou vznesenou až v dovolacím řízení nezabýval. Totéž platí o námitce nedostatku pasivní legitimace, kterou žalovaní spatřují v tom, že spoluvlastnicemi stavby MVE jsou také jejich manželky.

K výši tržní ceny stavby MVE jako náhrady za přikázanou stavbu ve smyslu § 135c odst. 2 ObčZ, je třeba uvést, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalovaných ohledně znalcem P. V. uváděné ceny, kterou dovozoval z realizovaných prodejů. Znalec totiž uvedl, že prodejem MVE v rámci privatizace v roce 1996 bylo vynaloženo na instalovanou kW 16.290 Kč. Jeho posudek však neobsahuje konkrétní údaje a důkazy, které v odvolání žalovaní navrhovali o tom, že jde o částku 35.000 Kč na instalovanou kW (mimo jiné sdělením S. p. p. v. e. z. z 5. 12. 1997), provedeny nebyly. Odvolací soud v rozporu s § 157 odst. 2 OSŘ ani neuvedl, proč jejich provedení nepovažoval za účelné.

Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných odvolacích důvodů (podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ) nesprávný, a proto byl podle § 243b odst. l OSŘ zrušen. Protože se důvody nesprávnosti vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ). Soud prvního stupně také postupem podle § 43 odst. 2 OSŘ vyzve žalobce k upřesnění žalobního petitu, tak aby odpovídal žalobou uplatněnému nároku podle § 135c OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2001

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu